Syndrom vyhoření. Fakt to existuje

Ale pak se jako matka na volné noze s dvěma dětmi pustila naplno do toho, co miluje nejvíc na světě. Do psaní. Její kariéra letěla vzhůru jako protivné petardy v prosinci, podnikání začalo prosperovat a ona se hnala za další a další metou. S dvěma dětmi, které zůstávaly střídavě téměř každý týden doma s nějakou nemocí. Volný čas vyplnila osobním rozvojem, pokud nějaký zbyl. A najednou se něco změnilo.

Může to začít plíživě a nenápadně. Třeba přestanete v noci spát. Ležíte ve tmě s hlavou, která šrotuje a šrotuje.

Ráno zasednete k práci, kterou milujete, ale soustředění nepřichází. Vyruší váš všechno, třeba i když kočka dopadne měkce na zem nebo si pes rozklepe uši. A pak přijde něco dalšího, třeba deprese, třeba úzkost. Pokud její příznaky neznáte, vyděsí vás to. Pokud jste zvyklí s úzkostí žít, i tyto příznaky přejdete jako nějakou epizodu, důsledek nevyspání a stresu.

Začnete s tím třeba nějak pracovat. KBT, mindfulness, meditace, práce s hlavou, ještě víc osobního rozvoje, chodíte dřív spát. Ale ono to nepomáhá. Spíte pořád hůř, míra soustředění je na nule a úzkost nebo deprese klepe na dveře čím dál častěji. Možná už vás dohání i fyzické symptomy: bolest břicha, zažívací potíže, bolest hlavy, nechutenství, bolest svalů…

Že by stres? Ale z čeho? Vždyť nemáte důvod. Všechno klape. Podnikání jede, práce vás přece baví…

Tento citát úspěšné copywriterky výstižně popisuje cestu k syndromu vyhoření. Tu nejnenápadnější cestu, protože vede přes lásku k řemeslu a nadšení z práce. Protože ji neprovází žádné zklamání a neúspěchy, naopak. Jedete jak fretka, protože chcete, protože tohle je váš život.

Ale někdy právě tohle může být ta cesta k vyhoření.

Když zrovna nepracujete, co jste? Co jsou vaše koníčky? Jestli každou činnost posuzujete jen podle toho, jestli vás kariérně nějak posouvá, tak jste na dobré cestě k vyhoření. Ono se takhle totiž dlouhodobě žít nedá.

Jste vaše práce, nic jiného. Pokud to máte takto, zbystřete, můžete brzy vyhořet.

A pokud už vnímáte příznaky syndromu vyhoření, tak je nezahánějte výmluvami, že vám se to stát nemůže. Vyhoření se nestává jen pomáhajícím povoláním, které dennodenně naráží na beznadějné situace. Netýká se jen mladých učitelů, kteří se vydají z posledního pro děti, které to neocení. Týká se někdy právě těch úspěšných lidí, kteří dělají práci, jakou milují.

Pokud se jejich život smrskne na tu práci.

Syndrom vyhoření je vlastně dost výstižný název. Každý plamen jednou dohoří. Oheň neplane ze vzduchoprázdna, oheň se musí živit. Musíte přikládat. Když dohořívá, vydáváte se do lesa na dřevo. Když v ohništi svítí poslední uhlíky, je pozdě, to už vám je zima. Ale lepší pozdě než nikdy.

Metafora s ohništěm skoro ani nekulhá, jak to jiné metafory dělávají. Protože vzít to od lesa je přesně to, co musíte udělat. Vrátit se na začátek, do časů, kdy ve vašem životě vládl elán, nadšení a milovali jste svou novou úžasnou práci snů. Přestat pozorovat doutnající uhlíky a doufat, že se bez paliva rozhoří. Když se totiž vydáte do lesa pro dřevo, rozhýbete ztuhlé tělo a mysl. Rozhlédnete se kolem a zjistíte, že existuje taky svět mimo vaše malé ohniště. V lese narazíte na spoustu zajímavých věcí.

Jak uvést poetické podobenství do praxe? Začněte se soustředit na své koníčky. Dělat věci, které vás, ó ta hrůza, nikam neposouvají. Činnosti, které děláte jen proto, že vás to strašně baví.

Protože to je život. Život přece nemusí nutně člověka někam posouvat, život se žije.

Sejděte se s přáteli, naplánujte rodinný výlet.

Zůstane ale jeden malý problém, který si budete muset ve své hlavě vyřešit sami. Když přidáte do svého rozvrhu víc koníčků a dovolených a výletů, zbyde méně času na práci. Podnikání nebo kariéra poroste pomaleji. Mety, které jste viděli jasně před sebou, se vám najednou vzdálí. Co s tím?

Zase do lesa, nebo spíš od lesa.

Zase si užívat proces, místo toho, abyste se těšili z odškrtávání splněných úkolů.

Syndrom vyhoření je trefný název. Vyhoříte, plamínek už neplane. Pokud se z něj chcete dostat, musíte ten plamen zažehnout. Nejde to vždycky. Ale dobrá cesta bude jít na to od lesa. Doslova. Nesnažit se plamínek rozfoukávat, ale prostě se zvednout od ohniště a jít do lesa pro dřevo. Znamená to, že chvíli nebude hořet, že chvíli bude tma. Ale bez paliva se nerozhoří.

Vraťte se na začátek. Uvědomte si, proč jste tu práci začali dělat. Ten smysl je vaše dřevo. A když v tom lese zabloudíte, možná se taky nic nestane. Bloumejte si chvíli mezi stromy, sbírejte houby a pak se odpočatí a svěží vraťte k ohništi s plnou náručí paliva. Už neudělejte znovu stejnou chybu, když oheň dohořívá, nebo prozíravě ještě dřív, zvedněte se a zajděte si na dřevo. Bez paliva oheň nehoří.

Zapojte pozitivní psychologii a to sezení u ohně si užívejte. Vnímejte ten klid.

Co je vaše palivo? Co vás ve vaší práci hnalo? To víte jen vy. Začněte tím, že se vydáte do lesa, a pěkně hluboko, kolem ohniště už je asi všechno vysbírané.

Choďte na dřevo pravidelně.

Najděte si čas na své koníčky a nenechte práci, aby vám sežrala duši.

Jasně, zní to jako klišé. Jako ta stokrát opakovaná pravda.

Ale některé pravdy se nestaly pravdami jen proto, že je někdo opakoval stokrát.