Běhám v legínách a nikdo na mě nepokřikuje. Co dělám špatně?

Nechci bagatelizovat sexistické vulgarismy a skutečné utrpení ponižovaných žen. Ale mám za to, že to je přesně to, kam tyto srdceryvné příspěvky vedou. Ale pojďme popořadě.

V článku Manželka už ani nechodí běhat v legínách kvůli mužským komentářům autor Fondovník píše: „Často se vrací spíše rozmrzelá. A to kvůli sexisticky nevhodným a nevyžádaným komentářům kolemjdoucích mužů. Začíná se tak cítit nepříjemně a hlavně nesvobodně.“

Docela by mě zajímalo, kudy daná běžkyně běhá, protože mně se to prostě neděje. Běhám v legínách a občas v krátké sukni. Ale jediného oslovení od mužů se dočkám, když na konci tréninku padnu vyčerpáním někam na trávu. Pak mi někdo sem tam nabídne pomoc, než pochopí, že jen odpočívám po závěrečném sprintu.

Teď jsem vůči pánům kolem nefér. Ano, sem tam se někdo otočí a nějaké to hvízdnutí zaslechnu, když zrovna běžím bez sluchátek. Ale proč by mě mělo znepokojovat pokřikování od břicháčů, kteří sedí u piva a kteří by mě nedoběhli ani na deseti metrech, když přede mnou je běžecká trasa, a právě překonávám sama sebe?

Když běhám, mám v uších sluchátka a v nich tzv. Power Playlist – písničky, které mě nabíjí energií a ženou mě svým rytmem dopředu. Mám cíl, který chci uběhnout. A užívám si pocit překonání vlastních limitů, který mi běhání dává. Nikdy se necítím tak sebejistě jako při běhání, poznámky okolí, i kdyby byly sprosté, mě přeci nemohou rozhodit. Jsem žena, jsem člověk, nejsem z cukru. Ale hlavně je nevnímám, nerozhlížím se kolem, neposlouchám, soustředím se na výkon. Ale jak jsem napsala v úvodu, možná prostě jen běhám jinudy nebo nejsem tak atraktivní, aby si mě muži všímali.

Podobný názor mám na dva roky starou aféru okolo redaktorky Lindy Bartošové, kterou jsem sledovala tehdy na Twitteru. (Posty zde už bohužel nejsou dostupné)

Kromě uvedeného spotu v Reflexu se vyjádřila také na kanálu KVIFF, kde si postěžovala, jak se kvůli mužským komentářům necítí bezpečně.

Opět se musím podivovat nad tím, kudy paní redaktorka chodí, protože ať jsem oblečená jakkoliv, tak víc než jeden komentář neslyším. A s vyloženě vulgárním komentářem jsem se setkala jen jednou. Ale samozřejmě, nejsem známá osobnost ani královna krásy.

Ale nejvíc mě v daném rozhovoru zarazila tato věta: „Objevila se tam reakce, že dívka má tedy chodit zahalená, když nechce, aby na ni někdo pokřikoval. Že je to vlastně její vina. Což je rétorika, která se objevuje i v tematice znásilnění.“

Protože těmito vyjádřeními zase jednou samozvané bojovnice za ženská práva bagatelizují skutečné násilí na ženách.

Představte si, že skuteční násilníci, kteří považují ženský pláč za souhlas, existují.

Existují dokonce i lidské trosky, které využijí ženské opilosti nebo strachu.

Ale nemusíme zabřednout do jezera trestných činů, abychom našli odsouzeníhodné chování, kterého se muži na ženách dopouštějí.

Najdou se tací, kteří ženu proplesknou, když se odváží vytáhnout paty z kuchyněě.

Takoví, kteří jí upírají kariéru a seberealizaci, protože oni jako chlebodárci mají tu moc rozhodnout, kdo zůstane doma a kdo půjde do práce.

Najdou se takoví, kteří ženy ponižují a využívají své fyzické i v dané chvíli finanční převahy, aby si vynutili teplou večeři nebo sex.

Opakuji, muži, kteří ženám upírají kariéru a seberealizaci, existují.

Ale třeba školky, kam by matky mohly dát děti a kariéru udělat bez mužské asistence, získat finanční nezávislost a mluvit v rodině výraznějším hlasem, neexistují.

Ženy mají skutečné problémy. A tím, že násilníky házíme do jednoho pytle s hvízdajícími mladíky či staříky na ulici, k jejich řešení nepřispíváme. A já si nemyslím, že komentáře na ženský vzhled, které většinou ani nejsou vulgární, vedou ke znásilnění. Drtivá většina křiklounů nikdy na žádnou ženu nezaútočí a v osobním styku jsou to prostě muži, tedy lidé, se kterými se dá normálně bavit.

Zajímalo by mě, jestli některá z dam, která se vyjádřila Tweetem nebo komentářem v diskuzi na sociální síti, někdy zkusila udělat to nemyslitelné. Místo stěžování si bezejmennému davu prostě říct pánům, kteří na ni skutečně pokřikují, že se jí to nelíbí.

Že by to mělo být samozřejmé, že není slušné na někoho pokřikovat, to je jiná věc. Ale maminka je to asi nenaučila a naše Tweety a diskuze na sociálních sítích asi nečtou. Každý se k nám chová tak, jak mu dovolíme. A silná žena by měla být schopná obyčejné křiklouny na veřejnosti umravnit. Ano, sama v temné uličce bez pepřového spreje nebo jiné zbraně taky nebudu muže konfrontovat. Ale partu výrostků na ulici, kteří mě komentují? Proč ne? Co by mi tak mohli udělat?

Pamatuji si jednu událost. Jela jsem v severních Čechách na vodu, v krátké sukni s loďákem na zádech jsem se dovlekla v příšerném vedru do nádražní hospody, kde jsem měla čekat na zbytek výpravy. Jen jsem se k zahradní restauraci přiblížila, slyšela jsem komentáře na své pozadí. Byly pochvalné, ale já na ně neměla náladu. Byla jsem nervózní, jestli zbytek výpravy stihl přestup, nebo na ně budu muset v nádražce čekat další tři hodiny.

Tak jsem to pánům prostě řekla. Obrátila jsem se k jejich stolu a řekla jsem, že sice děkuji za lichotky, ale teď prostě nemám náladu to poslouchat od neznámých lidí, jestli by si to mohli, prosím, odpustit.

Co myslíte, že se stalo?

Pánové se začali omlouvat, za chvíli jsem měla na stole pivo i kávu a měla jsem klid.

Nakonec jsme se přece jen dali do řeči a z jednoho se vyklubal taxikář, který nám všem večer zařídil odvoz do kempu i s bagáží. Ono totiž přímá komunikace tváří v tvář dělá divy a vyplácí se. Tweety na sociálních sítích jsou k ničemu, to je docela cenná lekce.

Chápu, že v davu křiklounů se může najít agresivní jedinec, který se místo pokorné omluvy rozhodne pro hrubý slovní útok. Ale ta šance je menší, než si myslíme. Většina těch pokřikujících mužů jsou normální lidi, kteří si myslí, že to je v pořádku. A pokud nám toto chování vadí, tak se ohraďme.

Kdo to za nás udělá? Je totiž jedna věc, kterou by si aktivistky za ženská práva měly uvědomit. Je to na nás. My chceme rovnoprávnost, tak přece nemůžeme apelovat na jiné, aby nám ji zařídili. Co by to pak bylo za rovnoprávnost. Ano, apelujme na zákonodárce, aby řešili problém reálných žen. Chraňme mladé dívky před negativními dopady sexistické kultury, pomáhejme méně průbojným dámám orientovat se v džungli. Ale hlavně učme ženy každého věku, aby se uměly postavit samy za sebe a ozvat, když se jim nějaké chování nelíbí. Ne na Twitteru, ne na blogu, ne na Instagramu a kdovíkde jinde. Ale tváří v tvář těm, kdo nám ubližují.

A možná taky pomůže, když nebudeme dělat z komára velblouda, když si při běhání dáme sluchátka do uší a nebudeme si jich všímat. Když nebudeme zneužívat ženskou otázku k získání vlastní pochybné slávy a publicity. A když budeme otvírat jen skutečné ženské problémy v naší společnosti, kterých máme opravdu dost. Možná když bude dost žen, které budou moct pracovat a být finančně soběstačné, víc žen bude dost sebevědomých, aby pokřikování opilců před hospodou přešly s grácií nebo opilce odkázaly kamsi.

Protože dámy, je to jen a jen na nás.

Reflex.cz, Linda Bartošová: „Některé poznámky mě zraňovaly, teď už předsudky chápu. Respekt si zaslouží každý“ (publikováno 28. července 2022, dostupné ZDE).

KVIFF.TV, Linda Bartošová, „Nesícím se bezpečně, když na mě muži pokřikují.“ (publikováno 2. července 2022, dostupné ZDE)

Fondovník: Manželka kvůli komentářům od mužů už ani nechodí běhat v legínách.( publikováno 27. července, 2024, dostupné ZDE)

Zahn WIllines, Liberating Motherhood, celý blog dostupný zde: https://zawn.substack.com/