Ďábelská nádoba, nebo světice. Jak se žilo ženám ve středověku

Historička ví, že ženy to nikdy neměly tak jednoduché jako my dnes v pohodlné střední a západní Evropě. Zda se měly hůř ženy ve středověku, antice, nebo baroku, záleží už na úhlu pohledu. Každá doba měřila ženám trochu jinak, ale téměř vždycky dost nespravedlivě. Každopádně středověký pohled na ženu se vyznačoval obavou, až panickou hrůzou z ženské sexuality a reálný život žen ovlivňovala především mizerná úroveň hygieny a medicíny, drastická čísla dětské úmrtnosti a počty úmrtí u porodu nebo těsně po něm.

Středověk se od jiných období ve svém pohledu na role pohlaví ve společnosti zase tolik nelišil. Společenské normy obvykle upřednostňovaly muže.

Jelikož neexistovala funkční antikoncepce, byly ženy téměř neustále těhotné. Ženská sexualita v tomto ohledu ohrožovala kontinuitu rodu. Cudnost bylo třeba chránit za každou cenu, zatímco nevěru mužů si společnost mohla dovolit tolerovat. A nešlo pouze o to, že by muži svým ženám nevěřili. Míra kriminality byla i v pokojných dobách obrovská a případnému sexuálnímu útoku se žena neměla šanci ubránit. Proto bylo pro všechny bezpečnější držet ženu doma, v bezpečí za zdmi, a nedovolit jí bez doprovodu vycházet ven.

Po většinu historie západní civilizace, ať už se pohybujeme v antice, středověku, nebo předindustriálním novověku, ženy zůstávaly obvykle doma a ven se vydávaly ve skupině nebo v doprovodu někoho silnějšího. Výjimkou byla návštěva kostela, trhu či jiné veřejné události, kde se mohla spolehnout na ochranu komunity, ale ani to nebylo stoprocentní. Sociologové se domnívají, že faktická realita stála za vytvářením různých ideologií, které se snažily ženu muži podřídit. V antickém Římě se pěstoval kult ctnostné a cudné matróny, středověký pohled na ženu diktovala církev. Ovšem tento pohled se vyvíjel, měl mnoho odstínů a z různých úhlů se jevil různě. V neposlední řadě realita života mnoha žen ideologii příliš neodpovídala.

Zatímco ve starověku postavení žen určovalo především právo a morálka, ve středověku to bylo křesťanství. Pohled křesťanství na ženy se však v průběhu dějin měnil. V 1. století se ženy těšily specifickému postavení podle biblických příkladů, v nichž mnoho žen následovalo Ježíše a účastnilo se jeho zázraků. Křesťanství ve starověku rozbilo tradiční struktury a přineslo ženám víc svobody.

Jenže církev se vyvíjela dál, budovala vlastní právní systém a filozofické školy. Přijala za autority antické filozofy, jako byl Platón nebo Aristoteles s jejich kritickým pohledem na morálku a schopnosti žen. Podle Aristotela byla žena jakýsi nedokonalý muž, tedy muž, kterému něco chybí. Platón zase považoval ženu za bytost, která není hodna lásky, ale slouží pouze k rození dětí.

Když se křesťanství rozšířilo v Evropě mimo Řím, kláštery přenášely klasickou vzdělanost, opatrovaly ji a šířily. Mniši v těchto klášterech studovali a obdivovali Platóna a Aristotela a přijímali také jejich pohled na ženy. Germánské a slovanské kmeny, které přijaly křesťanství v raném středověku, s tím problém neměly. Kvůli militantní kultuře založené na hrubé síle a moci zbraní se ženy nemohly těšit příliš příznivému postavení. Ačkoliv třeba první Slované rozhodně nijak nesdíleli církevní hrůzu ze ženské sexuality. Jejich morálka v této oblasti byla přece jen obecně volnější.

V některých oblastech ale v raném středověku přijetí křesťanství ženám spíše pomohlo. Germánským i slovanským kmenům třeba vadil postoj křesťanství k mnohoženství, mít jen jednu ženu se nenosilo. Vzpomeňme si, jak dopadl svatý Vojtěch, který se ještě v 10. století z pozice církevní autority snažil Čechům vysvětlit, že každý muž má mít jen jednu právoplatnou manželku.

Tradiční právní normy většinou dovolovaly bití neposlušných manželek a církev se musela hodně snažit, aby tyto brutální praktiky nahradila něčím jiným.

Nová ideologie zněla takto: Žena je dítě Boží, stejně jako muž, a proto ji muž nesmí zabít (a může mít za manželku jen jednu ženu). Žena je však méněcenná lidská bytost a potřebuje mužovo vedení a ochranu.

Tento názor se šířil ve středověku, dokud vody nerozčeřila průmyslová revoluce.

Na začátku bible máme dvě osoby, Adama a Evu. Oba jsou Božím stvořením, přesto někdo první být musel. A Eva byla navrch první, kdo podlehl svodům hada. Byla první hříšnicí, vnesla hřích do světa a ukázala Adamovi, jak hřešit. Tak zní středověká interpretace příběhu o vyhnání z Ráje, ačkoliv bychom jistě našli i jiné. Například to, že ani jeden z prvních lidí není tváří v tvář Hospodinovi ochoten přiznat vinu a oba ji hází na někoho jiného. Taková oblíbená lidská vlastnost. Nicméně středověk měl jasno, za hřích může žena, přesněji řečeno Had, ale žena mu neodolala.

Evin čin mohl být vykoupen a v křesťanských očích vykoupen byl – jinou ženou. Tou, která byla bez hříchu, Pannou Marií, která přivedla na svět Spasitele. Aby tedy ženy mohly být považovány za hodné, musely být jako Marie: tiché, pokorné, přijímající vůli druhých a především cudné. Klerici rádi psali o povaze žen, o jejich emocionalitě a citlivosti. V jejich očích tyto vlastnosti činily ženy slabými, a tak jako Eva nedokázala odolat Satanovi, měly být všechny ženy neschopné odolat pokušení.

Navíc Eva ochutnala jablko nejen proto, že byla slabá. Ona byla také zvědavá. Ženy prý kladly příliš mnoho otázek; měly být zvědavé jako Eva. Zvědavé ženy byly jako děti, a tak jako rodič chrání děti před jejich rozmary a dává jim hranice, tak se manžel cítil odpovědný za „výchovu“ své manželky.

Hlavní podstata hříchu ale tkvěla jinde. Středověká morálka spojovala hřích v první řadě se sexualitou. Středověk vůbec otázku hříchu bral jen jako věc těla – sex, přejídání a opilství. Ale hlavně ten sex. A tak se i Evin hřích prezentoval v sexuální rovině. Stejně jako řečtí filozofové, kteří tvrdili, že ženy jsou posedlé plozením dětí (protože to byl jejich jediný význam), tak také středověcí myslitelé trvali na ženské posedlosti sexem. Eva jako první podlehla hříchu, a tedy každá žena může podlehnout hříchu snadněji než muž. A stejně jako Eva žena k hříchu muže dokáže svým kouzlem svést.

Historici se domnívají, že právě když se o něčem hodně píše, tak je pravda jinak. Pokud autority cítí nutnost nějaké morální normy neustále omílat, asi se bojí, že by je lidé přestali dodržovat. Ve vrcholném středověku se hodně inkoustu vypsalo na traktáty o hříšných ženách a na instrukce dívkám, jak se mají chovat. Dává to smysl. Třinácté a čtrnácté století (než udeřila krize a mor) bylo dobou relativního blahobytu. Ve městech vzkvétal obchod, v Evropě rostla porodnost, obyvatelstvo bylo zdravější a silnější a lidé měli zájem o vzdělání. To zlepšilo postavení všech společenských vrstev, včetně žen.

Rytíři bojovali ve jménu nádherně oděných urozených dam, ženy ve městech často pracovaly v rodinných obchodech, urozené dámy a abatyše někdy dokonce vládly a jejich vláda byla akceptována. Číst umělo více žen než kdykoli předtím od pádu starého Říma. Společenský řád, který říkal, že ženy musí zůstat při zemi, byl ohrožen. A právě proto se vzdělanci pustili do psaní a opisování stohů knih, které měly vrátit ženy tam, kam patří.

Měly teologické teorie o povaze ženství vliv na skutečné matky, dcery a manželky?

Měly, ale jen do určité míry. Musíme si uvědomit, že většina lidí ve středověku je nemohla číst a musela se vyrovnávat s každodenní realitou, která byla tak těžká, že si to sotva dovedeme představit. Pomiňme nejužší vrstvu privilegovaných, o kterých se pořád dokola učíme, i když jich bylo pár. Podívejme se do skutečných lidských domácností ve městech i na venkově. Zjistíme, že ať byla ideologie doby jakákoliv, v běžném chodu rodiny většina mužů prostě věděla, že v tom jedou oba, žena i muž. A že se bez žen neobejdou.

Ty se staraly o celou domácnost, připravovaly jídlo pro rodinu a v bohatších rodinách vedly účetnictví. Obyčejná příprava jídla byla záležitost na několik hodin, nepomiňme látání nebo výrobu oblečení, praní, úklid, péči o čeleď a hlavně děti. Pokud muž ženu ztratil, což se při časté úmrtnosti rodiček stávalo často, nejstarší dcera se buď hezky rychle musela naučit maminku zastoupit, nebo se co nejdřív znovu oženil. Protože muž s dětmi na krku prostě bez ženy nebyl schopen existovat. Měl-li také nějakou zvířenu, obchod, čeleď, podnikání, potom buď zaměstnal děti, nebo se o něj dočasně postarala komunita. Brzy mu ovšem známí spíš dohodili novou manželku.

Postavení žen ve středověku se na různých společenských úrovních velmi lišilo. Urozené ženy reprezentovaly rodinu a dům. Jejich jediným úkolem bylo zajistit kontinuitu šlechtického rodu a reprezentovat. Podle toho se s nimi také zacházelo. Jejich podřízenost otcům a bratrům a později manželům byla naprostá. Urozená rodina se nemusela bát, čím děti nakrmí, tudíž čím víc, tím lépe. Jelikož manželství se často v urozených kruzích uzavíralo z politických důvodů, bylo potřeba ho naplnit co nejdříve, jinak mohlo být zneplatněno. Patnáctileté rodičky tak nebyly v nejvyšších vrstvách ničím neobvyklým, mnoho z nich končilo na márách.

Kromě neustálého koloběhu porodů a těhotenství neměla urozená žena jinou roli než hezky vypadat. K tomu měla služebné, drahou kosmetiku a ještě dražší šaty. V těch se mohla procházet po zahradách a doufat, že přežije další porod.

Postavení městských žen záviselo na příjmech jejich rodiny. Manželky a dcery obchodníků a řemeslníků obvykle pomáhaly v rodinném podniku, vedly účetnictví, vstupovaly do transakcí a denně jednaly s lidmi z jiných rodin včetně mužů. Musely umět vyjednávat, počítat, číst a zastoupit muže na delších služebních cestách. Často ovšem zastávaly i fyzicky náročné činnosti ve skladu nebo v hospodářství.

Ženám na vesnici sice stejně jako celé vesnici hrozila často smrt hladem nebo rukou projíždějící armády, ovšem jejich postavení vůči mužům bylo nejsvobodnější. Na vesnici víc než kde jinde fungovala společenská regulace, ženy si vypomáhaly navzájem, celá vesnice rozhodovala víc kolektivně. Nebylo výjimkou, že když násilnický manžel ženu bil, zbytek vesnické komunity ji podpořil, o čemž si urozené ženy mohly nechat jen zdát. Ženy všech společenských vrstev však trpěly v jednom ohledu stejně.

Proč ženy tak často umíraly při porodu? Co se změnilo?

Změnila se medicína. Dnes už ženy při porodu neumírají, nikoliv proto, že bychom uměly rodit lépe, ale proto, že lékaři dokážou řešit a předvídat komplikace. Možná si to neuvědomujeme, ale komplikace jako špatná poloha plodu, příliš dlouhý porod, krvácení po porodu nebo dušení dětí pupeční šňůrou jsou stále běžné. Málokdy však končí katastrofou, protože pro dnešní porodníky se staly rutinními úkony. A když se něco nepovede, vždycky se dá zasáhnout císařem nebo dítě resuscitovat. Když hrozí infekce, matce i dítěti nasadíme antibiotika. Má-li matka nebo dítě nějaké zranění, operujeme je. Nedonošené děti vypipláme v inkubátoru.

Tolik věcí se může pokazit, a často se také pokazí, když děti přicházejí na svět. Podívejte se na rodičky kolem sebe a sami si zodpovězte otázku, kolik z nich a kolik jejich dětí by ve středověku přežilo.

Bez moderní medicíny by mnohé z toho, co se dnes děje a končí úsměvy a slzami radosti, ve středověku končilo smrtí a utrpením. Bez ohledu na to, v jaké společenské vrstvě se ženy nacházely. Medicína byla bezradná pro všechny stejně. Vystudovaní lékaři často svými experimenty s pouštěním žilou nadělali víc škody než praxí vyškolené porodní báby.

Pak tu byla mizerná hygiena. Mnoho žen umíralo několik týdnů po porodu v důsledku infekcí, kterým se dnes v čistém prostředí snadno vyhneme. Novorozeňata se i dnes považují za křehká, ovšem máme dezinfekci u vchodu do porodnice, očkování, hygienu, léky na teplotu, na dušnost a kapačku na dehydrataci. Považujeme za samozřejmé, že uvidíme své děti dospět. Sotva si můžeme představit, jaký strach muselo provázet každé zakašlání a jakou trýzeň cítila žena, která porodila osm dětí, a k oltáři odvedla dvě.

Jelikož máme málo pramenů osobní povahy hlavně od spodních vrstev, tak nevíme nic o těchto pocitech. Někteří historici se domnívají, že o dětech se prostě muselo uvažovat jinak než dnes, že k nim lidé měli menší citovou vazbu. Jiní historici jim na základě jiných pramenů oponují, že to tak není. Že lidé ve středověku milovali své děti stejně jako dnes my, jen prostě trpěli víc…

Neexistovala žádná antikoncepce. Ženy tedy byly neustále těhotné. Časté porody vyčerpávaly jejich organizmus a zkracovaly jim život. Vzhledem k celkově chudší výživě, přepracovanosti v hospodářství a časté podvýživě to byla doslova vražedná kombinace.

Církev se v tomto ohledu snažila ženám pomoci tím, že v určité sváteční dny (včetně neděle) byl sex zakázán. Sex byl také považován za nečistý v době menstruace a šestinedělí. Protože právě po porodu je riziko infekce obrovské, tak takový předpis mohl zachránit mnoho životů. Ovšem právě zákaz pohlavního styku v šestinedělí patřil k jedné z mála těchto norem, které se dodržovaly. Léta praxe totiž ukázala, že má smysl. Sexuchtivým mužům se v období šestinedělí většinou postavily všechny ženy v rodině. Ovšem nařízení o celibátu ve sváteční dny nebo v neděli málokdo dodržoval.

Záleželo na společenské třídě, když šlo o bolesti matky?

Záleželo, ale šlechtičny na tom byly překvapivě hůře než ženy z nižších vrstev. Především čím chudší dívka byla, tím později vstupovala do manželství, protože pro ni bylo těžší získat věno. Mohla tedy otěhotnět až jako dospělá žena, což zvyšovalo její šance na přežití. Naopak šlechtičny se vdávaly velmi mladé a mohly otěhotnět již ve dvanácti letech. Tyto radikální příklady byly vzácné, ale i patnáct let je pro matku nízký věk. Vesnické ženy se těšily lepší výživě, protože masa bylo sice málo, ale ovoce a zelenina byly vždy k dispozici. Pracovaly venku a byly v lepší fyzické kondici. Šlechtičny na druhé straně žily uvnitř, trpěly nedostatkem vitamínu D, trávily dny tkaním a čekáním a jedly více masa a méně ovoce a zeleniny i sacharidů.

Na druhou stranu, když udeřil hladomor, urozené ženy přežily. Když bylo jídla málo, trpěla výživa nižších vrstev, zatímco šlechta měla jídla stále dostatek.

Zmiňme ovšem, že vesničanky i měšťanky musely pracovat. Muži se často vyhýbali pohlavnímu styku nebo používali přirozenou antikoncepci, protože si uvědomovali, že rodina si nemůže dovolit další dítě, těhotenství nebo i rizika s tím spojená. Jediným smyslem života šlechtičny bylo rodit děti. Čím dříve tedy po porodu otěhotněla, tím lépe. A když zemřela, nastoupila na její místo jiná žena. Zatímco na vesnici, když zemřela matka a hospodyně, musel muž řešit, jak se o rodinu postarat. Sehnat další ženu nebyl tak snadný úkol.

Být ženou ve středověku bylo těžké. Ale na druhou stranu být člověkem jakéhokoliv pohlaví bylo v předindustriální společnosti náročné. Buďme vděční za přepych, který si užíváme, když čteme tyto řádky.

Caroline Walker Bynum, Svatá hostina a svatý půst, Argo 2017.

Georges Duby: A History of Women in the West: Silences of the Middle Ages, Belknap Press of Harvard University Press, 1992.

Edith Ennen, Ženy ve středověku, Argo 2001.

Barbora Jiřincová: Žena v reformaci, diplomová práce, UK, obhájeno 2013.

Barbora Jiřincová: Ženyv rekatolizaci, dizertační práce, UK, obhájeno 2019.

Milena Lenderová (a kol.): Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN 2008.