Dějiny jezevčíka: Dlouhá historie krátkonohého lovce z nor

Jezevčík je jedno z těch plemen, které poznáte na první pohled. Krátké nohy, dlouhé tělo, odhodlaný pohled. Ale jak tento houževnatý lovec s královským šarmem vznikl? Jezevčík má fascinující historii, která sahá od loveckých revírů středověkého Německa až do salonů evropské šlechty.

Jezevčík, jehož název pochází z německého Dachs Kriecher („jezevčí plaz“) nebo Dachs Krieger („jezevčí bojovník“), byl původně vyšlechtěn pro lov jezevců, lišek a dalších zvířat žijících v norách. První jasné zmínky o plemeni pocházejí z 18. století, ale už dříve se objevovaly popisy „norovacích psů“, které ovšem spíše odkazovaly na jejich lovecké schopnosti než na konkrétní plemeno.

Ačkoliv moderní jezevčík váží kolem 9 kg, původní němečtí jezevčíci byli mnohem větší, často vážili až 18 kg. Existovaly dvě varianty – ti s rovnýma nohama a ti s pokroucenýma nohama. Dnešní jezevčík pochází právě z těch s pokroucenýma a stále se zkracujícíma nohama, protože ty mu umožňovaly lépe pracovat v úzkých norách.

Jezevčík není jen roztomilý mazlíček – každá jeho jednotlivá vlastnost má svůj smysl. Klopené uši chrání před nečistotami, které lítají kolem, když se hrabe v zemi. Zakřivený ocas má dvě funkce: je viditelný v trávě a lovec může psa vytáhnout, pokud uvízne v noře.

Jeho tělo je doslova navrženo na míru svému původnímu účelu: lovu. A nejen jezevců. Jezevčíci byli využíváni i k lovu lišek, králíků, a dokonce i divočáků nebo rosomáků, tehdy ale pracovali ve smečce.

Historie jezevčíků je trochu mlhavá. Některé zdroje tvrdí, že první specializovaní „jezevčí psi“ byli šlechtěni už v 15. století, jiné odkazují až na 18. nebo 19. století. Jisté však je, že jejich nejstarší varianta, hladkosrstý jezevčík, dala vzniknout i dlouhosrstým a drsnosrstým verzím.

Jak vznikli dlouhosrstí jezevčíci? Jedna teorie říká, že šlo o genetickou variaci – štěňata hladkosrstých rodičů občas měla delší srst a šlechtitelé tyto jedince vybírali. Druhá možnost je, že hladkosrstí jedinci byli kříženi s kokršpaněly. A drsnosrstý jezevčík? Ten přišel na svět až v 19. století, pravděpodobně díky křížení s teriéry a dalšími drsnosrstými plemeny, jako jsou knírač nebo německý drsnosrstý ohař.

Ačkoliv byl jezevčík původně lovcem, jeho pověst a vzhled mu brzy otevřely dveře šlechtických sídel. V 19. století si získal oblibu na královských dvorech, zejména v Anglii. Královna Viktorie jezevčíky přímo zbožňovala, takže jejich popularita ve viktoriánské šlechtě raketově vzrostla. Z loveckých psů se stali společníci – ale jejich odvaha, inteligence a tvrdohlavost jim zůstaly.

Jezevčík se ovšem stal symbolem Německa. Politické karikatury z 19. a 20. století ho často využívaly k zesměšnění německé politiky. Tato asociace však měla pro plemeno i negativní dopady. Během první světové války v USA jeho popularita prudce klesla – spojitost s Německem byla vnímána jako stigma. Lidé dokonce začali jezevčíky přejmenovávat na „psy svobody“ místo německého „dachshound“, podobně jako se kysané zelí v té době označovalo jako „svobodné zelí“, aby se angličtina vyhnula výrazu „Sauerkraut“. Dodnes se ovšem jezevčíkům často v americké angličtině říká „klobásový pes“ – „Wiener dog“.

Situace se částečně zopakovala během druhé světové války, i když už v mnohem menší míře. Zajímavostí je, že mezi slavné majitele jezevčíků patřili i císař Vilém II. nebo polní maršál Erwin Rommel. Což k jejich oblibě po druhé světové válce nepřispělo. Na druhé straně, módní obliba málokterému plemeni prospěla.

Popularita jezevčíků v Německu vedla i k jejich neobvyklému úspěchu. V roce 1972 byl jezevčík jménem Waldi vybrán jako oficiální maskot Letních olympijských her v Mnichově. Byl to první oficiální olympijský maskot vůbec, což jen potvrzuje, jak hluboko je toto plemeno zakořeněno v německé kultuře.

Jezevčík je víc než jen pes s roztomilým vzhledem. Je to výsledek staletí šlechtění a praktického využití. Z malého lovce, který bojoval s jezevci, se stal společník královen a milovníků psů po celém světě. Ať už běhá po zahradě, nebo leží stočený na pohovce, jezevčík zůstává symbolem houževnatosti, elegance a nekonečné psí věrnosti.