Nejhorší omyl v dějinách medicíny: pouštění žilou

Když se řekne „pouštění žilou“, většina lidí si vybaví obraz středověkého ranhojiče, který ostrým nástrojem prořezává kůži svého pacienta a nechává odtékat pár kapek krve. Nebo kýbl plný pijavic, které přikládá na hrudník bezvládného pacienta.

Tato drastická metoda léčení, známá jako venepunkce, se ale používala po tisíce let a považovala se za vědecky podloženou praktiku.

Proč se jí lékaři drželi tak zarputile a co nám to vypovídá o tehdejším pohledu na lidské tělo?

Všechno začalo s Galénem. Tento řecký lékař žijící v Římě ve 3. století našeho letopočtu má na svém kontě mnoho důležitých objevů. Prokázal, že v tepnách proudí krev, a nikoliv vzduch, jak se dlouho soudilo. Ukázal, že přerušení nervu má za následek ochrnutí končetiny. Ale k tomu přišel s teorií 4 tělesných šťáv. A ta nadělala docela dost problémů.

Podle Galéna, jehož učení se drželo jako nezdolná autorita po celý středověk, je zdraví definováno rovnováhou čtyř tělesných šťáv.

Žlutá žluč se v těle přirozeně nacházela, ale byla škodlivá. Její nadbytek se projevoval například zvracením. Zvracení tak bylo podporováno, protože pokud pacient zvracel žaludeční šťávy, považovalo se to za důkaz, že tělo se má zbavit žluté žluči.

Černá žluč se v těle podle Galéna přirozeně nenacházela a byla škodlivá. Lékaři ji nacházeli ve sražené nebo zaschlé krvi.

Krev byla životodárná tekutina, které muselo mít tělo dostatek, ale nemělo jí mít nadbytek. Horečka se považovala za důkaz přebytku krve, proto se při horečce pouštělo žilou. V letních měsících mělo tělo podle Galéna přirozeně více krve než v zimních, proto bylo teplejší.

Hlen nebyl škodlivý, ale jeho nadbytek ano. Podle Galéna a jeho následovníků obsahovalo tělo v zimních měsících více hlenu. Nadbytek hlenu se projevoval jako nachlazení – jako rýma a kašel.

Jelikož ale předmoderní medicína léčila příznaky nemoci, a nikoliv její následky, zdá se to logické.

Tyto šťávy musely být v rovnováze, ale zároveň mohlo dojít k jejich zkažení vlivem špatného prostředí, špatné výživy nebo třeba nevázaného životního stylu.

Samotná metoda byla v zásadě jednoduchá. Lékař prořízl pacientovi žílu na zápěstí, předloktí či kotníku. Krev se zachytávala do speciálních misek, přičemž množství záviselo na vážnosti nemoci. Množství krve se pohybovalo mezi pár mililitry až půl litrem krve několik dní za sebou. Docházelo dokonce ke kuriózním případům, kdy se pouštělo žilou i lidem zraněným nebo rodícím ženám jako prevence zánětu. K přirozené ztrátě krve se tak přidala další.

Existoval také druhý způsob – přikládání pijavic. Pijavice měly tu výhodu, že dokázaly „precizněji“ odsát krev, a byly tak populární zejména ve středověku. Užívaly se na všechno – od bolestí hlavy až po menstruační křeče.

Pouštění žilou nebylo jen reakcí na nemoci. Mnozí jej praktikovali preventivně. Krev se považovala za jakýsi ventil – její „uvolnění“ mělo zabránit budoucím problémům. Zejména muži vyšších vrstev se často nechávali „léčit“ zcela zdraví, prostě proto, aby byli „v rovnováze“. Pouštění žilou se doporučovalo také jako prevence mentálních problémů, protože ty dle soudobé medicíny pramenily z nerovnováhy šťáv v těle.

Tato logika byla tak pevně zakořeněná, že pouštění žilou přežilo i významné objevy v anatomii a medicíně. V renesanci, kdy už lékaři znali základní funkce krevního oběhu, se stále věřilo, že krev je třeba „čistit“ vypouštěním.

Je zajímavé, že lékaři pokračovali s pouštěním žilou i v době, kdy starý galénský systém pomalu ztrácel svou autoritu. Ještě koncem 18. století patřilo k běžné praxi. Například první americký prezident George Washington zemřel v roce 1799 mimo jiné proto, že mu bylo vypuštěno tolik krve, že jeho tělo ztratilo schopnost bojovat s infekcí dýchacích cest. Zpětně samozřejmě nelze příčinu smrti dokázat, ale v pramenech se dočteme, že mu lékaři v průběhu deseti hodin odebrali 3,75 litrů krve ve svém zoufalém boji s infekcí. Už se tak zřejmě nikdy nedozvíme, zda prvního amerického prezidenta zabil zánět horních cest dýchacích, nebo jeho léčba.

Když lékaři jako Pierre-Charles-Alexandre Louis začali na počátku 19. století testovat účinnost této metody, ukázalo se, že pouštění krve nemá žádné prokazatelné léčebné účinky. Naopak – ve většině případů spíše oslabilo pacienty a zkomplikovalo jejich uzdravení. Ovšem skutečný důvod, proč tato metoda ztratila na oblibě, tkvěl jinde.

Do konce 19. století totiž lékaři tápali ve tmě. Znali lidskou anatomii, tušili leccos o fyziologii, ale nechápali, jak funguje infekce. Až objev Roberta Kocha, který roku 1880 popsal první mikroorganismus, potvrdil to, o čem si mnozí šuškali, zatímco jiní je považovali za blázny. Že svět s námi obývají mikrobi, neviditelní nepřátelé, kteří mají na svědomí všechno, od zanícení ran po infekční nemoci. Až tehdy lidé pochopili význam hygieny, sanitace, dezinfekce a hlavně mohli odkázat teorii o šťávách a nadbytku krve či hlenu do říše pověr.

Lékaři konečně mohli léčit, protože znali příčinu.

Moderní medicína už pouštění žilou opustila a využívá ho pouze ve specifických případech při léčbě vzácných onemocnění, jako je hemochromatóza (nadměrné vstřebávání železa v těle). Stále se ovšem používá v některých směrech alternativní medicíny a při léčbě některých vzácných onemocnění.

Seriózní historik se občas brání vyprávět dějiny medicíny proto, že zde se odborný text příliš podobá bizarním historkám a bulvárním článkům. Ale i o tom jsou dějiny. O lékařích, kteří studovali na významných univerzitách, mají za sebou léta praxe, a proto nejsou ochotni uznat, že neví. O zoufalých pacientech, kteří lékařům věří, protože jim nic jiného nezbývá. Ale taky o lidském pokroku a světle na konci tunelu. Nebo spíš v laboratoři jednoho velmi tvrdohlavého německého vědce, který tu dvoutisíciletou krustu zoufalství konečně prolomil.

A my dnes můžeme žít o to déle a o to lépe.

A na závěr se můžete pobavit pokusy umělé inteligence vygenerovat obrázek středověkého lékaře, kterak pouští pacientovi žilou. Nejblíže realitě byl ten pán v ženských šatech a ten pacient, který si to vysloveně užívá. Jak je vidět AI se zatím má co učit.