Článek
Kdesi v Panonii, kolem roku 630
Gunthar by se nejradši otočil a jel zpět. V nose ho pálil smrad ze slovanských chatrčí, jejich drmolení mu rvalo uši.
Ale ovládl se a pobídl koně k rychlejšímu tempu. Diplomatická kariéra se sama neudělá. Otec mu u krále Dagoberta tuhle misi vyjednal, musí ukázat, co umí.
„Hlavně nerozpoutej válku,“ kladl mu král na srdce před odjezdem. „To si teď nemůžu dovolit.“
Otec mu králova slova připomínal, když ho vyprovázel: „Spoléháme na tebe. Dagobert tě nechtěl poslat, že prý jsi moc mladý a nezkušený. Ale mně věří, přesvědčil jsem ho. Pamatuj na to, synu.“
Gunthar si odfrkl.
Diplomatická mise. K pohanským psům. Bylo to pod jeho úroveň. Tohle celé místo bylo pod jeho úroveň. Tihle špinaví pohani byli pod jeho úroveň. Nechápal, co od nich král Dagobert chce, měli by se plazit u jeho nohou. Ale prý si zvolili krále.
Gunthar měl zjistit, co je na tom pravdy, a přinutit toho krále k poslušnosti. Tedy, tak to přímo Dagobert neřekl, ale Gunthar to tak chápal. Co jiného by mocný franský král mohl od pohanského psa chtít?
„Všechno v pořádku, pane?“ zeptal se jeho průvodce. Družina, která se s ním setkala u brodu a provázela ho na setkání s jejich vůdcem alespoň mluvila srozumitelnou řečí, a ne tou slovanskou hatmatilkou. Aspoň, že tak.
Projížděli už druhou vesnicí. Špinaví Slovani si žili ve svých chatrčích, a když je viděli projíždět, zvědavě vystrkovali hlavy. Ale neprokazovali jim úctu, jak by se slušelo, když projíždí franský šlechtic se svou družinou.
Gunthar podrážděně přikývl a pobídl koně. Hlavně už to mít za sebou.
Na konci vesnice ale spatřil něco, co ho přinutilo trhnout otěžemi. Obětiště. Slyšel o tom, že špinaví pohani obětují svým démonům zvířata a snad i lidi. A teď to viděl na vlastní oči. Lebka, která se mu vysmívala z obětního stolu, byla určitě lidská. Seděla na ní vrána, která nadšeně zobákem rvala zbytky masa z očního důlku.
Otřásl se, ale nechtěl se ptát. Nechtěl se před svými průvodci ponížit.
„Všechno v pořádku, pane?“ zopakoval jeho průvodce svou otázku.
Guntharovi neušel úšklebek v jeho tváři. Vedli ho tudy schválně, chtěli ho vyděsit.
„Jistě,“ odsekl úsečně a pobídl koně do klusu.
Pryč odsud, ať už to má za sebou.
Král Sámo ho přijal vleže, povaloval se na polštářích, jako by si ani neuvědomoval, koho má tu čest hostit.
„Jak se ti líbí naše země?“ zeptal se Sámo ležérně.
Gunthar sice chápal, že diplomatické kličky patří k věci, ale už chtěl odsud pryč. Chtěl to mít za sebou. Sámo ho nechal tři dny čekat. Tři dny musel pít tu hořkou břečku, kterou tady popíjeli po litrech místo vína, a poslouchat tu hnusnou slovanskou řeč. Sámo byl sám Frank a ve své družině by našel mnoho mužů, kteří by Guntharovi mohli dělat společnost, kterým by mladý šlechtic rozuměl. Ale Sámo ho nechal tři dny ve společnosti Slovanů, jistě v tom byl záměr. Guntharova trpělivost byla u konce.
„Pane,“ začal strojeně. „Není na čase promluvit si o poselství tvého krále Dagoberta?“
„Promluvme si, tedy,“ Sámo odložil korbel s pivem a posadil se na polštářích. Guntharovu zmínku o Dagobertovi přešel. Jako by se ho ani nedotkla.
„Král Dagobert je velice znepokojen. Zdá se, že tvoji Slovani přepadají naše kupecké karavany.“
„Och, ta nešťastná událost,“ povzdechl si Sámo. „Vím o tom, můžeš králi vyřídit, že viníky jsem potrestal a veškerou škodu zaplatím. Ve zlatě, v medu, kůžích a kožešinách. Než domluvíme, bude celá zásilka připravena. Až ji Dagobert spatří, jistě nebude litovat. Dostane víc, než kolik ho to přepadení stálo. Nestojím o problémy.“
Gunthar čekal vytáčky, odpor, popírání. Sámova velkorysost ho vyvedla z míry. Možná si jen ten pohan neuvědomuje, s kým jedná. Má krále Dagoberta za obyčejného kupčíka.
„Jsem rád, že chápeš vážnost situace,“ řekl Gunthar po chvíli s mírnou úklonou. „Je tu ale ještě jedna věc.“
Sámo se usmál, věděl, co přijde. Tím líp, alespoň pojede Gunthar domů dřív.
„Král Dagobert žádá, abys ho uznal za svého pána. Francká říše je mocná, Dagobert je králem všech.“
Sámo se přestal usmívat, ale neváhal s odpovědí: „Chápu, jsem Frank, vím, jak to chodí. Nechci s Dagobertem soupeřit. Uznávám jeho nároky.“
Gunthar jen s velkou námahou ovládl bradu, která mu padala údivem.
„Ovšem,“ pokračoval Sámo pobaveně. Užíval si Guntharovo překvapení. „Vím, jak Frankové řeší spory se svými sousedy. Já a mí Slované máme za sebou válku s Avary. Vyhnali jsme je a chceme si užívat dary této země, která nám konečně patří.“
Patří? Nechápe snad ten pes, že mu tady nic nepatří? Pomyslel si Gunthar s odporem.
„Přeji si žít v přátelství se svými sousedy, uzavřeme s Dagobertem smlouvu o míru,“ ukončil Sámo svou řeč.
„Přátelství,“ opakoval Gunthar tupě.
Sámova uvolněnost ho popuzovala. Asi si myslí, že když bohatne na kořisti, kterou nakradli bezbožným Avarům, může si dovolit diktovat podmínky Francké říši.
„Ovšem, přátelství,“ přikývl Sámo a ani si nevšímal vzteku v Guntharově tváři. „Což nemůžou dvě říše žít vedle sebe v přátelství? Slovanská a Francká říše spolu přeci nemusí bojovat. Můžeme být spojenci. Uznám Dagoberta za svého lenního pána, dohodněme se na tributu. Tak to dnes chodí. Slabší král platí silnějšímu.“
Gunthar zkoprněl. Nečekal takovou odpověď. Vyváděl ho z míry Sámův klid. Pobuřovala ho ta nadřazenost. Arogance pohana, kterému Bůh ve své nevysvětlitelné moudrosti dal zvítězit nad Avary. Mladý šlechtic vzpomínal na pach spáleniny z pohanských obětišť, na lidské a zvířecí kosti, které se tam povalovaly, jako by snad nebyl rozdíl mezi člověkem a dobytkem. Možná ani v případě Slovanů nebyl.
„Francký král neuzavírá smlouvy s pohanskými psy,“ štěkl Gunthar s odporem.
„To jsou slova tvého krále, chlapče?“ pozvedl Sámo obočí s ledovým klidem. „Nemoudře uvažuje Dagobert.“
Gunthar mlčel. Nechal se vyprovokovat, teď toho trpce litoval.
„Vyřiď Dagobertovi,“ pokračoval Sámo teď už bez úsměvu. „Že jsme možná jen pohanští psi, ale psi mají zuby.“
S tím pokynul Guntharovi k odchodu. Audience očividně skončila. Gunthar by možná protestoval, ale stačil mu jeden pohled na stráže u dveří, aby pochopil, že tady už není vítám. Zvedl se k odchodu.
„A výkupné za přepadení karavany…?“ zeptal se ještě.
„…si ponecháme jako zástavu. Dagobert třeba ještě přijde k rozumu.“
Gunthar polkl. Hlavně nevyvolej válku. Kladl mu král na srdce…
Vyprovodili ho s nebývalým spěchem. Sotva opustil Sáma, čekal na něj osedlaný kůň a ozbrojený doprovod. Třásl se. Dagoberta jeho zprávy nepotěší. Nebo ano? Přeci nechtěl s pohanskými psy skutečně jednat?
Otec mu kladl na srdce, aby také Slovany pozoroval, odhadl jejich síly. Nikdo o nich ve Francích nic nevěděl. Všichni se divili, když přišly první zprávy o jejich vítězství nad Avary. Jak mohli špinaví Slovani ozbrojení klacky a kameny porazit Avary?
Gunthar ovšem odpověď neznal. Nic, co viděl, ho nepřesvědčilo, že by proti mocné armádě franckého krále něco zmohli. Je možné, že by před ním něco skrývali? Tak chytří být nemohou, vždyť nejsou o nic lepší než zvířata, která obětovávají spolu s lidmi.
Hlavně nerozpoutej válku…
Ne, nebude si nic vyčítat. Král tím jistě nemyslel, že by se měl francký šlechtic ponížit a jednat s pohanským psem jako rovný s rovným. Chtějí-li Slovani válku, budou ji mít. A Gunthar je rád za to, jaké zprávy svému králi nese. Vylíčí mu všechno, co viděl. Vysvětlí mu, že Slované jsou jen bezvýznamná pakáž, že se neliší od dobytku, který pasou. A jako dobytek půjdou proti franckým mečím na porážku. Až král tuhle zemi ovládne, Gunthara vyznamená.
Kdesi v Panonii u místa zvaného Vogastisburg, kolem roku 631
Král Dagobert stojí před velkým dřevěným opevněním a zoufale hledá řešení té zapeklité situace.
Svým vojákům slíbil rychlé tažení. Slované měli být primitivní divoši ozbrojení klacky a kameny.
Což o to, zatím na vážnější problémy nenarazili. Jeho muži byli nadšeni, když na cestě slovanskou zemí nakládali vozy kořistí, kterou posílali s karavanou domů. Plenili vesnice a malá kupecká městečka. Med, kůže, medovina, krásné otrokyně se zlatými vlasy, koně, psi neznámých druhů a dokonce šperky. Městečka byla bohatá, bylo co loupit.
Dagobert ale na cestě nadšení svých vojáků nesdílel. Slované měli být divoši, co se živí tak možná kořínky a bobulemi. Tak odkud se vzalo všechno to bohatství?
Přísahal, že vyslance, kterého sem před rokem poslal, popraví. Sáma podcenil.
A každý večer, když poslouchal ve stanu opilé vojáky veselící se nad bohatou kořistí, přidával k popravě další důmyslné druhy mučení.
Teď, když stál před mocnou dřevěnou hradbou a čelil po zuby ozbrojeným Slovanům připraveným ji bránit, přísahal, že vyslance upálí za živa.
„Psi mají zuby,“ prý řekl ten Sámo. A jak Dagobert pozoroval obránce Vogastisburgu, ani na vteřinu nepochyboval o tom, že jejich kousnutí bude bolet.
Podíval se přes rameno na svou družinu a viděl, jak se v jejich očích zrcadlí jeho vlastní pochybnosti. Slibovali si snadné vítězství. Většina z nich už dostala svou kořist a chtěla se vrátit domů a užít si ji. Nikdo z nich netoužil zemřít v této pohanské zemi, nebo ještě hůř, posloužit jako oběť jejich odporným pohanským modlám.
Nebude to snadné vítězství. Pokud vůbec vyhrají.
A i kdyby toho drahého vítězství dosáhli, co potom? Dagobert tak daleko nikdy neplánoval. Počítal s tím, že se Sámova říše rozpadne, jakmile do ní jemně šťouchne. Teď už si tím tak jistý nebyl. Možná dnes vyhraje, ale přijdou další bitvy.
Jeho armáda není připravena na dlouhou kampaň. Upřímně, možná ani jeho vláda doma není tak pevná, aby ustál tak dlouhou kampaň. Než se naděje, někdo proti němu povstane. Nemůže být tak dlouho pryč.
Tohle bylo šílenství.
„Upálit… zaživa…“ cedil mezi zuby a snažil se představit si muka, jaká vyslanci způsobí, až se vrátí domů.
Neuklidnilo ho to.
Zpříma se posadil, otočil koně a beze slova prošel řadami vojska.
Jeho nejvěrnější neváhali ani chvilku, když pochopili, co to znamená. Následovali ho.
A Dagobert, pobízející koně do klusu, se snažil neslyšet vítězoslavný řev těch pohanských psů, kteří pochopili, že vyhráli.
Mohlo se to odehrát právě tak.
Anebo úplně jinak.
Ale pokud jsou naše zdroje pravdivé, tak se stále musíme divit mizernému úsudku krále Dagoberta nebo jeho vyslanců. Ti totiž podle kronikářů skutečně nevzali zavděk nabízenou kompenzací a uznáním suverenity. A Dagobert vyrazil na vojenskou výpravu žalostně nepřipraven na to, co ho čeká. Frankové očividně o Slovanech věděli pramálo, ačkoliv vítězství nad mocnými Avary je mohlo varovat.
Na své cestě slovanskou zemí ovšem franské vojsko napáchalo závažné škody, vypálilo pár vesnic, zničilo úrodu a zásoby na zimu, mnoho lidí zemřelo v následující zimě hladem. Muži a děti povražděni, ženy a mladí silní muži odvlečeni do otroctví, kupci zbídačeni. Prostě taková běžná, malá a ve výsledku dost bezvýznamná vojenská kampaň raného středověku. Malá kapka v dějinách a stovky až tisíce zmařených životů stovek a tisíců jednotlivců.
O ty se dějiny ovšem nikdy nezajímaly.
