Svatá Olga: nejkrvavější mezi světicemi. Pálila i pohřbívala zaživa.

Je to paradox, ale středověk je plný paradoxů. Říká se jí svatá Olga. Ale i její obdivovatel Nestor ve své kronice přiznává (spíš s obdivem vyjmenovává) všechny krutosti, kterých se dopustila, aby udržela vládu pro sebe a především pro svého syna. Kdo chce pochopit raný středověk, těžko najde lepší příklad než tuhle kyjevskou kněžnu.

Byl rok 945 a kníže Igor Rurikovič právě zahynul při výběru daní. Zavraždili ho na cestě přes území kmene Drevljanů, sousedů z lesnaté západní Rusi, kteří měli pocit, že už těch daní bylo dost. Chtěl je totiž zdanit během jednoho období podruhé. Podle kroniky ho přivázali ke dvěma ohnutým stromům a roztrhli vejpůl. Tak se to dřív dělalo, když někdo nechtěl platit daně, čímž nikoho rozhodně nenavádím.

V Kyjevě zůstala jeho vdova Olga a malý syn Svjatoslav. A Drevljané si řekli, že když zabili vlka, vezmou si vlčici – poslali poselstvo, aby ji přemluvilo, ať se vdá za jejich vládce, knížete Mala.
Těžko říct, jestli byli naivní, nebo jen špatně četli znamení. Olga věděla, že pokud chce svému synovi umožnit nejen vládnout, ale také přežít, nemůže se znovu vdát. Nový vládce by nevlastního syna nestrpěl, jistě by se ho zbavil v zájmu synů své krve. Chtěla-li tedy syna ochránit, musela jednat rázně.

Drevljané měli smůlu, že Olga byla nejen rázná, ale také chytrá, až bychom řekli vychytralá. Zatímco alespoň ti, které líčí kronikář Nestor, rozumu mnoho nepobrali. Nemějte jim to ale za zlé, jednak za to krutě zaplatili a jednak podceňovat ženy bylo tak nějak ve středověku normální.

Olga je přijala s úsměvem a odpověděla:
„Váš návrh se mi líbí. Přijďte zítra, ať vás před lidem uctím, jak se sluší.“
Poslové se vrátili na loď nadšení, jak snadné to bylo.

Přes noc nechala Olga vykopat obrovskou jámu. Poslové si přáli být přeneseni do Kyjeva ve své lodi, zřejmě na znamení úcty. Olga neváhala a jejich přání vyhověla.
Ráno posly přinesli v jejich lodi – a hodili je rovnou do té jámy.
Olga se prý nad ni sklonila a zeptala se:
„Jak se vám líbí ta čest?“
„Hůř než smrt,“ odpověděli.
Tak je nechala pohřbít zaživa.

Tak skončilo první poselstvo. K Drevljanům se od nich nedonesla žádná zpráva. Což jim, zdá se, nebylo nijak divné. V raném středověku se na cestách mohlo přihodit leccos a GPSkou je sledovat nemohli.

Drevljané a jejich kníže možná tušili, že něco není jen tak, ale přece jen to zkusili znovu. Olga si s nimi ale hrála dál. Poslala jim vzkaz, že k nim sama přijede, pokud pro ni pošlou „významnější muže“, kteří by ji doprovodili s patřičnou poctou. Poselstvo, jaké k ní poslali, ji ponižuje.
A Drevljané, stále přesvědčení, že mají šanci, opravdu poslali další výpravu.

Olga je přivítala, přichystala lázeň, aby se po cestě osvěžili, a když vešli dovnitř, nechala dveře zatarasit a lázeň podpálit. Všichni se upekli zaživa.

Potom poslala Drevljanům zprávu, že je ochotná konečně přijet, oplakat manžela a uspořádat mu tryznu, pohřební hostinu. Když dorazila na místo Igorovy smrti, nechala navršit mohylu, obětovala víno a maso pohanským bohům, a Drevljané – přesně podle zvyku – začali pít.

Olga je nechala opít do bezvědomí. Pak kývla na své muže a ti je začali řezat.
Kronika říká, že jich padlo pět tisíc. Olga zůstala klidná, jen prý obcházela bojiště a povzbuzovala své bojovníky. Třetí pomsta.

Zbytek Drevljanů se opevnil ve městě Iskorosten(dnešní Korosteň). Konečně pochopili, že asi ze sňatku sešlo, a jen s hrůzou čekali, co bude. V průběhu celého sporu zatím Olga upevnila svou pozici jako vládkyně Kyjevské Rusi a její rázné a kruté vystupování vůči nepřátelům jejího manžela jí v tom jistě pomohlo. Není to první podobný případ. Žena si nemohla dovolit dát najevo slabost, pokud ji měli muži respektovat. Naopak, vládkyně jsou často v kronikách zobrazovány s nadměrnou krutostí. Něco z toho je kronikářova invence, protože žena na trůně pro muže byla něco abnormálního, udělal z ní tedy monstrum. Tento vzorec se ale v dané době opakuje velmi často u kronikářů různých vyznání. Historici se domnívají, že to tak skutečně bylo. Žena musela být drsnější než muž, pokud chtěla mužský respekt.

Olga obléhala Drevljany celý rok – neúspěšně.
Tak opět vsadila na lstivost místo hrubé síly.

Poslala do města vzkaz:
„Už jsem pomstila svého muže třikrát. Nechci další krev.
Dejte mi jen malý dar – tři holuby a tři vrabce z každého domu.“
Drevljané byli rádi, že z toho vyšli tak lacino. I když rok obléhání si na obyvatelích jistě vybral svou daň.

Olga vzala darované ptáky, přivázala jim na nohy kousky síry omotané hadrem a při setmění je nechala vypustit. Ptáci letěli do svých hnízd pod střechami města.
A když síra začala hořet, shořel celý Iskorosten.
Ti, kdo utekli, byli pochytáni. Starší Olga popravila, mladší prodala do otroctví.
Zbylo jich jen pár, kteří žebrali o smilování. Těm napařila několikanásobně vyšší daně než její zesnulý manžel. Tentokrát je zaplatili bez řečí.

Čtvrtá pomsta. A poslední.

Dnes ji známe jako svatou Olgu, první pokřtěnou vládkyni Kyjevské Rusi. Olga pochopila, kde leží budoucnost. Vypravila se do Konstantinopole, kde ji prý sám císař Konstantin VII. Porfyrogennetos pokřtil a nabídl jí manželství.
Podle Nestorovy kroniky ho odmítla s argumentem, že po křtu je jeho duchovní dcerou – a tedy by svazek byl hřích.
Císař se smál a řekl: „Olgo, přelstilas mě.“

Toto je typický středověký motiv: žena, která raději zvolí Boha než muže. Na druhé straně, v dané chvíli už kyjevský trůn převzal Olžin syn, nestála tedy o diplomatické rozbroje.
Jako světice a královna matka už se Olga chovala jako vzorná křesťanka. Alespoň její legendární verze. Šířila křesťanství a zakládala kláštery, působila na svého syna (marně) a na svého vnuka Vladimíra (úspěšně). Jejda, odkudpak ten motiv známe?

Babička, zbožná křesťanka, vychovává vnuka, pozdějšího svatého patrona země?

Na Kyjevské Rusi to ovšem byla právě Olga, která změnila osud východní Evropy. Nacházíme se v době, kdy kyjevští vládci mohli volit mezi islámem, východním křesťanstvím z Byzance a západním křesťanstvím z Frankfurtu. Olžin politický instinkt velel správně a Vladimír nastoupený směr jen potvrdí. Bez nadsázky můžeme říct, že Olga proměnila dějiny východní Evropy navždy, protože východní křesťanství formovalo Kyjevskou Rus kulturně, politicky i nábožensky, nu, až do dnes.

Když čteme Nestorovu kroniku, vidíme zároveň dvě Olgy. Jednu, která pohřbívá lidi zaživa a pálí města, a druhou, která přijímá křest a mluví o božím milosrdenství.
Ve skutečnosti to byla tatáž žena – ta, která pochopila, že svět, v němž žije, nemá slitování, a že k vládě se musí probojovat krví.

A když si církev později vybírala světici, která by symbolizovala počátek víry v Rusi, koho jiného mohla zvolit než právě ji?
Ženu, která se z pekla probojovala až do nebe – vlastníma rukama a rozumem.

Barbora JIŘINCOVÁ, Slavic Ancient Origins, Flame Trees, 2025.

Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský. Nejstarší staroruská kronika, překlad, úvodní studie a komentáře Michal Téra, nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2014

Václav VEBER (a kol.), Dějiny Ruska, NLN, 2004.

Jan RYCHLÍK (a kol.), Dějiny Ukrajiny, NLN, 2015.