Všude kouř a hlad. Jak bitvu na Bílé hoře viděli řadoví vojáci?

Pokud první, co vás napadne, je „národní tragédie“, „počátek habsburského útlaku“ nebo „začátek germanizace českého národa“, tak si to prosím nechte pro sebe.

Já se ale dnes chci zaměřit na samotnou událost onoho listopadového dopoledne, nikoliv na její druhý život.

Zkusme se na listopadové dění okolo Prahy v roce 1620 podívat očima dvou účastníků bitvy.

8. listopadu 1620 svedla vojska katolické ligy spojená s vojsky habsburskými bitvu s pluky stavovské armády na pláni v oblasti dnešní konečné tramvaje linky č. 22. Odehrál se závěrečný akt tzv. stavovského povstání z let 1618–1620. Jedná se o první dějství tzv. třicetileté války, která měla alespoň v teorii (a v učebnicích) být bojem mezi protestanty a katolíky. Čeští stavové tu stáli na straně protestantů, armáda pod kopcem reprezentovala katolíky.

Prvního pojmenujme třeba André. André pochází z Jižního Nizozemí (dnešní Belgie). Je to katolík jako téměř všichni Valoni, ale z touhy potrestat kacíře do Čech nepřišel. Jako všichni kolem něj bojuje za žold. Odvahu mu dodává věrnost kamarádům z kompanie a žoldnéřská čest. Poslušnost nadřízených už souvisí s jejich ochotou pravidelně platit. Andrého platí dobře, je ostřílený voják, který bere vyšší žold než zelenáči kolem. Je pikenýr, tedy voják s dlouhou píkou, součástí tzv. tercie – masivního bojového útvaru, který v bitvě postupuje pomalu, ale jistě.

André mluví francouzsky, ale není mu cizí ani italština. Německy nerozumí ani slovo. Na rozdíl od mnoha kamarádů kolem sebe nemá ženu ani děti, které by si na válečnou kampaň přivedl s sebou nebo během cesty pořídil. Občas dává vydělat prostitutkám, které s vojskem putují. Poslední dobou, ale nemá čím zaplatit, žold dostává nepravidelně a neúplný. To málo, co má, dá za předražený a hnusný chléb. Obchodníci s potravinami vojáky sdírají z kůže, zásobování vázne. Jídlo i povyražení si občas André stejně jako většina vojáků obstarává na účet místního obyvatelstva. Pár výtržníků velitel pověsil, když je přistihl při činu, ale úplně deliktům zabránit nedokáže. Na to je příliš špatně platí.

Náš André je sice hrdlořez a dobrodruh jako všichni kolem, ale je to hrdina příběhu. Představme si v něm tedy trochu přijatelnějšího hrdinu. Citlivý čtenář v 21. století už těžko hledá sympatie pro žoldnéře ze Sadlerových dřevorytů. Aby nám byl André alespoň trochu milý, představujme si, že v poslední vesnici, kterou procházeli, se choval nad míru slušně. Zásoby na zimu rodině s pěti dětmi sice odvezl (a nezaplatil), ale děvečku a paní domu jen plácl po zadku a dětem odvedl jejich oblíbeného poníka, aby měl kam lup naložit. Ano, přesně to André v poslední vesnici udělal a nic víc. Ať mu můžeme alespoň trochu fandit, bude to potřebovat.

Andrého pluk je součástí vojska generalissima Karla Bonaventury hraběte Buquoye. Ten do Čech přivedl síly císaře Ferdinanda II. Vedle Buquoyovy armády na Bílou horu připutuje ještě bavorský voj pod velením vévody Maxmiliána Bavorského. Protože si vrchní velitelé navzájem nedůvěřují (asi jako dva kohouti na smetišti), postupují obě vojska odděleně až do chvíle samotné bitvy.

Druhým protagonistou našeho příběhu bude Hans. Německý žoldnéř ze Slezska sloužící v pluku Kristiána z Anhaltu – generála ve službách českého krále Fridricha Falckého. Válčí tedy na straně českých stavů.

Hans je taky sympaťák, když vykrádá vesničanům zásoby, tak nevraždí ani neznásilňuje. S tímto přístupem je ve vojsku stejně jako André v menšině. Že oficiálně stojí na straně země, kterou okrádá, na tom nic nemění. Prostí lidé ho chlebem, solí ani šeříky nevítají, jsme v 17. století. Hans je protestant – luterán. Nicméně stejně jako Andrému, ani jemu o věc víry nejde. Hansova věrnost pluku, generálovi, natož králi, který večeří v Praze na hradě, je ještě víc na hraně. Už víc než půl roku totiž neviděl ani groš.

Jinak je Hans docela elitní mušketýr. Elitní v tom smyslu, že mušketu nabíjí bezchybně i pod stresem za několik minut – takže není takovým ohrožením pro okolní mušketýry jako ti méně zkušení kolem něj. Taky se občas trefí, na tom si zakládá. Ale pánové z velení podcenili zásobování. Teď se Hans trochu bojí, že kromě toho, že nemá žold a nemá co jíst, tak nedodají ani kulky a střelný prach.

A teď už dejme slovo našim hrdinům.

Mám hlad. Je listopad. Už je fakt zima. Touhle dobou už se válčit nemá. Ale prý že ne, že to bude rychlá kampaň. Že se zásobováním nebude problém. A přitom mám pořád hlad. Ten hnusnej černej chleba jsem snědl už včera ráno. Bylo to tak rozbředlý a měkký, že jsem do toho strčil prst a zůstala mi na něm divná kaše. Ale sežral jsem to. Už jsem jedl horší. Na ráno jsem si schoval ten tvrdej chleba, ten se ještě jíst dá. Ještě, že máme aspoň pivo. Vodu bych si pít netroufl.

Před náma je Praha. Tam by se to plenilo. Půjdu spát.

Mám hlad. Žold jsme nedostali už od od minulýho roku. Je zima, mám hlad, žádný prachy. Náš kapitán říkal, že máme vydržet, že žold bude, tak já teda držim. Ale moc jim už nevěřim. S chlapama z kompanie jsme si řekli, že počkáme, jak se to vyvrbí. Buď bude bitva a tu vyhrajem. Pak nás zaplatí a něco si nakořistíme. Prej máme převahu a jsme na kopci. A když nic nebude – za náma je Praha. Ty hradby by zdolat šly.

Ale že by se mi chtělo za tyhle pány bojovat, to ne. Včera povídal náš generál, že budeme bojovat pro slávu Boží, proti papežencům. Já teda sám papežence moc nemusím, ale v našem pluku jich pár máme, tak těm to morálku asi nezvedne. Velký myšlenky jsou fajn, ale to je pro velký pány. Já mám hlad. Za náma Praha – král si tam večeří. Bohatý měšťanský paničky si tam hřejou zadky u krbu a já tady mrznu. Ty hradby vypadaj, že by se přelízt daly. Ale můžem i normálně branou, že jo. Žoldnéř má taky nějakou čest, ale když se neplatí… Počkám, co chlapi. Máme tady kolem hlad všichni, půjdem spolu do boje nebo loupit. Uvidíme zítra. Jdu spát.

Spal bych. Nohy mě bolí. Mám hlad. Došli jsme pod Prahu. Tam hořely ohně – prý ohromná armáda. Ale našeho generála neoblafnou – má sice horečku, nemůže sedět ani stát, ale myslí mu to. Prej to byla past. Ohně slábly, nikdo do nich nepřikládal, navíc přesunout armádu potichu ani nejde. Tak jsme na to kápli. Ti nahoře zapálili ohně a přesunuli se o velkej kus dál. Ale to znamená, že sotva jsem lehl na slámu, už nás hnali dál. A teď tady ležím a snažím se spát. Ale je mi zima – šaty už jsou plný děr, kampaň byla dlouhá. V listopadu už se válčit nemá. Aspoň, že nepršelo a není bahno. Rozpadaj se mi boty.

Čekáme, jak se pánové usnesou. Viděl jsem našeho generála, vypadal bledě, jak před velitelským stanem vystupoval z nosítek. Chlapi z pluku říkali, že má horečku. Že prej ho u Rakovníka nějaká zbloudilá kulka trefila do koulí. To se nedivim, že se mu nechce na koně. A že se mu nechce bojovat.

Ten bavorskej vévoda, tomu se bojovat chce. Do stanu s ním šel i ten mnich – Dominik se jmenuje. Je celej v bílým. Včera měl moc pěkný kázání. Má u sebe svatej obrázek, co ho ta kacířská holota znesvětila. Panence Marii vypíchli oči. Pan Dominik říká, že panenka Marie chce, abychom šli bojovat. Že nás povede jako tehdy naše proti tureckým psům u Lepanta. Já těm věcem moc nerozumím, ale ten Dominik je fakt svatej muž – moc pěkně kázal, ten tomu rozumí. Bojovat se mi nechce, komu by se v týhle mlze chtělo. Nevidím ani od stanu ke stanu. Mrznou kosti. Tak nebo tak, ať už to skončí. V týhle zemi přezimovat nejde… vždyť jsme to už všechno vyžrali.

Jsou to holomci. Máme v nohách skoro dva dny cesty, bez přestávky, ve vražedným tempu. Mám hlad. Mám žízeň. Ale dochází pivo a tu kalnou břečku si pít netroufám. V létě pobila uherská horečka dobrejch chlapů dost. Mrznou kosti. Ty boty, co jsem ukradl u Rakovníka nějakýmu mrtvýmu chudákovi, jsou mi malý. A stejně jsou rozervaný. Ještě, že neprší. Hnali nás dva dny. Zapálili jsme ohně, ale prej že ne, prej že taktický přesun. Tak teda přesun. Přesouvali jsme se skoro do rána. Teď slyšíme, jak se přesouvají císařský pod kopcem. Zapalování ohňů je očividně neoblblo.

To byl teda manévr. Aspoň jsme se na chvíli ohřáli u toho ohně, ale už zase mrznem. Máme kopat příkopy a připravovat pozice. Na to jim kašlu. Pár chlapů od nás tam šlo, že budou kopat. Prej už na ně nezbyly lopaty, máme jich málo. Jdu shánět střelnej prach, prej už ho dovezli. Stejně žádná bitva nebude. Máme přesilu a jsme na kopci, tak to by museli bejt blázni. Anebo taky chcípaj hlady a mrznou jako my. A chtěj do Prahy. Taky bych si zašel do Prahy…

Poznámka: „Uherská horečka“, která poznamenala během léta 1619 a mnohem víc v předchozím roce především stavovské vojsko, byl skvrnitý tyfus. André nemohl vědět, že ten přenášely blechy. Nepít kalnou vodu byl přesto velmi dobrý nápad, protože v oblastech s velkou koncentrací vojska mohla obsahovat bakterie břišního tyfu nebo úplavice.

Tak se tedy prý bude bojovat. Sešikovali jsme, šikovatel už ochraptěl a nechal nás na pokoji. Teď odpočíváme, jíme zbytky. Mlha se rozpustila, kopec je vidět. Nevím, nevím, ten sráz vypadá dost prudce. S píkou v ruce šplhat a držet tercii, to bude fuška.

Byl jsem u frátera na zpovědi. Všechno jsem mu řekl, ať to mám pro jistotu u Pána v cajku. Nejvíc mě mrzí ten ukradenej poník, ty děti brečely, že jim ho beru. Ale co naplat, už jsme ho snědli, vrátit ho nemůžu. Fráter mi dal rozhřešení, vysvětlil, že bojujeme za Boží věc, tak se jeden poník ztratí. Nejsem si tím jistej, ale je to lepší pocit.

Naše heslo je „Sancta Maria.“ Když jdeme proti kacířům, tak se to hodí. Už jsem si přidělal bílou stužku. Bílá je dobrá barva. Otec Dominik je celý v bílém. Prý půjde s námi do bitvy. Říkal, že měl vidění. Panenka Marie bude s námi a zadupe kacíře do země. Ukazoval nám ten svatej obrázek. Chlapi říkali, že úplně celej svítil. Jo, bude to dobrá bitva.

Ale jestli stihli vykopat zákopy, bude to těžký…

HANS

Nestihli jsme vykopat zákopy.

Bylo málo lopat. A nikomu se do toho nechtělo. Stejně nikdo nevěřil, že se bude bojovat. Ani generál ne. Chtěli jsme spát.

Ale stejně jsme nespali. Ti zatracení Uhři. Měli hlídat most – z jedný strany je sráz docela schůdný a tam měli hlídat. Ale ta zbabělá cháska utekla. Řvali přitom, že je ženou kozáci, a běželi skrz tábor někam pryč. Nikdo v tý tmě a mlze moc nevěděl, co se děje. Tak nevíme, jestli utekli všichni Uhři, nebo co se tam dole stalo. Byli tam i nějaký naši mušketýři, aby bránili přístup nahoru. Jsou tam, nebo je pobili? Nebo taky utekli?

Tady by leckdo utíkal. Mám pocit, že tu ani nejsme všichni. Thurnovy oddíly tu byly už před náma. Spali ve městě. Ti z nich, co se vrátili, byli spokonený. Prej se v Praze dobře vaří, zahřáli se u ohně a na ženský. Taky bych se najedl a zahřál. Prej tam dobrá půlka zůstala a možná se už nevrátí. Popravdě o tom uvažujem všichni. Ale generál Anhalt zavřel brány, asi aby nás to tak nelákalo. To od něj bylo docela chytrý…

Tak se připravím na bitvu. Ve váčku mám 15 kulí, mušketu jsem vyčistil. Po pár ranách to teda stejně bude jedno, ale kdoví, kolik jich stihnu vystřelit. V přebíjení jsem dobrej, jde mi to rychle. Mlha se zvedla, tak se třeba i trefím.

Máme taky děla. Dělostřelci mluví tím jejich divným místním jazykem, ale umí většinou i německy, tak jsem s nima prohodil pár slov. Prej, že bojujou za svoje království. Ale radši by taky bojovali za žold. Aspoň maj ale nějakej důvod do toho jít, když prachy váznou. My ostatní fakt ne. Generál se snaží nás nějak burcovat, ale nedaří se. Dole nacvičujou pokřik. Prej „Sankta Maria.“ Jsou to holt papeženci, ta jejich Mária je neochrání. Ale jak to tak řvou všichni najednou, působí to dost děsivě. My se neshodneme.

My bychom tak mohli řvát „Dejte nám naše prachy!“ Na tom bychom se tu asi všichni shodli…

Už mi není zima. Stoupáme v tercii do kopce. Potím se jako prase. Jsem v naší tercii třetí v řadě. To je dobrý místo, mohl bych i přežít. První to schytá, druhej ho překročí a půjde dopředu. A teprve až to schytá on, půjdu na řadu. A to už by jim mohly dojít kule. Škoda, že se zvedla mlha. Připadá mi, že mají převahu. Ale všichni kolem řvou „Sancta Mária.“ Je to krásnej pocit. Mám pocit, že takhle rychle jsme do kopce ještě nešli. Chcem to už mít za sebou. Někdo vedle volá, že vidí otce Dominika. Prej celej září a ten svatej obrázek svítí. Třeba je Mária fakt s náma a kacíře zadupe. Zrychlujeme.

Jsou od nás tak 300 kroků. Mušketýří pálí. Naši tercii netrefili. Jdeme dál. Kopec už je mírnější, je to skoro rovina. Zrychlujeme. Než přebijou a přeskupí se, máme dost času. A taky máme mušketýry. Teď je řada na našich.

Počkat, ti proti nám zdrhaj… jako fakt? Zahazujou pušky a zdrhaj. Ani nemusím bojovat? Tak snadno to půjde? Že by otec Dominik měl fakt pravdu? Běžíme za nima a pobijem je…

(střed pole – jiné místo, než kde bojuje André – tady se neutíká… zatím)

Stojím v druhé řadě. Vystřelil jsem a přesunul se do zadní řady, abych přebil. Teď střílí ti před námi. Nevím, jestli jsem někoho trefil. To se poznat nedá. Všude je kouř, prach mám všude, všichni jsme celý černý, síra štípe do očí. Teď rychle přebít.

Už to mám. Chlapi kolem ještě přebíjí. Tomu vedle mě se třesou ruce. Mám chuť mu mušketu vyrvat z ruky a narvat tam tu kuli pořádně. Jestli si tam nechal vzduch, je po nás po všech. Proč musím zrovna já schytat takovýho zelenáče vedle sebe? Ale na to radši nemyslet.

Přemýšlím, že to zabalím. Nebyl bych první. Náš střed se ještě drží, ale kolem kdekdo prchá. Úplně se to rozpadá.

Ale počkat. Kolem projíždí mladej Anhalt. Ani se nestihl celej oblíknout, jak skočil na koně a běží do bitvy. Takový bojový nadšení tu nemá nikdo. Jeho arkebuzíři budí hrůzu. Daří se jim postoupit vpřed. To je nadšení! Toho kluka v tom nenecháme, takhle se má bojovat. Jdeme s ním. Přece nebudem zbabělejší než takový štěně.

Najednou se strhla lavina a celej střed postupuje dopředu. Je to poznat na chlapech kolem, že takovýhle odhodlání jsme už neměli celý měsíce. Nemá to sice řád, nikdo moc neví, kde je jeho místo, ale jdeme dopředu. Mušketu už jsem odhodil, je těžká a není čas nabíjet. Bojujeme mečem. Rozrážíme tercii.

Ale asi to nebyl dobrej nápad. Obklíčili nás. Myslel jsem, že nám někdo přijde pomoct. Ale my tady bojujeme skoro jako jediný. Naši Uhři běží! Ti jim to nandaj!

Ne, tak zdrhaj před kozákama, svině uherský.

A teď mladýho pána sestřelili z koně. Tak to je konec.

Zdrhám, už jsem viděl dost.

Ve středu se něco dělo. Někdo volal, že prohráváme. Mladej kníže strhl melu, ale nikdo jim nešel na pomoc.

Spíš bych řekl, že vyhráváme. Honíme ty, co zdrhaj. To je bitva podle mýho gusta.

Jedny jsme zahnali až ke zdi. Nevím, jestli to byl taktický ústup. Spíš doufali, že tu zeď přelezou. A my jsme je dohnali. Je to celej praporec. Mluví německy. Korouhev nepoznám. Odhodit zbraně se nechystaj, drží je dost odhodlaně. Asi vědí, že jsme v ráži, že bychom je stejně pobili. Tak je pobíjíme takhle. Je to trochu těžší, když se brání. Toho hraběte ale samozřejmě nezabijem. To je nějakej velkej pán. Velkejm pánům se to bojuje. Když je netrefí zbloudilá kulka, jakou dostal třeba ten náš mezi nohy u Rakovníka, tak to s nima většinou dobře dopadne.

(Poznámka: jednalo se o slavný praporec Šlikův z Krylovy písně Poslední Moravan. Český bard zde poeticky opentlil skutečnost, kterou dle mého názoru náš André vylíčil mnohem pravděpodobněji. Mimo jiné proto, že praporec nepadl do posledního muže – minimálně hrabě Šlik padl do zajetí a mohl později sloužit v císařských službách v dalších bojích třicetileté války. A taky nebyl Moravan. On ani jeho vojáci. Pouze byli najati moravskými stavy. Ale ta písnička je moc pěkná, ne že ne. A nakonec, ona asi není tak úplně o roce 1620, že pane Kryle?)

Hans utíká, co mu nohy stačí. Svůj žold od stavovských vůdců ani od krále Fridricha (který utíká o chvíli později jinou cestou) nikdy neviděl.

Když se dostatečně dlouho schovával, aby si byl jistý, že bitva skončila, že vítězové si vesele loupí a už nikdo nemá chuť na další zabíjení, tak se vrátil. Jeho kompanie se rozpadla. Někteří se přidali k hloučku, co se usídlil v Praze a doufali, že si tam ten žold vytrucují. Hans ale není hloupý, je mu jasný, že když jim nedali peníze před tím, tak těžko jim je dají teď. Udělá jedinou rozumnou věc, jakou takový žoldnéř může udělat. Nechá se naverbovat do armády, co vyhrála. Vítězové jsou štědří, mají z čeho dávat. Našel si skupinku opilých a veselých Němců. Ti mu dali napít, najíst a vzali ho s sebou loupit do Prahy.

André je, jak jsme říkali, sympaťák. Takže systematického loupení, vraždění a znásilňování v hlavním městě se neúčastní. To ovšem znamená, že na bělohorské pláni zůstal osamocen. Oloupí pár mrtvol. Jak už nám sdělil, potřebuje nové boty a nový kabátec. Našel oboje. A protože otec Dominik měl nakonec pravdu, panenka Marie byla přece s nimi, tak se účastní polní mše, kterou si velcí pánové nechávají sloužit. Pomodlí se a pak se vydá do Prahy.

A protože je sympaťák, tak za to jídlo a pití, které tam najde, určitě bude poctivě platit…

Tak si ho chceme pamatovat.

8. listopadu někdy kolem odpoledne se rozloučím nejen s Hansem a Andrém, ale i s vámi, drazí čtenáři. O tom, co se dělo dál, někdy jindy. Mnohem zajímavější v souvislosti s Bílou horou totiž je to, co se nedělo.