Článek
Jak já jsem nesnášela řeči svých starších kamarádek a kolegyň.
„Kde bereš čas? Jo, ty vlastně ještě nemáš děti.“
Když jsem pak odešla na mateřskou, psala jsem články o tom, že neměly pravdu. Podívejte, co já s dítětem stihnu. Pak přišlo druhé dítě a s pokorou jsem je smazala.
Už jsem ten čas neměla.
Pak jsem začala s dvěma dětmi učit na mateřské škole a vrátila se k historickému výzkumu a času bylo méně. Nu, a když jsem s dvěma dětmi začala podnikat, času bylo ještě méně.
A takové září, kdy jsem podnikala, starší dítě nastoupilo do první třídy a přistál nám na prahu pejsek, zjistila jsem, že času může být ještě méně.
Dnes jsem pokornější. Setkávám se s lidmi, kteří stejně jako já věří, že mají málo času, ale už mlčím. Protože vím, že i já mám určitě času nazbyt. Najdou se lidé, kteří toho stihnou víc než já a jdou za své limity mnohem dál. Ale všichni máme jednu věc společnou.
Den každého má 24 hodin a ani o minutu víc. Čas je ovšem relativní a jeho využití je o prioritách.
Vím, kde mám rezervy, a vím, že je to o prioritách.
Čas není, čas se dělá. (Veronika Hurdová)
Co mi otevřelo oči
Vyprávěla jsem kamarádce, že nechápu, jak to jiné mámy zvládají. Kdy já si mám s dětmi najít čas na hraní? Já přivedu děti ze školy a školky, uděláme úkoly, dám sušit prádlo, jdu si na chvíli zaběhat, uvařím večeři a sotva stihneme pohádku a popovídat si.
„A to chodíš běhat každý den?“ odpověděla kamarádka.
„Skoro každý den,“ odpovídám.
„Tak tady máš tu svou rezervu. Většina matek si zajde tak možná jednou týdně na jógu.“
Ano, každý máme rezervu, i když si to nepřiznáme. Je to o prioritách.
Pro mě je priorita můj pohyb a příklad dětem, že pohyb a cvičení patří k životu spíš než naleštěná domácnost.
Je to ale moje priorita a věřím, že mnoho rodičů to vidí jinak.
Co víc, věřím, že mnoho čtenářů mě chtě nechtě odsoudí za to, že upřednostním své běhání před úklidem, svíčkovou k večeři, domácí napečenou buchtou nebo deskovou hrou s dětmi.
Nemůžeme si pomoct, hlavně když jde o děti.
Srovnáváme se.
Především se ale litujeme za to, jak málo času máme, a někdo jiný ho má víc, když má čas jít si zaběhat. Odsud pramení ten odsudek, z běžné závisti nad tím, že někdo jiný se má lépe.
Ale zkusme na chvíli přijmout, že všichni máme jen 24 hodin
Že je to jen a jen naše volba, jak s těmi 24 hodinami naložíme.
Pro někoho je každodenní běhání rozmařilost. Pro mě jsou rozmařilostí domácí „rychlé“ svačinky v podobě zapečených tortill ve tvaru srdíčka a hvězdiček z okurky.
Pro někoho je rozmařilost 8 hodin spánku, pro mě je to imperativ, nutnost pro zachování fyzického i duševního zdraví. Předsevzetí, které si píšu do diáře a selhávám v jeho plnění.
Pro někoho je priorita otevřít si večer knížku, jiný si zahraje hru, někdo jiný se vzdělává a někdo potřebuje vypnout u seriálu.
Jedna žena radši naleští kuchyňskou linku, jiná zajde na procházku.
Každý jsme jiný a jen my sami víme, co nutně potřebujeme pro to, abychom nejen přežili, ale také žili kvalitně pro naše děti, lidi kolem sebe a pro sebe samé.
I ta poslední položka je diskutabilní.
Leckterá žena i muž považují za správné žádný volný čas nemít a všechen ho obětovat, jiný to považuje za nesmysl, protože každý má právo na život.
Udělejte si malé cvičení.
Projděte si celý svůj den a jednotlivé činnosti. Žádnou nepovažujte za samozřejmou, ke každé doplňte, co by se stalo, kdybyste ji nevykonali.
Jako bezprostředně nutná se v takovou chvíli ukáže méně než polovina činností.
Když si toto uvědomíme, snáze přijmeme, že našich 24 hodin je naše volba.
A k čemu to je?
Mimo jiné k tomu, že nebudeme soudit ostatní, kteří „mají přece víc času než já“. Když pochopíme, že jen volili jinak než my.
Můžeme jít ale ještě dál
Pokud jste prodělali někdy obdobný proces jako já (a byli k sobě upřímní), tak víte, že vždycky může být hůř. Času vždycky můžete mít méně. Stačí jedno špatné období, kdy nestíháte ani dýchat, a když to přejde, tak nechápete, že máte najednou tolik volna.
Nebo si vzpomenete na svá studentská léta, jak jste se nestíhali učit na zkoušky, ale zvládli jste zkouknout tolik seriálů.
Až nedostatek času vám ukáže, kolik reelů na sociálních sítích, cest za nákupem pečiva, hádek na sociálních sítích nebo kafíček s kolegy v kantýně si můžete ušetřit.
Já třeba žasnu nad tím, kolik lidí má tolik volného času, aby si aktivně vyhledali můj kontakt a napsali mi e-mail, že mám v článku pravopisné chyby (ale už si nedají tu práci, aby mi napsali konkrétní příklady, které by mi umožnily si to opravit – to by byl zase dobrý skutek).
Některé z těch činností k životu potřebujeme. Kdo je společenský, nechce šetřit čas dojížděním do práce a pracovat z domova, protože potřebuje lidský kontakt. Kdo chce každý den čerstvý chleba, musí do toho pekařství dojít.
Je to stále o prioritách.
Kdy to je problém?
Problém nespočívá v tom, že se navzájem soudíme. Kromě hádek v diskuzi pod tímto a jinými příspěvky si ten odsudek přátelé nechávají pro sebe a vztahy nám to většinou nekazí.
Problém nastává, když nerespektujeme čas toho druhého.
Osobní či online schůzky, které mohly být jeden e-mail.
Z práce nebo z třídních schůzek jistě znáte takový neúcta k času druhého.
Jeden člověk potřebuje sdělit skupině lidí nějaké informace. Mohl by ušetřit čas celé skupině tím, že všechny informace sepíše do e-mailu nebo do zprávy v systému Bakaláři a vyžádá si potvrzení přečtení.
Ale ne, on či ona raději svolají schůzku, na kterou se musí dostavit několik desítek lidí a informace si vyslechnout.
Najdou se lidé, kteří si jdou svou touhu se socializovat naplňovat do lékárny bez ohledu na frontu za svými zády nebo do kabinetu kolegyně, která se snaží pracovat, aby si nemusela nosit práci domů.
Šetřit čas svých přátel a kolegů můžeme tím, že se vždycky zamyslíme předem a usnadníme jim situaci.
Jedeme společně na dovolenou? Sepíšu informace do jednoho přehledného textu a ten jim rozešlu.
Sepsal někdo informace do jednoho přehledného textu, který nám všem ve skupině rozeslal? Nejdřív si ho přečtu, než napíšu nebo zavolám a zeptám se na informace.
Hodně času lidem ušetříme, když si přečteme předchozí konverzaci, než se do ní zapojíme.
Že se na meeting připravíme, nebo i tím, že na meetingu dáváme pozor, aby se zbytečnými dotazy neprodlužoval.
Máte-li e-shop, máte obrovskou příležitost a konkurenční výhodu, když lidem čas ušetříte – přehledným výpisem obchodních podmínek, správným nastavením kategorií, dobře popsanou volbou dopravy.
Bohužel to ale většina z nás nedělá. Ne proto, že bychom na sebe navzájem byli zlí, ale protože stále toho času máme moc a neuvědomujeme si to. Neumíme se vžít do situace toho druhého. Těžké období, kdy jsme nic nestíhali, zapomeneme dřív, než se za ním zavřou dveře.
Koneckonců, pokud jste dočetli až sem, možná je to příznak právě toho, že máte příliš mnoho volného času.
I když si stojím za tím, že stojí za to se zamyslet nad tím, jak s časem nakládáme. A než se začneme litovat, uvědomit si, že těch 24 hodin, které máme všichni k dispozici, je jedna z mála spravedlivých věcí na světě.
Zdroje:
Hendry Cloud, Boundaries Updated and Expanded Edition: When to Say Yes, How to Say No To Take Control of Your Life, Zondervan, 2017.
Gary John Bishop, Unfu*k Yourself: Get Out of Your Head and into Your Life, HarperOne, 2017.
