Čtenáři říkají: „Snažím se sítě omezovat.“ Já se ptám: „Tak proč tam jste?“

Jedete metrem a kolem vás všichni hlavy skloněné ve stejném úhlu a zírají do mobilu. Jistě, mnoho z nich na mobilu čte články, komunikuje se stoletou babičkou, která by se jinak užírala samotou. Někdo vyřizuje e-maily, aby se doma mohl naplno věnovat dětem a už na práci nemyslel. Zaměstnané matky vkládají položky pravidelného nákupu do online košíku, studují zprávy na Teamsech od paní učitelky a hledají číslo na ortopeda pro dítě. Studenti se učí, protože mají skripta v mobilu. Určitě všichni na těch mobilech děláme něco, co potřebujeme, nebo něco, co nám něco dává. Jak nám ty technologie usnadní život…

A pak nahlédnete přes rameno dámě ve středním věku. Přesně té, kterou jste tipoval na zaměstnanou matku, která neustále řeší nedostatek času. Sjíždí TikTok. Jedno video tancující Číňanky se ladným pohybem prstu promění na návod, jak pomocí tavné pistole ušít boty. To paní zaujalo, sleduje celých dvacet sekund, než swajpne a na displeji se objeví zpívající koťátka… já mám dost a ohlédnu se přes rameno na druhou stranu.

Že mladíci naproti mně sjíždí Instáč, to mě nepřekvapuje. Ale čtyřicátník přes uličku, který swajpuje, mi přece jen nahání husí kůži. Chci zjistit, na co tak může muž v produktivním věku, podle oděvu úspěšný, možná manažer, možná podnikatel, koukat na sockách. Nemám šanci, swajpuje tak rychle, že nic nezůstane na displeji ani vteřinu. Rozhlédnu se po metru a všude vidím totéž, stejně nepřítomné pohledy, stejné pohyby palcem.

Udělala jsem si mezi svými pravidelnými čtenáři na webu Pochopte dějiny anketu, protože v marketingu nemá smysl hádat, potřebujete vědět. Jedna z otázek mířila na můj dobrovolný exodus ze sociálních sítí. Chtěla jsem vědět, jak moc se znevýhodňuji.

Kupodivu drtivě převažovala odpověď, že to čtenářům nevadí, protože se stejně sítě snaží omezovat.

Mě to potěšilo. Jsem jako žvýkačky Nicorette. Dávám jim svými newslettery náhražku za závislost. Místo falešného pocitu sounáležitosti s komunitou na Facebooku dostanou mí čtenáři e-mail. Místo videíček na Instagramu dostanou mí posluchači podcast nebo článek, nebo dokonce knihu. Takže dělám dobro a jsem ráda, že mám mezi čtenáři lidi, kteří si uvědomují, že sociální sítě jsou na nic. Ale v hlavě mi zněla otázka: Proč tam tedy chodíme? Co nás k tomu vůbec vede?

Teď vážně, když pominu dopamin, který nám to nalije do mozku, co nás vede k tomu být na sociálních sítích? Jakmile náš mozek vlnu dopaminu a pocit příjemného blaha zažije, už si to chce zopakovat. Jakmile jednou pocítíme opojení ze swajpování, zažijeme ten pocit falešné sounáležitosti, který bychom sami v obýváku neměli, tak už to chceme znova. Ale to nás nevede k tomu vytvořit si účet, náš mozek neví o tom příjemném pocitu, dokud ho nezažije. Takže se vraťme na začátek. Co nás vede k tomu založit si účet na sociální síti?

Já to totiž sama nevím, účet na Facebooku jsem si založila v době, kdy to byl prostor pro sdílení fotek, informací z akcí a přiznám se, stalkování potenciálních boyfriendů. Generace zamilovaných náctiletých za nimi musela běhat osobně, jak to dělaly? To nestihnete stalkovat víc než jednoho a máte v košíku jen jedno vajíčko. Jaká nudná doba to musela být. Tehdy to ještě nebyl feed zaplavený reklamou, na zdi se míhaly informace o tom, co dělají kamarádi, případně lidé, které jsem dvacet let neviděla, a najednou mě hrozně zajímali. Ale tehdy, v té sladké předcovidové době, nám informace na zdi nestačily, naopak nás ponoukly k tomu sejít se osobně. Ještě jsme byli vychovaní v tom, že přátelství se udržuje osobně a skutečnou srandu zažijete na akci, ne u prohlížení fotek z akce. Tak to byla moje motivace založit si sociální síť.

Všechny ostatní sítě jsem si už založila jako podnikatelka, spisovatelka nebo tvůrkyně podcastů, abych získala dosah pro svůj obsah a navázala vztah s klienty. Když už jsem tam byla, taky jsem si nahonila adrenalin u politických debat na Twitteru a doplnila dopamin u sjíždění videí, na kterých lyžaři cvičí v posilovně. Sem tam jsem něco impulzivně nakoupila, nad něčím se rozčílila, dokonce jsem se sem tam i zasmála a objevila nějakou tu inspiraci.

Třeba videa od mé trenérky psů, instruktážní lyžařská videa, nápady na tvoření s dětmi na Pinterestu. Jo, protože ve snaze ulovit čtenáře jsem byla všude: Instagram, Facebook, Threads, Twitter, TikTok, YouTube včetně Shorts, Pinterest, Substack Notes… všude jsem byla, všechno jsem zkusila. A i když jsem ten obsah tvořila, stále jsem se ptala, co je vede k tomu tam být?

Protože já tam trávila čas, abych nakrmila algoritmus pocitem, že se mnou má počítat. Ano, když už jsem tam byla, nebylo to jen utrpení, házení hnoje je méně příjemná činnost, ale kdybych si mohla vybrat, jestli budu na sockách, nebo si pustím film, přečtu knížku nebo složím puzzle, mobil odložím. Tak jsem si nakonec vybrala a sociální sítě používám pouze jako prostor pro placenou reklamu, která lidi přivede k mým knihám nebo podcastům. Obsah pouze pro sítě nevytvářím, i když je mi jasné, že mi to o desítky procent výdělky sníží.

A tak ta otázka přetrvává. V některém z dalších článků možná zkusím poskytnout odpověď, ale zatím nabízím spíš otázku než odpověď, milí čtenáři.

Proč jste si založili účet na konkrétní sociální síti? Bylo to původně dobrovolně, protože jste tam toužili být, nebo kvůli práci, informacím z konkrétní akce, sledování dětí a „protože tam jsou všichni“?

Co vás vede k tomu, že tu aplikaci otevřete, a neptám se na to metro. Relaxovat a nekoukat na displej je taky fajn, zkuste to někdy, ale chápu, že schopnost nudit se už společnost ztrácí a nemůžou za to jen socky. Chápu zahánění nudy v metru, i když nechápu, co je špatného na knize. Ptám se na to, co vás vede k tomu, že sjíždíte Instagram večer na gauči, když si můžete pustit film, zahrát hru, přečíst knížku nebo jít spát. Co vás vede k prohlížení videí na TikToku… jako vážně, tady se ptám bez ohledu na to, kdy to děláte, protože já to fakt nevím. Co vás vede ke sledování diskuzí na Twitteru kromě falešného vědomí, že jste středem dění? (Protože upřímně, to, co se na Twitteru řeší, jsou často věci, kterých si lidi mimo Twitter ani nevšimnou, to mám z vlastní zkušenosti.)

Když někdo zareaguje článkem, budu ráda. Když se budete slušně bavit v komentářích, budu ráda. Protože mám pocit, že diskuze o sociálních sítích, a nejen jejich škodlivosti, ale i o tom, co nám dávají, ve společnosti chybí. Bereme jako samozřejmé, že všichni v metru sjíždí videa tancujících Číňanek nebo čtou komentáře lidí, které neznají, k věcem, které by je jinak nezajímaly. Ale když se nad tím zamyslíte, samozřejmého, přirozeného a normálního na tom není nic. Proto se ptejme sami sebe i ostatních proč…