Co kdyby Jan Hus v Kostnici odvolal?

V českých základních školách se učí, že 1415 byl Jan Hus upálen na koncilu v Kostnici. A potom Jeroným. Podává se to tak, jako kdyby kostnický koncil neměl nic jiného na práci než pálit české kacíře.

Proč tedy vstoupil kostnický koncil do dějin? Kvůli Janu Husovi to nebylo.

Zase ale neskočme na lep bořičům mýtů, kteří tvrdí, že Hus byl jen bezvýznamný kacíř, kterého koncil vyřídil za jedno odpoledne. Nebyl. Všichni chápali jeho význam. Nikdo ho nepodceňoval. Bohužel pro něj.

To se dozvíte v následujícím článku. A řekne nám to… třeba zrovna Zikmund.

Sedím na molu a sleduji vlnky na jezeře.

Za chvíli začne další sezení koncilu. Já tam půjdu. Budu tam sedět. Církevní otcové by možná ocenili, kdybych se zdržel. Ale já přijdu, koncil zahájím a budu tam sedět, dokud se nedohodnou.

Nechám je diskutovat. Hádají se o slovíčkách. Nezasahuji. Chápu to. Reforma církve není malá věc. Jedno chybné slovo může rozpoutat válku. A oni tomu rozumí víc než já. Možná po večerech chrápou s děvkami, ale stále to jsou muži Písma. Musí vyřešit něco, co se nikdy dřív nestalo. Máme tři papeže. A potřebujeme jen jednoho. Silného papeže, který z toho bordelu, kterému teď říkáme církev, udělá zase obec Boží.

Tak jsem svolal koncil. Tedy, jeden z těch tří papežů ho svolal. Přesvědčil jsem ho. Papeži Janovi jsem slíbil, že hlavou církve se stane on. Jinak bych ho sem nedostal. Je to sice bídák, bývalý pirát a zločinec, ale je chytrý jako liška. Už mě prohlédl. Začíná chápat, že mi nikdy neměl věřit. Sice jsem mu slíbil papežský stolec, ale taky jsem přísahal, že zachráním církev. S ním by se mi to sotva podařilo.

Nový papež nemůže být žádný z těch tří, co se teď o tiáru přetahují.

Někdy se těžko bráním smíchu, když sleduji ty mocenské hry. Kardinálové už myslí na budoucnost. Jeden z nich bude nový papež. Diskutují o Bibli, a přitom váží slova a v duchu přemýšlí, váží slova, kalkulují. Ti s ambicemi si budují své pozice a ti bez ambicí přemýšlí, ke komu se přiklonit. Nechávám je jednat.

Jsou jako smečka loveckých psů. Když je dáte dohromady, musí si sami zvolit svého vůdce a pořadí, ve kterém budou žrát. Můžu tam přijít s bičem, jednoho vybrat a ostatní seřezat. Ale pak abych nad nimi stál s bičem každý den. Jinak ho sežerou. Ne, já chci silného papeže. Silnou církev.

Svět totiž trpí. Máme tři papeže. Král poslouchá jednoho, arcibiskup jiného. Země se kvůli tomu rozvrací. A běžný chudák, aby přemýšlel, jestli bude spasen. Co když kněz, který mu dal rozhřešení, poslouchá špatného papeže? Co když poslední pomazání udílí špatný kněz? A co děti?

Když se narodila moje malá Alžběta, uvažoval jsem i já. Co když jsem zvolil já špatně? Co když kněz, který ji křtí, stojí na špatné straně? Děti jsou křehké, kdykoliv můžou umřít. A co s ní bude pak? Bude se proto moje dítě smažit v pekle?

To určitě ne. Já jsem císař z Boží milosti, moje děti se v pekle smažit nebudou, i kdybych je měl pokřtít já sám.

Ale tohle musí skončit.

Já to ukončím. Preláti na koncilu zvolí nového papeže. Ten bude silný a moudrý. Církev obrodí. Vyžene z ní neřády. Všichni ho budou ctít. A až vyhlásí křížovou výpravu proti Turkům, všichni ho vyslyší. Já se postavím do čela vojska, rytíř jako můj děd. Porazím Osmany, zachráníme Konstantinopol. A konečně sjednotíme celé křesťanstvo. To bude moje dílo.

Ale krůček po krůčku.

Na vodě se odráží slunce. Včera lodí po jezeře odplula moje Barbora. Zlobila se. Prý ji podvádím s německými měšťanskými paničkami a ona uherská šlechtična se nenechá urážet. Moje žena je žárlivá, o tom žádná. Ale spíš jí vadí, že ji nezasvěcuji do jednání koncilu. Řekl bych jí všechno, ale hned by běžela za tatínkem a za bratrem a všechno by jim řekla. Je mi věrná, ale hraje taky svoji hru. A to já právě teď nepotřebuji. Nepotřebuji, aby mi uherští magnáti svazovali ruce.

Uherská šlechta. Mám je rád. Jsou jako lovečtí psi. Jsou silní, pomůžou vám skolit třeba medvěda. Ale hryznou, když projevíte slabost. Nedivím se. S Turky za humny, potřebují silného krále. Já ale právě teď s Turky za humny potřebuji silného papeže. Se svýmu magnáty si poradím. Otec si s odbojnými Čechy taky poradil.

Čechy.

Dnes bude mít mistr Jan další slyšení. Zase tu bylo poselstvo z Prahy. Prý abych ho okamžitě propustil. Copak můžu?

Prý že jsem mu slíbil bezpečný návrat. Asi jsem to slíbil. Asi jsem i přísahal. Ale písemně jsem to nikdy nedal. Na glejtu, který jsem mu vystavil, se nic takového nepíše. Slíbil jsem mu bezpečný průchod říší, svou říší. V Kostnici sice rozhoduje moje vojsko, ale jakmile Hus vstoupí do místnosti, kde jedná koncil, nemůžu mu pomoct.

Copak můžu podrazit koncil, který jsem svolal? Koncil, který má rozhodnout o osudu světa? Nikdo by neposlouchal papeže, který z toho vzejde, kdyby si koncil neporadil s jedním kacířem. A ti preláti to ví. Chtějí ho zničit. Kochají se mojí bezmocí. Jsou škodolibí.

Ale moc toho na Husa nemají. Jeho učení vlastně zase tak kacířské není. On chce to, co chtějí všichni. Reformu církve. Říká to, co všichni vidíme. Že církev je prolezlá neřády. Nový papež bude přísahat, že mravy v církvi vylepší. Všichni přítomní kardinálové mu v tom budou pomáhat. Na tom jsme se shodli.

Reforma bude, to jsem přísahal Bohu já.

Oni Husa nevidí, jak ho vidím já. Nevidí tu příležitost. Bojí se ho, strach jim zatemňuje hlavy. Když mistr Jan mluví, tak mu naslouchají králové. Běhá mi mráz po zádech, když začne kázat. Obávám se, že kardinálům taky. Už zapálil jedno království. Otcovy Čechy, moje Čechy, kde vládne můj neschopný bratr.

Jak by dokázal zapálit celou církev? Co bych mohl s ním po boku dokázat já!

Stal by se z něj bič na nového papeže, pokud by se tomu do reformy nechtělo. Nebo bych je dal dohromady. Přiměl je spolupracovat. S kazatelem, jako je Jan, po boku by nový papež měl takovou moc. Představte si Jana, jak vyhlašuje křížovou výpravu! Kdo by se po takovém kázání odvážil zůstat doma. Mohli bychom spolu spasit svět! Obrodit církev, zachránit Konstantinopol!

Říkal jsem mu to. Odpověděl mi: „Zikmunde, nezradím svou pravdu pro tvoje pletichy.“

Prý pletichy, já chci zachránit svět.

Co je pravda, mistře Jene? Jen Bůh je pravda. A já sloužím věci boží stejně jako ty. Jenže já si nemůžu dovolit mít jednu pravdu. Nebo mít svědomí, když jsme u toho.

Hus by chtěl chudou církev. Církev, která nehřeší a která nevládne.

Krásné.

Taky bych chtěl církev, která se neplete tam, kde chci vládnout já. Kdo by to nechtěl.

Ale chudá církev? Usmívám se.

Kostničtí obchodníci by asi nesouhlasili. Co tu preláti rozhází za jídlo, víno, děvky, látky a šperky pro svoje milenky a luxusní zboží do svých paláců… Z toho bude kostnice žít ještě řadu let. Mě by stačilo, kdyby kněží utráceli méně za děvky a za chlast. Aby byly trochu… ctnostnější, když od nás vyžadují mravní kázeň.

To bych chtěl. Ale chudá církev? Já chci jen porazit Turky a sjednotit křesťanstvo. To je možné. Ale chudá církev to je jen sen, mistře Jene.

Koncil chce Husa upálit jako kacíře. Vím to. Ten proces není spravedlivý. Předhazují mu články, které ani nikdy neřekl.

Někteří kardinálové mě chápou. Vědí, že mrtvý Hus je nám k ničemu. Že mě je k ničemu. Někteří mi chtějí vyhovět. Ale potřebují, aby jim Jan hodil aspoň kost. Chytil jsem se těch podvržených článků.

Přečetli jsme mu spis. Byly v něm články, které nejsou jeho. To nám sám řekl. Nabídl jsem mu, ať tedy odvolá aspoň ty. Ne, nemůže přeci odvolat něco, co nikdy neřekl. Paličák. Já mu chci zachránit život. On na něm zřejmě nelpí. Přijel sem v domnění, že bude diskutovat. Teď už se ale rozhodl, že radši shoří. Chce být mučedník.

Nechápe, co je v sázce. Nikdo to nechápe. Ani koncil to nechápe.

Někdy mám pocit, že Husa chtějí zničit, aby mě naštvali. Dráždí je, že tam sedím. Že moji vojáci hlídají brány. Vědí, že už myslím na Prahu. Na milovanou Prahu našeho otce. Bratr už dlouho vládnout nebude. Vypadá hrozně, pije víc než já. Už mu to nemyslí. Nezvládá to

Usednu tam na trůn už brzy. Chci do Prahy přijet jako zachránce jejich Husa, ne jako jeho vrah. Jestli Husa upálíme, možná mi i Praha zavře své brány. Poslové z Čech mi to včera jasně řekli.

Kardinálové to ví. Skoro je vidím, jak se ušklíbají mým směrem, když diskutují o Husovi. Vědí, že nezasáhnu. Vědí, že nemůžu. A že bych moc chtěl. Jak moc ho potřebuji.

Ale on mi taky nepomáhá. Už se rozhodl, že zemře a kardinálové už se vlastně taky rozhodli.

Je čas.

Za chvíli začne další zasedání koncilu.

Nezačne, dokud já neusednu na čestnou židli.

Nebudu spěchat.

Kardinálové upálí mého Husa. Udělají ze mě vraha nebo hlupáka před českým královstvím.

Bůh nám dal do rukou nejlepší nástroj na reformu církve a oni ho klidně zničí.

To nejmenší, co můžu udělat, je nechat je chvíli čekat.

Wilhelm Baum: Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům, Mladá Fronta, 1996

Vávlav Drška: Zikmund Lucemburský: Liška na trůně, Epocha, 1996

Jiří Kejř: Husův proces, Vyšehrad, 1999