Kolonizace v různých vydáních

Připomínali jsme si výročí příjezdu Hernána Cortése do Mexika. Jména jako Cortés nebo Pizzaro se spojují s dobytím a vyvrácením mocných říší Aztéků a Inků. Tito tzv. conquistadoři se zde vybili ze svých nejhorších sklonů. Domorodci proti nim neměli šanci po vojenské ani po taktické stránce. Ti, kteří se podřídit odmítli nebo kteří odmítli přijmout křesťanskou víru (což bylo jedno a totéž), pocítili brutalitu dobyvatelů ve velkém. Ale aniž bych chtěla tyto hrůzy zlehčovat, je třeba si uvědomit, že se jednalo o prvotní excesy prováděné navzdory oficiálním státním záměrům.

Kdo byli první conquistadoři? První rytíři, kteří přicházeli do Ameriky totiž tvořili exportní artikl nového španělského státu. A to dokonce přebytečný vývozní artikl. Španělsko a Portugalsko po stovky let provádělo tzv. reconquistu. Tedy snahu získat zpět území kdysi dobytá muslimy. Tento proces se slavně zakončil dobytím poslední arabské pevnosti Granady roku 1492. Není náhoda, že se rok ukončení reconquisty kryje s nejvýznamnějším zámořským objevem – s objevením Ameriky.

Zámořská conquista představovala pro španělský stát způsob, jak se zbavit conquistadorů, kteří začínali doma představovat problém. Jednalo se o vycvičené profesionální vojáky s rytířskou hrdostí. A rytíř nepracuje. Rytíř opovrhuje prací. Rytíř nepodniká. Rytíř neseje a nesklízí. Rytíř bojuje za velké myšlenky. Co má rytíř dělat, když velké myšlenky došly? Navíc doba se pomalu měnila. Měšťané bohatli podnikáním. Peníze drželi v rukou velké bankovní domy, které půjčky u marnotratných rytířů drze vymáhaly zpět. Zbývá jen pár desetiletí než rytířům jako stavu a způsobu života odzvoní definitivně.

Někteří bojovníci se jistě usadili a začali farmařit. Přizpůsobili se době a začali podnikat a budovat panství. Jiní ale nikoliv. A ti hrozili každou chvíli dělat problémy, protože ztratili smysl své existence. Hrozilo tvořeni ozbrojených tlup, lapkovství nebo dokonce povstání. Naložit je na loď a nechat šířit slávu jediného Boha a nejkřesťanštějších veličenstev Ferdinanda a Isabelly moc nestálo. A problém vyřešilo. Pro Španělsko. V novém světě si už ruce tak nemnuli.

Vypustit rytíře typu Cortéz nebo Pizzaro a další, jejichž jména ani neznáme, do panenské přírody střední a jižní Ameriky – to bylo jako pustit lišku do kurníku. A podle toho to vypadalo.

Když se ale tato první vlna excesů vybyla, nastala druhá fáze španělské kolonizace. Osídlení střední a jižní Ameriky byl vysněný projekt zbožné královny Isabelly (Kastilské). Ta toužila vytvořit skutečný nový svět. Svět nezkažený evropskými manýry. Striktně se vyjadřovala proti otroctví. Když Kolumbus přivezl do Španělska 1200 otroků, Isabela je nechala odvézt do jejich domoviny a mořeplavce dala zatknout. Všichni obyvatelé nového světa měli být jejími poddanými. Podle toho se s nimi mělo zacházet. Samozřejmě se šířila křesťanská víra. Ale zakazovala se násilná christianizace. Španělé sázeli na přesvědčivost vznikající barokní kultury. Což slavilo úspěch.

Jakmile se z takového Mexičana stal křesťan, získal automaticky plná práva. Nezáleželo na rase, ale na náboženství. A to vytvořilo latinskou Ameriku tak, jak ji známe dnes. Všimněte si toho propojení kultur, uměleckých slohů a náboženství. Latinskoamerické katolictví se od toho evropského liší, je svébytné jako celá místní kultura. Latinskoameričtí obyvatelé nespatřují rozpor mezi svou křesťanskou vírou a pohanskou minulostí. Svou práci zde odvedli také jezuitští misionáři, kteří dokázali dokonale domorodou tradici a svou víru sladit. (Ano, čteš dobře, český čtenáři). Něco, co nikdy neuměli protestanté.

Afrika a severní Amerika kolonizovaná protestantskými mocnostmi a Francií přistupovala k obyvatelům úplně jinak.

Nikdo netoužil vytvořit nový svět. Za osídlením nestála koncepce nebo idea. Místní obyvatelstvo nemělo být kulturně obohaceno a obráceno na víru. Mělo spíš udělat místo. Není bez zajímavosti, že Adolf Hitler vyjádřil svůj obdiv vůči severoamerickým osadníkům vzhledem k jejich zacházení s indiány.

Kolonisté v 18. a 19. století navíc brali kolonie jako zdroj surovin a odbytiště pro své výrobky. Šlo o krátkodobou strategii, která ladila s překotným vývojem tehdejšího světa. A se vznikající kapitalistickou ekonomikou.

Investovat do vzdělání domorodců a infrastruktury nechtěli kolonisté víc, než vyžadoval jejich obchod. Protože na to ani neměli. Kolonie se po první světové válce ukázaly jako velice drahý, a nakonec nevýhodný luxus.

Mocnosti neinvestovaly do vzdělání a ekonomiky kolonií. Všechny náklady na rozvoj infrastruktury a průmyslu, bez kterého se koloniální správa neobešla, tak nesly ony. Kolonie se na svém rozvoji nepodílely jinak než silou lidských paží. A to ještě těch nekvalifikovaných. Mizivá investice do vzdělání způsobila, že kvalifikovaní pracovníci museli také přicházet z Evropy.

Když jsme psali o instrukcích, jaké dala Isabella svým kolonizátorům, zmiňme se i o zacházení s domorodci v severní Americe, a především v Africe. Africká kolonizace v tomto byla to nejhorší, co svět zažil. A to úmyslně vynechávám otrokářské nájezdy a lov na lidi, protože to tvoří jiné téma. Na budování kolonií v Africe se podílely tradiční koloniální velmoci jako Francie, Británie nebo Portugalsko. Ale také nováčci v tomto závodě – Německo, Belgie a Itálie.

Belgičané prosluli svou bezohledností. O první fázi belgického působení v Kongu psal Joseph Conrad v románu Srdce temnoty. Jaké že měli kolonizátoři instrukce od svých vlád? V tom to asi bylo. Vůbec žádné. Vývoz surovin a jejich těžbu svěřovaly státy do rukou soukromých společností. Ty zde zastupovaly zájmy vlád, ale neodváděly celý zisk. Něco si nechávaly pro sebe. Snažily se tedy vytěžit celou zemi co nejrychleji a co nejlevněji.

Ve střední Africe se našel levný a nenáročný způsob, jak přinutit všechny práceschopné obyvatele robotovat, aniž by bylo nutné je platit. Stačilo držet jejich rodinné příslušníky jako rukojmí. Jelikož dávky jídla pro rukojmí i pro dělníky se dávaly minimální, vyšlo to lacině. Soukromníci navíc doufali, že Afriku brzy opustí. Neměli na nějakém udržitelném rozvoji regionu ani tak malý zájem jako jeho koloniální páni.

Tato výnosná taktika způsobila pokles obyvatelstva ve střední Africe zhruba na polovinu. Zkázu činil hladomor, pracovní podmínky v dolech, celková brutalita vykořisťovatelů a epidemie nemocí. Původně řídce rozmístěné obyvatelstvo bylo totiž najednou nahnáno do velkého tábora. Zde se navíc šířily evropské, pro Afričany nové nemoci. Nejhorší excesy ustaly, když se vlády po protestech intelektuálů ve svých zemích rozhodly soukromé společnosti z Afriky vyhnat a postupovat humánněji. Stále ale nebyly ochotné investovat do rozvoje zemí a pouze odvážely jejich bohatství.

Severní Amerika – tedy USA a Kanada tvoří specifický případ v koloniálním příběhu. Domorodé obyvatelstvo v něm totiž nehraje téměř žádnou roli. Severní Amerika je zemí Evropanů. Těch, kteří zde zůstali a něco vybudovali. Bez ohledu na původní obyvatelstvo. Africká kolonizace ale píše jiný příběh.

Koloniální mocnosti se v Africe dávaly jen na krátký výsek trati. Do běhu na tu dlouhou se jim nechtělo. Tak se do kolonií lily peníze, které postupem času přesáhly příjmy z nich vyvezené. Přesto se kolonií evropské státy tvrdošíjně držely. Vedly o ně války. Kdo je neměl, ten po nich toužil. Proč?

Ono to zpočátku tak nevýhodně nevypadalo. A navíc se z držení kolonií stala otázka prestiže a moci. Jen tak se jich vzdát, znamenalo poklesnout v očích veřejnosti a jiných států. Když se francouzský prezident Charles de Gaulle rozhodl v 50. letech 20. století opustit Alžír, čelil protestům především ze strany své věrné armády. Ta vnímala opuštění bývalé kolonie jako urážku Francie. A to přesto, že alžírská válka stála moc peněz a držení Alžíru se nevyplácelo.

Postupem času se tak většina kolonií nevyhnutelně osamostatnila. Některé prosperovaly. Jiné se ale ponořily se do vlny bojů, bezpráví, nemocí a místních půtek. Jenže teď už měli jejich obyvatelé evropské zbraně, evropský smysl pro chamtivost. Věděli o přírodních zdrojích, o kterých předtím ani netušili. A v tom se Afrika potácí dodnes. A to se Evropané nacházeli v Africe už přes 200 let. Srovnejme současnost a možnou budoucnost jihoamerických a afrických států. Na tom asi nejlépe posoudíme ovoce obou kolonizací.

Tento článek si neklade za cíl kritiku bývalých koloniálních států. Každý stát má svou minulost (nebo současnost), za kterou by se měl stydět. Ať měl kolonie nebo neměl.

Nial Ferguson: Britské Impérium

Jan Klíma: Zámořské objevy: Vasco da Gama a jeho svět

Charles H. Parker: Global Interactions in the Early Modern Age, 1400–1800

Přednášky z Historické geografie a kartografie v bakalářském programu na KDDD Pedf UK (Mgr. Gabriela Šarochová)