Bořivoj: první doložený kníže. Čemu ale vlastně vládl?

Ne, že by chápal obsah jeho slov, ale rozuměl jazyku. To bylo zvláštní. Všichni kněží, se kterými se zatím setkal, ti, které si jeho dvořané přivezli před dvaceti lety z Řezna, mluvili německy a při mši latinsky.

Tento kněz ovšem mluvil srozumitelně. Bořivoj ho ale neposlouchal, kolena ho tlačila, měl hlad a žízeň.

Pootočil hlavu na stranu, aby pohlédl na Ludmilu.

Byla krásná jako vždy, ve svém zbožném vytržení ještě krásnější.

Nevnímala ho, toto byla její chvíle, teď byla se svým Bohem, její manžel pro ni neexistoval. Celé to byl vlastně její nápad.

To ona ho léta přemlouvala, a on váhal.

„Nechme se pokřtít, Bořivoji,“ říkala často. „Mnoho dvořanů už je křesťany. Křesťanství je víra budoucnosti, není na co čekat.“

„Ale mnoho dvořanů také křesťany ještě není a jiné rody v zemi taky ne,“ odpovídal Bořivoj pravidelně.

Ale Ludmila naléhala a nebyla sama. Naléhal i Svatopluk, mocný velkomoravský kníže, jeho spojenec. Německý král nenaléhal, Bořivoj ho nezajímal, ale právě tyto dveře mohlo křesťanství otevřít, jak mu Ludmila často opakovala.

„Dobře, necháme se pokřtít,“ prohlásil konečně Bořivoj před několika měsíci. „Ale na Moravě, u Svatopluka, do Německa nepojedu.“

„Nic jiného bych od tebe ani nečekala,“ usmála se Ludmila.

„Nečekej ale, že budu bourat pohanské svatyně,“ varoval svou zbožnou ženu Bořivoj. „Díky Mithrovi držíme Prahu. To díky němu k nám vzhlíží.“

„Budou k nám vzhlížet kvůli Ježíši,“ namítala Ludmila.

„Jedni ano, druzí ne,“ pokrčil Bořivoj rameny. „V Čechách je příliš mnoho pohanů. Pro ně budeme uctívat Mithru a Radegasta. Před Svatoplukem se budeme modlit k Ježíšovi.“

„A co tvoje duše, Bořivoji?“ ptala se Ludmila a Bořivoj se usmál.

Jeho krásná žena rozhodně nebyla naivní, když se takto ptala. Ona jen říkala to, čemu věřila. Šla si za svým, tvrdě a neústupně. To proto byla skvělá manželka pro knížete.

„Postavím na pražském vrchu kostel panně Marii,“ odpověděl sebejistě.

„To nestačí,“ povzdechla si Ludmila.

„Dobře, postavím tři kostely,“ odvětil netrpělivě.

„To by mohlo stačit, můj pane,“ usmála se tehdy spokojeně Ludmila a bylo rozhodnuto.

Na Svatoplukově dvoře se nechají pokřtít.

Tak teď klečeli na studené dlažbě a čekali, než arcibiskup Metoděj dokončí svou řeč. Také družiníci, kteří přijímali křest spolu s knížecím párem, sebou netrpělivě šili. Slyšel je. Ludmila je neslyšela, i uši měla teď jen pro svého Boha.

Bořivoj se odvážil pohlédnout na Svatopluka, který stál těsně za Metodějem. Svatopluk přikývl. A to přikývnutí Bořivoje ujistilo, že udělal správně.

Něco ve Svatoplukově výrazu se dnes změnilo.

Protože dneškem přestává být Bořivoj pohanským psem. Dnes bude sedět s křesťanskými knížaty u jednoho stolu. Dnes začíná nová éra.

Ludmila měla pravdu.

Ještě, že ji má.

Příběh prvního doloženého českého knížete Bořivoje (cca 852–889) jsme začali právě klíčovým momentem, jehož datum ovšem neznáme, křtem knížecího páru na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka, pravděpodobně z rukou arcibiskupa Metoděje. Nevíme s úplnou jistotou, zda se to událo takto. Starší historici poslali Bořivoje přijmout křest do Řezna z rukou bavorského kněze stejně jako 14 českých velmožů v roce 845, prvních doložených křesťanů v Čechách. Protože ale Bořivoj byl po celou dobu vlády věrným spojencem velkomoravského Svatopluka, který s německým králem neměl nejlepší vztahy, je křest z Metodějových rukou pravděpodobný. Proč si ale nejsme jistí?

O Bořivojově vládě nás informují téměř výhradně legendisté, z nichž asi čerpal i kronikář Kosmas. Legendy jsou zdroje krajně nespolehlivé, zvlášť pokud se jedná o věci víry. Účelem sepsání legendy totiž není podat pravdivé historické informace. Legenda má věřícím poskytnout morální ponaučení. Jenže o takto dávné době jiné informace nemáme, proto musíme vzít zavděk legendami.

A legendy se o Bořivojovi zmiňují velmi stroze. Nejsou totiž o něm, ale o jeho manželce a vnucích.

Vzali se pravděpodobně v roce 874, nebo 875. Snoubenci byli přibližně stejně staří, tedy mladí, svatba určitě proběhla podle pohanského rituálu, křest přijali až později společně jako kníže a kněžna. O Ludmile se dozvídáme pouze z legend, jiné prameny neexistují.

Snad nebyla Češka, mohla pocházet z kmene lužických Srbů, ačkoliv jiné verze kladou její původ do oblasti Mělnicka. Knížecí manželé spolu měli dvě až pět dětí. Dva synové Spytihněv a Vratislav nastoupí po otci na knížecí stolec, legendy se zmiňují ještě o třech dcerách, o nichž nic dalšího nevíme.

Ludmila byla určitě silná osobnost, která si uměla získat úctu okolí. Jestli je mé vyprávění pravdivé a Ludmila skutečně byla zbožnou ženou, která iniciovala manželův křest, přiznám se, nevím. Ale není to nemožné. V raném středověku to bývaly často právě ženy, kdo se přiklonil ke křesťanství dřív než manželé, synové či bratři. Křesťanství se svým důrazem na milosrdenství a pokoru považovali někteří elitní válečníci za náboženství slabých. Pro muže bylo těžší se k němu přihlásit, ženy si to mohly dovolit snáz a nemusely čekat na politicky výhodnější chvíli.

Ludmila byla určitě také schopná politička, možná i zvládala jemné diplomatické nuance a politické intriky. Po manželově smrti totiž neztratila vliv a neodešla do ústraní jako kněžna vdova ani poté, co vládu nastoupili postupně oba její synové. Ba ani po jejich smrti, když se dostala do sporu se svou snachou Drahomírou. Víme, že tou dobou měla na dvoře silnou kliku příznivců, takže rozhodně musela proplouvat dvorským zákulisím s krokodýlí hbitostí.

Legendy ji samozřejmě líčí jako zbožnou, pokornou, ctnostnou, spravedlivou a krásnou. Mohla taková být, ale nemusela. Legendisté, jak už jsme si zmínili, sledují jiné cíle než zanechat nám pravdivé zprávy o minulosti.

V první řadě si řekněme, že nemůžeme mluvit o prvním českém knížeti. Bořivoj zdaleka nevládl v celých Čechách, on nevládl dokonce ani celým středním Čechám. Za jeho vlády ale patrně začalo postupné rozšiřování přemyslovské moci z pražské enklávy do okolí. Proces, který v podstatě během následujících sto let dokončí Bořivojovi dědici.

Nejpodstatnějším aktem této mocenské expanze bylo právě přijetí křesťanství.

Archeologické prameny ukazují, že křesťanství výrazně proniklo do světa českých elit v 9. století. Šlechtici zdobili své šperky znamením kříže a své mrtvé místo kremace pohřbívali. To nepřekvapuje, protože Čechy byly obklopeny křesťanským vlivem ze všech stran. Na rozdíl od balkánských Slovanů, kteří čelili kočovným národům s jejich animistickým náboženstvím a muslimům, měli Češi za sousedy pouze křesťany. Nic jiného než domácí slovanské pohanství zde křesťanské víře nekonkurovalo. Kromě překvapivé náboženské tradice, o níž budeme hovořit později, nemělo křesťanství vážnou konkurenci.

Prameny však odhalují jedno zásadní datum: rok 845. V tomto roce v Řezně oficiálně konvertovalo ke křesťanství 14 „českých vůdců“. Jeden z nich byl nalezen pohřben se značnou pompou. Důvod tohoto aktu byl politický, neboť v letech 846 až 856 přišel do Čech císař Svaté říše římské Ludvík Němec a mezi ním a místními elitami, které se nakonec musely podřídit jeho autoritě, se vedla dlouhá válka. Některé z nich zřejmě využily následné krize a vleklého válečného konfliktu mezi říší a Velkou Moravou k nastolení vlastní politické autority.

Zdá se, že pražská dynastie Přemyslovců měla svou vlastní legitimizační tradici. Ta jim zůstala i dlouho poté, co konvertovali ke křesťanství, a archeologický výzkum potvrdil zvláštní způsoby prvních stavitelů kostelů na pražském návrší.

„Žíž,“ tak to posvátné místo nazvali středověcí kronikáři. Termín souvisí se zápalnou obětí či rituálním ohněm. První šlechtici bývali pohřbíváni (zpopelňováni) právě zde. Poté, co první panovníci přijali křesťanství, začali kolem tohoto místa stavět kostely. Ale pouze okolo a to je na tom to zvláštní. Obvykle v raném novověku po příklonu ke křesťanství a jeho definitivním prosazení pohanské svatyně křesťané boří. Zde zřejmě ale knížata chovala jakýsi posvátný respekt k moci vrchu Žíž.

Prof. Petr Charvát přišel s hypotézou, že to nebyla moc pohanských bohů, která je držela zpět, ale autorita, jíž se toto místo těšilo. Zde, jak se někteří historici domnívají, leželo kamenné křeslo, jakýsi trůn. Zde se při rituálu na počátku své vlády usadil vévoda přemyslovské dynastie a zde nejstarší žijící člen rodu představil nového vévodu šlechtě. V rámci rituálu velmožové poklekli, provolávali souhlas a vyznávali věrnost.

Tento rituál předcházel v Čechách prosazení křesťanství a pramenil v prastaré náboženské tradici. Zdá se, že božstvo, které přinášelo legitimitu prvním pražským panovníkům, bylo íránského původu; byl jím íránský bůh Mithra. Bůh Slunce, bůh ohně. Byl strážcem smluv, paktů a míru. Každý vévoda, který nastoupil na trůn, uzavřel s Mithrou, bohem Slunce, smlouvu a získal moc a odpovědnost přinést svým poddaným mír. První čeští panovníci z dynastie Přemyslovců učinili z Mithrova kultu středobod své moci. A při šíření své moci se o tuto nezměrnou autoritu mohli opřít.

Archeologické nálezy, jako symboly na špercích a zbraních, naznačují že Mithrův kult byl mezi obyvateli Čech silný. Na rozdíl od pohanských kmenových kultů poskytovalo toto náboženství pocit společné identity, který nejenže pomáhal panovníkům udržet si významné postavení, ale také umožňoval lidem cítit se bezpečně v neklidných dobách devátého století.

A když Přemyslovci konvertovali ke křesťanství, neodvážili se smlouvu s íránským božstvem porušit. Zařadili prostě tento rituál do svého nového křesťanského vidění světa. Svatý Václav (cca 907–935) byl prvním panovníkem, který se cítil dostatečně silný k tomu, aby se Mithrovi neboli Mihrovi, jak se mu někdy říkalo, vzepřel. Postavil kostel přímo vedle starobylého místa, a podřídil tak Mihra moci křesťanského boha. Poté, co Václav zemřel jako mučedník a stal se svatým, byl jmenován svatým patronem Čech a říkalo se, že drží v rukou „mihr“.

V budoucnu se každý panovník, který nastoupil na český trůn, prohlašoval za držitele „mihru“ svatého Václava. Později lidé na pohanské božstvo zapomněli. Stále se však mluvilo o svatováclavském mihru, který legitimizoval panovníkovu moc. Protože zapomněli, přeložili slovo „mihr“ jako „mír“. Všichni však věděli, že toto slovo popisuje víc než pouhý „mír“.

Výraz „mihr svatého Václava“, představoval prvotní pojetí panovnické moci v Čechách. Jeho smlouvu s patronem a s lidem. Žádný panovník by v raném středověku nebyl respektován, kdyby nevystoupil na kamenný stolec a neobdržel v pečlivě dodržovaném rituálu na tomto posvátném místě „mihr“.

Tolik k významu přemyslovského křesťanství a zpět k Bořivojovi.

Raný středověk byl pro Středoevropany komplikovaná doba. Na západ od Bořivojovy enklávy se nacházela rozpínavá Východofrancká říše, na východ bohatá a ambiciózní Velká Morava. Oba státy prosazovaly vlastní politiku, vlastní verzi křesťanství a bojovaly spolu. Neutralita pro malé pražské panství připadala v úvahu jedině, pokud by Přemyslovci neměli žádné ambice. Což nebyl jejich případ.

Bořivoj se do velké politické hry zapojil s chutí. Přiklonil se na stranu velkomoravského knížete Svatopluka a za to zaplatil daň. Východofrancký král Ludvík Němec odmítl uznat Svatoplukovu samostatnou politiku a vyslal roku 872 trestnou výpravu, která měla zpustošit nejen Moravu, ale také spojence v Čechách. Došlo k bitvě u Vltavy, kde Frankové drtivě zvítězili. Kdo se neschoval do některého z okolních hradišť, byl pobit a samozřejmě celou politickou machinaci odnesli vesničané, které nikdo neochránil.

Vnitřní politika knížete Bořivoje

Kníže Bořivoj se musel potýkat i s vnitrostátním odbojem. Zaprvé je třeba říci, že oblasti pod jeho nadvládou byly k přemyslovské enklávě připojeny teprve nedávno. A Přemyslovci nebyli vládci v pravém slova smyslu. Jen si užívali postavení „prvních mezi sobě rovnými“. Navíc v raném středověku se respekt a autorita nutně spojovaly s úspěchy a v případě bojových elit také s otázkou „co za to“. Bořivoj sice přijal křest a zapojil Čechy do středoevropské politiky, ale bezmezná oddanost velkomoravskému Svatoplukovi přinesla zemi spíš než kýženou kořist ekonomické ztráty. Někteří čeští velmožové se tedy domnívali, že nastala vhodná chvíle k výměně na knížecím stolci. Do čela státu dosadili jakéhosi Stojmíra. Historici se domnívají, že byl také z rodu Přemyslovců, a to proto, že nárok Přemyslovců na vládu nad ostatními kmeny po celou dobu jejich vlády nikdo nezpochybnil.

Do Čech se Bořivoj vrátil, až když jeho spojenec Svatopluk vyřešil vlastní problémy za hranicemi a mohl mu poskytnout vojenskou pomoc.

Krátce poté, někdy mezi lety 888–890, Bořivoj zemřel. Pravděpodobně mu nebylo víc než 37 let. Zůstali po něm dva nedospělí synové, schopná manželka a ambiciózní spojenec.

Svatopluk totiž využil situace, připojil Čechy ke své říši a usedl na český knížecí stolec sám.

Ale i jeho čas se chýlil ke konci, zemře roku 894 a jeho synové vzájemnými spory rozbíjí všechno, co otec vybudoval.

A v Čechách se přemyslovským knížatům znovu otevře cesta k samostatné politice.

CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011.

CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.