Svatá říše římská: Co to vlastně bylo?

Tibera jako obvykle zapáchala a kazila sváteční náladu. V bazilice svatého Petra se shromáždili všichni, kdo v Římě něco znamenali. Navzdory roční době vládla napjatá atmosféra. Patriciové sledovali barbara z nějaké divoké země za Alpami, jak se modlí u oltáře jejich baziliky. Tím barbarem byl Karel Veliký, mocný v Evropě za Alpami, ale opovrhovaný stejně jako všichni Germáni nebo Slované hrdými Římany a Italy.

Barbar však nosil železnou korunu Lombardie. Do Říma přitáhl s vojskem otevřeně podporujícím papeže Lva III., kterého už před rokem mocné římské rody sesadily. Vojsko tu stále bylo, kdykoliv mohlo začít krveprolití a drancování; všichni to věděli. A pak papež udělal něco nečekaného. Nasadil barbarovi na hlavu korunu a prohlásil ho římským císařem.

Jak by se mohl nějaký Frank z Bohem zapomenutého germánského lesa stát nástupcem velkých římských císařů? Vždyť v Konstantinopoli už jeden císař byl, přesněji řečeno císařovna Irena.

Kdepak.

Tenhle Karel byl jen další krátkodobou epizodou v italských dějinách. Nic důležitého. Takových už Řím viděl…

Slavný Voltairův citát je v mnoha ohledech naprosto výstižný. Přitom ale platila Svatá říše římská po více než tisíc let za rozhodující sílu evropské politiky. Byla to velmoc, první velmoc a po stovky let jediná světská mocnost dostatečně silná na to, aby se postavila západní církvi. Přesto tvrdíme, že Voltaire měl pravdu ve všech třech bodech.

Anglický výraz imperátor je odvozen od latinského slova imperare, vládnout a poroučet. Byl to vojenský termín, který později převzal vládce císařského Říma. Titul římských vládců, počínaje Augustem, adoptivním synem Julia Caesara, který pohřbil římskou republiku, se však v průběhu času měnil. Říkali si principi (první mezi rovnými), caesari nebo augusti. Většina evropských slov pro císaře je odvozena právě od jména Julia Caesara. Německý císař nebo ruský car nás na tento původ slova upomínají.

V průběhu evropských dějin však, ať už se daný vládce nazýval car, císař, empereur, nebo třeba imperátor, vyjadřoval svým titulem, že je mocnější než prostý král. Oba Napoleoni, ruští carové, rakouští a němečtí císaři i císař Svaté říše římské vzhlíželi k Římské říši s hlavním městem v srdci Itálie s obdivem.

Nicméně první, kdo skutečně oživil římskou tradici, byl onen barbar klečící o Vánocích roku 800 ve Svatopetrské bazilice v Římě. A hrdí Římané, kteří se stali svědky této korunovace, se mýlili – tahle epizoda nebude mít zdaleka krátké trvání.

Svatá říše římská existovala ve střední Evropě od roku 800 až do svého rozpuštění Napoleonem v roce 1806. Po roce 1806 však její pohrobek, Německý spolek, přežíval až do roku 1871, kdy byl reformován v moderní Německo. Hranice a členové tohoto státního útvaru se během tisíce let jeho existence měnili. Ovšem jádro svazku můžeme umístit do dnešního Německa, neboť Německá říše zrozená roku 1871 se považovala za jeho nástupce.

V roce 800, kdy jsme začali, zahrnovala římská říše dnešní Německo, části Polska, Česka, Francie a severní Itálie. V pravém slova smyslu se však nejednalo o stát. Svatá říše římská představovala federaci menších i větších knížectví, hrabství, samostatných měst, diecézí, a dokonce i jednoho království. Vládci těchto oblastí si volili římského krále jako svého lenního pána a byli k němu vázáni určitými povinnostmi. Ovšem dokud papež v Římě nevsadil na hlavu římského krále zvoleného svými leníky korunu, nemohl se nazývat císařem. Tento proces se však vyvíjel a teprve ve 14. století byl pevně právně zakotven a všemi přijat.

Knížata si volila někoho ze svých řad; císař Svaté říše římské pocházel z různých oblastí a dynastií. Nikdy v dějinách říše však nebyl trůn dědičný. Pokud přecházel z otce na syna, musel otec využít všech diplomatických a finančních schopností, aby zajistil zvolení svého syna. Nástupnictví nebylo nikdy automatické.

Stará římská říše byla v roce 395 n. l. rozdělena na dvě části. V roce 476 n. l. se západní části s hlavním městem Římem zmocnili germánští králové, kteří přísahali věrnost východnímu císaři v Konstantinopoli.

V roce 800 n. l. se tedy nová říše Karla Velikého skládala z různých oblastí. Vláda Karla Velikého v Itálii byla nestabilní a někdo ji zpochybnil hned, jak jeho vojska překročila Alpy na cestě zpět do Německa. Srdce této nové římské říše tedy neleželo v Římě, ale v dnešním Německu, na dvoře Karla Velikého v Cáchách. Itálie byla spíš takový prestižní a poměrně problematický doplněk.

Po smrti velkého Franka, Karla, nedokázali jeho nástupci udržet říši jako celek. Rozpadla se na tři části a titul císaře náležel italské větvi. Východofrancký král v Německu a západofrancký král v budoucí Francii byli pouhými králi. Mocnými, ale pouze králi. Muselo uplynout dalších sto let, než někdo překročil Alpy a zapojil se do zmatků v italské politice.

V roce 961 saský král Ota Veliký tuto výzvu přijal, dobyl Italské království, nechal se papežem v Římě korunovat a stal se římským císařem. Otonští císaři úzce spolupracovali s papežem a katolickou církví v Německu. Otův syn Ota II. strávil svůj život válkami v Itálii, snažil se získat respekt italských států a zajistil si své postavení sňatkem s byzantskou princeznou Theofano.

Jejich syn Ota III. chtěl obnovit slávu Římské říše a viděl se jako císař celého křesťanstva. Jeho univerzalistický pohled na vládu v Evropě říkal, že císař a papež budou vládnout všem křesťanům (v Evropě) bok po boku. V Evropě proto, protože do Asie jejich moc nesahala a o zbytku světa nikdo nevěděl. Jak však rostla moc církve pod politickou ochranou císařů, bylo zaseto semeno nového konfliktu.

Dvanácté a třinácté století bude poznamenáno konfliktem mezi světskou mocí (císařem) a sakrální mocí reprezentovanou papežem. Kdo má moc nad biskupy a arcibiskupy za Alpami, v rámci Svaté říše římské? Kdo je může jmenovat a nakládat s jejich majetkem? S tím, jak církev bohatla a získávala na moci, rostl i počet jejích představitelů. Ti začali hrát své vlastní politické hry; a někteří upřednostňovali papeže v Římě, zatímco jiní se klaněli císaři v Německu.

Pro dějiny Svaté říše římské po celý středověk a raný novověk tak bylo typické, že biskupové a arcibiskupové vystupovali jako nezávislí světští vládci a později se tři arcibiskupové stávali spolu se čtyřmi světskými kurfiřty kurfiřty římského krále.

Raný středověk byl dobou, kdy se formovaly evropské státy, na mapě se rýsovaly hranice a sociální vrstvy bojovaly o své místo ve společenském řádu. Svatá říše římská vstoupila do 13. století jako velmoc, která na západě hraničila se středověkou Francií, na severu s Dánským královstvím, na východě s Polským a Uherským královstvím a na jihu s neustále se měnící hranicí s italskými státy. V rámci těchto hranic všichni přijímali autoritu císaře Svaté říše římské; sedm jmenovaných kurfiřtů volilo římského krále a slibovalo, že se zúčastní tzv. římské jízdy.

Výprava za římskou korunou představovala náročný podnik. Bylo potřeba překročit Alpy, občas bojovat s italskými státy, které neakceptovaly vládu „barbarů“ a sledovaly každý svůj vlastní zájem. Uspokojit požadavky Benátek znamenalo šlápnout na kuří oko Janovu a nemíchejte se, prosím, do Milána.

Skrz toto hadí hnízdo musel král s doprovodem dojít až do Říma, kde mohl být král korunován císařem. A pak se musel dostat zpět přes bojiště italských států, opět slibovat a uplácet a platit za to, že někomu cestou tam slíbil něco, co nemohl dodržet. Ne každý císař se vrátil živý. Ne každý císař přežil cestu tam i cestu zpět. V samotném Římě také hrdé římské rody rády sahaly po jedu a papež měl svou vlastní mocenskou kliku. Císaři Svaté říše římské vrcholného a pozdního středověku se naučili akceptovat Alpy jako hranici, kde leží jejich moc. Míchat se do poměrů v Itálii se jim nevyplácelo. S výjimkou těch nejmocnějších, jako byl Fridrich Barbarossa, překračovali Alpy pouze jednou, při cestě za císařskou korunou. Císař Svaté říše římské tak neměl nic společného s Římem ani s oblastmi, kde ležela stará Římská říše.

V raném a vrcholném středověku byla Svatá říše římská jedinou velmocí v Evropě; císař si činil univerzální nárok, nazýval se vládcem všeho křesťanstva a soupeřil o tuto autoritu s papežstvím. Se vznikem národních států v Evropě však vznikaly nové mocnosti. Na začátku tohoto příběhu, v roce 800, měla Anglie k velmoci daleko, na konci se v 15. století začne odcizovat od veškerého evropského univerzalismu. Španělsko vedlo v 9. století války s muslimy na Pyrenejském poloostrově, zatímco s objevem Nového světa se ze španělského krále stane pohádkově bohatý „nejkřesťanštější král“. (O tom více třeba zde)

Menší státy v raném středověku buď přijaly císařovu svrchovanost (jako České království), nebo musely bojovat na jiných frontách, jako například Uhry a Polsko-litevské unie. O několik stovek let později si už mohly zvolit, do jaké mocenské sféry vlivu se přidají.

Na Západě se však brzy objevil jeden dostatečně silný stát, který mohl univerzálnímu nároku konkurovat – Francie. V pozdním středověku se francouzští králové stali mocnějšími než císaři a ve 14. století by to byli oni, kdo by konkuroval papeži, nikoli císaři Svaté říše římské.

Zde naše vyprávění ukončíme. Svatá říše římská žila až do roku 1806, ale patřila do středověku. Její tradice rytířů doprovázejících svého krále přes Alpy, aby od papeže získal korunu, byla hluboce zakořeněna v gotické kultuře. Císařové v 16. století od ní upustili a papeže z celého procesu zcela vynechali. Od roku 1500 měla být římská koruna úzce spjata s habsburskou dynastií a její politikou a šlo o pragmatický titul.

A to už je jiný příběh, v němž Řím nehraje žádnou roli. Vlastně ani tu symbolickou.

Christopher Dawson, Zrození Evropy, Vyšehrad 1994.

Haagen Keller: Otoni, Vyšehrad 2004.

Ferdinand Oppl: Fridrich Barbarossa: císař a rytíř, Paseka 2001.

Frank Rapp: Svatá říše římská národa německého, Od Oty Velikého po Karla V., Paseka 2007.