Den válečných veteránů neboli Armistice Day, vzpomínání na Velkou válku

V anglosaských zemích slaví 11. listopadu státní svátek a slaví ho jako Den příměří. Dnem veteránů učinil tuto oslavu americký kongres roku 1954, aby zahrnul veterány z korejské války. Od té doby dostala tato připomínka univerzální charakter. Svátek se váže k ukončení bojů v první světové válce.

Dne 11. listopadu 1918 došlo k podpisu příměří mezi spojenými silami Dohody a Německem. Němečtí politikové se úzkostlivě vyhýbali použít slovo kapitulace, přestože se o nic jiného nejednalo. K podpisu došlo ve francouzském Compiégne. Některé zdroje uvádí, že k podpisu příměří došlo symbolicky v 11.00. Není tomu tak, smlouva byla podepsána v brzkých ranních hodinách a v 11 hodin, 11. dne 11. měsíce konečně utichly zbraně na západní frontě.

Na té italské umlkly podpisem příměří už 4. listopadu a na frontě východní skončila válka v březnu roku 1918. Nicméně už od bolševické revoluce zde plynule přecházela ve válku občanskou. Na obou těchto frontách bojovali také čeští/rakouští vojáci, pro které nastala anabáze s návratem.

Nejvýraznější stopu zanechala připomínka Dne příměří (Armistice Day) v anglosaských zemích, ve Francii a Belgii. Pro Velkou Británii je první světová válka „The Great War“ a pro Francouze „la Grande Guerre“. Každoročně se zde konají velkolepé oslavy, mše za padlé vojáky. Lidé v anglosaských zemích si připínají do klopy květy vlčího máku, které dle tradice pokrývaly hroby mrtvých vojáků ve Flandrech, kde se odehrály nejkrutější boje zákopové války na západní frontě.

Symbolickou se stala báseň kanadského lékaře, podplukovníka Johna McCrae Na flanderských polích.

Jako státní svátek a vznik samostatného státu slaví 11. listopadu Polsko. Je příznačné, že zatímco v našem kalendáři píšeme červenými písmeny „vznik samostatného státu,“ Poláci si připomínají „obnovu samostatného státu.“ Symbolika svátků a vzpomínání vypovídá o vztahu k vlastní minulosti mnoho. Poláci, jejichž stát v 19. století prakticky přestal existovat, mají stále potřebu zdůraznit, že nikdy z mapy nezmizel. Zatímco Češi se hlásí k „vzniku“ státu.

Některé státy tento den neslaví. Mezi jinými Rusko. Primárně proto, že se ho podpis příměří v Compiégne vůbec netýkal. Potoky krve zde tekly ze zcela jiných důvodů dál. Zde zuřila válka občanská.

U nás se Den válečných veteránů připomíná až od roku 2003.

Pro české civilní obyvatelstvo válka skončila 28. října 1918, kdy také slavíme vznik samostatného státu. To je také datum, kterým v naší historické paměti končí první světová válka. Jako by následoval už jen takový nepodstatný dovětek.

Naši vojáci si ale oslavy vzniku Československa s muži 28. října moc neužívali, protože se nacházeli na různých frontách. Tak v první řadě na frontě italské, kde za rozpadající se Rakousko bojovali až do podpisu příměří. Až tehdy oficiálně habsburská monarchie vystoupila z války. Všichni samozřejmě nesdíleli ochotu padnout za císaře a pána, když novou hlavou státu se stal už jiný vousatý pán. Kdo dostal zprávu o událostech doma, zahazoval flintu a pádil, co mu síly stačily. Ale válčilo se, dezertéry velení trestalo. A tak smutnou pravdou zůstává, že mnoho Čechů padlo za již neexistující Rakousko v době, kdy už mohli doma slavit.

Tento konflikt paměti vystihují autoři hry České nebe z divadla Járy Cimrmanna ve hře České nebe.

Na východní frontě navíc uvázli českoslovenští legionáři, kteří zde už bojovali spíš za své přežití a návrat domů, než za něčí stát. Jejich repatriace byla ale dokončena až roku 1920.

A co Německo a Den válečných veteránů?

Německo samozřejmě podpis příměří v Compiégne neslaví. Vztah k místu, kde se slavnostní akt odehrál, vystihuje jejich postoj víc než cokoliv jiného. Němci projevovali z ukončení světové války takové nadšení, že si hned roku 1933 při volbě Adolfa Hitlera do čela spolkového sněmu v podstatě zvolili její pokračování. Nemůžeme se jim divit, že svou bezpodmínečnou kapitulaci neslaví, když druhou světovou válku vedli jako odčinění tohoto ponížení.

Není snadné být Němcem v tomto čase. Když se připomene nějaká světová válka, abyste se omlouvali. Němci se teď stále omlouvají. Když se připomíná začátek druhé světové války. Když se připomíná její konec. Každoročně při světovém dni připomínky holokaustu. Ono jako proč ne. Když někdo provede něco nepěkného, měl by se omluvit. Můžeme jim ale přeci jen ponechat 11. listopad jako den, kdy se nemusí omlouvat. Po skončení první světové války také nikdo pokání nevyžadoval – mírotvorci se ve Versailles spokojili s tím, že poražený národ zadupali do země.

Německo v listopadu v připomínce za své padlé neslaví, nýbrž truchlí. Druhou neděli před adventem se rozezní zvony na památku „Dne národního smutku“ (Volkstrauertag). Ten se měl oficiálně do kalendáře přidat už za Výmarské republiky, což se ale vzhledem k různým sporům a politické nestabilitě nepodařilo. Do diáře si tak tento den zapsali němečtí občané až pod vládou hákového kříže. Ovšem nikoliv jako den smutku, nýbrž jako „Vzpomínku na hrdiny“ (Heldengedenktag). Západní Německo se po roce 1948 k tradici truchlení vrátilo.

Vztah k padlým vojákům z druhé světové války v Německu není bez komplikací. Nenajdete zde pomníky, neslaví se žádná vítězství. Je nesnadné přijmout fakt, že 5,5 milionů tatínků, dědečků, strýčků, pradědečků a prastrýčků padlo za nacistický stát, za hromadné vraždění a genocidu.

Takový národ je národem bez paměti, ale o německém vzpomínání na druhou světovou válku někdy jindy. Vzhledem k tomuto problematickému postoji k válečné minulosti (a k armádě obecně), změnil roku 1952 spolkový sněm SNR náplň významného dne. Od té doby si v Německu připomínají všechny oběti násilí a násilných režimů.

Národní slavnosti, významné dny a státní svátky jsou kusem historické paměti. Vypovídají mnoho o tom, jak se obyvatelstvo vztahuje ke své minulosti. Proto se vyplatí je znát. Dnes v době sociálních sítí a médii propojeného světa máme skvělou příležitost. Když budete například na Instagramu sledovat profily politiků (nebo třeba i sportovců či celebrit) z různých států, v průběhu roku se před vámi rozvine pestrá paleta vzpomínání na dějiny.

Je to hezká připomínka toho, že ač jsme dnes třeba spojenci v Evropě, stáli jsme někdy proti sobě. Že v dějinách není vždy jasné, kdo je padouch a kdo hrdina. Kromě té druhé světové války, tam se shodneme i s tím Německem.

I když to asi v hlavách malých Němců na základní škole musí dělat hrozný zmatek. Ty rodinné večeře, když školáček přijde domů a položí tatínkovi otázku „jak umřel dědeček?“ – ty Němcům nezávidím.

Den válečných veteránů připomíná podpis příměří mezi dvěma státy. Také ale toho dne skončily boje a umírání v zákopech. Alespoň na pár let. Na příliš málo let.

Na jednom se ale právě dnes shodnout můžeme. Že připnout si vlčí mák na klopu a přispět do sbírky těm, kdo bojovali v různých válkách za svůj stát, je nadnárodní tradice.

A že je to tak dobře.

Ivan Šedivý, Češi, české země a Velká válka 1914-1918, NLN 2014.

Martin Gilbert, První světová válka, BB art, 2005.