Chorvatsko – Itálie. Zápas, který trvá staletí? O co zápasili?

Fotbalový fanoušek ve mně vzpomíná na zlaté (stříbrné) časy chorvatského týmu z roku 2018, které jsme sledovali na vodě. Nebo naopak na rok 2006, kdy jsem v italském dresu na nové zahradě fandila milovaným Italům se svou dětskou láskou, Francescem Tottim (který toho ten rok moc nenahrál, přiznávám).

Historik ve mně vzpomíná na jiné utkání, které na rozdíl od toho dnešního trvalo stovky let. Na to, jak se Italové s Chorvaty (a jejich pány) utkávali po léta o oblíbenou destinaci dnešních Čechů, o Dalmácii.

Nutno říct, že tyto analogie se tvoří těžko. V historii totiž často nevíme, koho označujeme za „Italy“ ani za „Chorvaty“.

Jednotná Itálie vznikla roku 1861 jako první jednotné Italské království, do té doby můžeme mluvit pouze o roztříštěných italských státech, občas sdružovaných ve větších celcích a sem tam ovládaných různými mocnostmi.

Chorvatsko jako jednotný stát sice vzniká už v 10. století (a písemné záznamy se táhnou ještě dále v čase), ovšem roku 1102 vstoupilo do personální unie s Uherskem, ve které zůstalo až do roku 1918. Roku 1868 sice získalo vlastního krále, ale změna to byla kosmetická, tento titul si ponechával rakousko-uherský císař.

Od roku 1918 se až do krvavých 90. let táhnou dějiny „Jugoslávie“.

Dalmácie patřila od začátku k nejbohatší části Chorvatska, protože bohatla na výnosném námořním obchodě. Toho si brzy všimli na druhé straně Jadranu, v Itálii. Jako první si toho všimli v Benátkách.

Města na pobřeží Jaderského moře zakládali Římané. Terst na italské straně a Split na té chorvatské patřily k obchodním mocnostem už v antických dobách. Zmíněné Benátky se své slávy dočkaly až po pádu Západořímské říše, když je založili prchající Venetové.

Své bohatství postavily Benátky na výhodné poloze. Mohly pěkně lavírovat mezi orientací na východní a západní císařství, případně se obrátit na papeže v Římě, a jejich obchod z toho profitoval.

Podobnou situaci zažívali ovšem i na druhé straně Jadranu. Bohatým obchodníkům v dalmátských městech bylo vcelku jedno, jestli odvádí daně do Byzance, do Říma, srbským nebo chorvatským králům. Hlavně že kvetl obchod a že je příjemci daní ochránili. Proto se o Dalmácii často bojovalo, ovšem samotná města tím netrpěla.

Benátčané si kladli nárok na bohatá dalmátská města, chtěli si je podřídit a profitovat z obchodního ruchu. Samotní Dalmatinci proti tomu mnoho nenamítali, na rozdíl od každého, kdo ovládal chorvatské nebo srbské vnitrozemí.

Když se v 8. století na Balkáně začaly formovat první slovanské státy, vnitrozemí Balkánu bylo v hlubokém kulturním úpadku. Původní antická kultura udržovaná Východořímskou říší, v podobě Byzance s císařem v Konstantinopoli, čelila náporu Avarů a Slovanů, z nichž hlavně Slované byli o poznání primitivnější než místní obyvatelstvo. Kdo se nestáhl za brány větších měst, padl mečem, případně za oběť pohanským božstvům. Slované ve spolupráci s Avary Balkán v podstatě vyplundrovali a na místě původních osad postavili své hliněné chýše se slaměnými střechami. Místo vinné révy pěstovali chmel a vařili pivo, místo křesťanského Boha uctívali svá prastará přírodní božstva a žili víceméně rovnostářsky. Pokud je zrovna neujařmovali Avaři.

Tito Slované založili na Balkáně po zániku Avarské říše Srbské a Chorvatské knížectví. Oba státy se rvaly o své místo na slunci s Bulhary a s Byzancí, případně s Maďary na severu Balkánského poloostrova.

Jak se tak mladá slovanská knížectví vyvíjela, hliněné chýše se měnily v příjemnější obydlí, přibylo jim opevnění, naučili se diplomacii a obchodu. Ale v Dalmácii se zastavil čas.

Když jste se v roce 1012 podívali do Splitu, octli jste se v barevném multikulturním světě, který voněl různým kořením. Bohatě oděné dámy s doprovodem na hlasitém tržišti vybíraly ovoce z různých krajů, kupci cinkali penězi raženými tu v Byzanci, tu v Cáchách nebo v Budě. Dalmátská města vypadala skoro stejně jako za doby starého Říma, jen móda se trochu změnila. Bylo jim jedno, komu patřila.

Právě Chorvatské království se na svém vrcholu snažilo bohatá města v Dalmácii podmanit a soupeřila o ně s Benátkami. Benátky v 11. století už byly velmocí s mocným námořnictvem a měly skvělé vztahy s papežem v Římě. Vliv a autorita papeže tou dobou rostla. A to byl problém. Chorvaté byli totiž miláčky papeže. Už první knížata z dynastie Trpimirovců odkázala Chorvatsko pod papežskou ochranu.

Poláci se ve střední Evropě pokusili o něco podobného, ale v jejich případě to bylo takové prázdné gesto. V chorvatském případě mělo ovšem dalekosáhlý význam. Všechny ostatní balkánské státy se totiž buď klonily směrem do Konstantinopole, nebo se přidaly k nové slovanské církvi vytvořené následovníky Cyrila a Metoděje v Bulharsku. Chorvaté byli (a dodnes jsou) katolíky. Proto musely Benátky na nátlak papeže své pařáty z Dalmácie stáhnout. A od té doby patřila Dalmácie Chorvatsku a každému, kdo Chorvatsko ovládal.

Neplatilo to ale bez výhrady. Jedním z vládců Chorvatska (s uherskou korunou na hlavě), který se s Benátkami o Dalmácii a výnosy z jejího námořního obchodu potýkal, byl Zikmund Lucemburský. Ne nadarmo se říkalo, že v soukromí posílá Zikmund do všech pekel Benátčany stejně často jako české husity. Jako by nestačilo, že musel o Balkán válčit se samostatnostichtivými Bosňany se Srby a s Turky, kteří se chystali spolknout celou východní Evropu. Že se bohatá Republika Dubrovník chystala z jeho nadvlády zběhnout, kdykoliv se jí podmínky nezdály dost výhodné. Ještě mu do obchodu na Jadranu strkali prsty Benátčané, o kterých se říkalo, že jsou schopni se spolčit třeba s Turky, pokud to prospěje jejich obchodu.

Na Balkáně se odjakživa míchala náboženství, politické vlivy, etnika i jazyky. Ale Dalmácie si držela své bohatství a třeba právě v Dubrovníku dál kvetla literatura, ležely zde konzuláty mnoha států, stýkali se zde diplomaté a vychutnávali si prvotřídní víno. Vonělo tu koření z celého světa a dámy nosily bohatě zdobené šaty. Jen móda se měnila.

15., 16. a 17. století jsou ve znamení expanze osmanského Turecka. V Uhrách vládnou Habsburkové, kteří chvílemi až zoufale čelí (nebo spíš podporují své Maďary v jejich čelení) turecké přesile, a Evropa trne hrůzou. Ta hrůza ji ovšem málokdy podnítí k tomu, aby se spojila. Sem tam někdo sestaví skvostné vojsko, ve kterém nemá nikdo pořádnou autoritu, a stejně tam nejsou všichni. Tak začala celá turecká anabáze porážkou Zikmundovy výpravy u Nikopole roku 1396, pokračovalo to Ludvíkem Jagellonským topícím se roku 1526 v močálu u Mohuče s výkvětem evropského rytířstva a postupem času přenechala Evropa celou záležitost s Turky Habsburkům. Protože v nové Evropě platilo, že nepřítel Habsburků je náš přítel, v podstatě ať jste byli kdokoliv. Habsburkové byli příliš silní, vlastnili velkou část Nového světa, střední i západní Evropy, nechme jim Turky, aspoň je trochu potrápí.

A dalmátská města? Až do roku 1699 patřila celá Dalmácie k Osmanské říši. Celá, až na bohatá pobřežní města. Uherský král je před Turky neochránil. Ale Benátčané ano. Benátky zčásti svými válečnými loděmi, zčásti úplatky a zčásti díky dobrým vztahům s Turky zůstaly patrony bohatých dalmátských měst. Ty tedy nečekal osud ostatních měst ovládaných Turky, nebyl zde dosazen turecký správce a do všech důležitých pozic muslimové. Dalmátská pobřežní města si dál žila svým životem. Z jejich obchodu bohatl zase někdo jiný, tentokrát Benátky, pro které se staly bránou do bohaté Osmanské říše. Dál tudy protékalo nesmírné bohatství, a tak rok 1699, kdy upadající Osmanská říše musela postoupit celou Dalmácii Benátské republice, pro ně neznamenal žádnou změnu. Koření už tolik nevonělo, protože se prodávalo něco jiného, móda se změnila, ale dámy v bohatě zdobených šatech se procházely městem dál.

Napoleon vytvořil takzvané Italské království, Itálie byla poprvé sjednocena a Dalmácii k ní Napoleon přičlenil, než si ji zase přivlastnil pro svou Francii. Po porážce Napoleona si Dalmácii opět vzali pod svou správu Habsburkové, ovšem už nikoliv jako součást Uher, ale jako samostatné Království Dalmácie. V dalmátských městech se mnoho nezměnilo. Úředním jazykem byla italština i srbochorvatština, někde se mluvilo dalmatštinou (jazyk pocházející z východního dialektu latiny), většinu úřadů zastávali Italové (ovšem narození v Dalmácii).

Jenže tuto idylku narušil příchod nacionalismu. Do nacionalistické vlny v polovině 19. století bylo každému jedno, kdo jakým jazykem mluví nebo jak se nazývá.

Jsme Chorvaté? Jsme Maďaři? Jsme Dalmatinci? Jsme Italové? A není to jedno? Hlavně že se máme dobře.

Po národnostních bouřích v roce 1848 už to jedno nebylo. Sousední Chorvaté si vzpomněli na tradici dynastie Trpimirovců z 10. století a na to, že Dalmácie byla „odjakživa“ jejich. Tak ji také připojili ke svému území, ale pouze v podobě nového státu (pod vládou Habsburků), který se jmenoval krkolomně: Trojjediné království chorvatské, slavonské a dalmatské, respektive Trojjediné království Chorvatska, Slavonie a Dalmácie.

Co z toho, že Dalmácie neměla s Chorvatskem už stovky let nic společného? Národní státy vzniklé v 19. století se rády odvolávaly na svou dávnou historii. A na odvěké nároky svých národů.

Po roce 1918 se většina Dalmácie stala součástí nově vzniklého samostatného KHS. Ale ne celá. Zadar a ostrovy Lastovo, Palagruža a Sušac získala Itálie (která se včas obrátila na stranu vítězů). Celá Dalmácie, včetně Zadaru a jaderských ostrovů, se přičlenila k nově vzniklé Jugoslávii až roku 1945. Na rozdíl od Terstu, kterého se Itálie odmítala vzdát ve prospěch Jugoslávie a který Winston Churchill označil za potenciální ohnisko budoucí třetí světové války. O Zadar však Italové nebojovali.

Konečně můžeme uzavřít italskou epizodu v dnešním Chorvatsku. Na další dění v naší oblíbené prázdninové destinaci už nemají Italové vliv.

Tak co myslíte, komu dnes večer budou fandit ve Splitu, v Zadaru nebo na Krku?

Benátkám vděčí za mnoho, kulturní dědictví, stovky let blahobytu a relativního klidu v oblasti s tak krvavými dějinami, že je dnes sotva můžeme pochopit. Ale taková už je vlastnost národních států, že dějiny vykládají jako odvěký příběh svého národa.

Tak dnešní generace na stadionech má určitě jasno a vyskočí ze sedadel, když gól vsítí hráči v kostkovaném dresu.

Mimochodem víte, kde se na chorvatském dresu vzala ta šachovnice?

Já ano, ale o tom někdy příště.

Barbora Jiřincová: Slavic Ancient Origins, vyjde v srpnu 2024 u Flame Trees Publishing.

Jan Rychlík: Dějiny Srbska, NLN 2005.

Miroslav Tejchman: Dějiny jihoslovanských zemí, NLN 1998.