Článek
Císařská krypta může být i veselé místo
„Jani, oni jsou tu všichni!“
„Baru, uvědomuješ si, že jsou všichni mrtví?“
„No jo, ale oni tu fakt jsou. Matyáš, Ferdinand, Josef. Můžu se s nima vyfotit. Můžu říkat, že jsem je potkala…“
Taková hrobka může být ponuré místo. Ne, když ji navštíví dvě nadšené historičky.
Procházka kryptou přispěje hodně k pochopení dějin. Máte tu příslušníky jednoho rodu tak nějak pohromadě a můžete se hlouběji zamyslet nad proměnou jejich role v historii. A také nad jejich místem v paměti. Tak jako další památky k vám promlouvá, jen pokud umíte číst jejich řeč.
Protože památky samy nemluví – v případě hrobky je za to návštěvník asi i rád…
Kdo v císařské kryptě není
Dvanáct císařů v kryptě
Oni tam nebyli tak úplně všichni, jak jsem zvolala vesele u vchodu. Mnoho habsburských panovníků a jejich rodinných příslušníků za ta léta spočinulo někde jinde. Od založení krypty roku 1633 zde ulehlo 12 císařů. Pokud mezi hlavy pomazané počítáme Maxmiliána I., bratra Františka Josef, který byl mezi lety 1864 a 1867 císařem Mexika. Jeho středoamerické dobrodružství ukončila poprava z rozkazu navrátivší se republikánské vlády.
Poslední Habsburkové a jejich místo v kryptě (a v živoucí paměti)
Není zde ale třeba císař poslední – Karel I. Ten zemřel a byl pohřben na ostrově Madeira. V rohu na konci hrobky zde najdeme pouze jeho bustu.
Habsburkové nejsou jen staří a vousatí. Na fotografii najdete zleva císařovnu Zitu s malinkou princeznou Alžbětou a v půvabné košilce na nás kouká Otto von Habsburg.
Naopak zde spočívá jeho manželka Zita, poslední císařovna. Její pohřeb v pro střední Evropu bouřlivém roce 1989 vyvolal značné vzrušení. Zejména proto, že Zita se nikdy nevzdala nároku na rakouský (český a uherský) trůn. Stejně jako Karel věřila, že na to ani jako pomazaná a Bohem pověřená císařovna nemá právo. Že jen její Pán ji může té povinnosti zprostit. Rakouská vláda ji na základě toho ovšem neumožnila vstup do země. Až když bylo stárnoucí vdově 90 let, bylo ji toto povoleno. To na základě právního výroku, který uváděl, že jako pouhá vdova po císaři reálný nárok na trůn vznést nemohla.
Její syn Otto se nároku na rakouský trůn vzdal už roku 1961. Byl také nadšeným zastáncem Evropské myšlenky. Příznačné pro komplikované vztahy ve střední Evropě je to, že Rakousko mu ani jako civilní osobě neumožnilo kandidovat za lidovou stranu do evropského parlamentu – a tak zde zastupoval bavorskou CSU.
Ottův syn, Karel, (monarchisty ve všech zemích bývalé podunajské monarchie považovaný za korunního prince) už ale v evropském parlamentu zastupoval Rakouskou lidovou stran. Toho v kryptě nenajdete, protože stále žije. Ač se objevily zprávy, že se o něj v loňském roce pokoušel Covid-19.
Není bez zajímavosti, že Rakousko udělilo Karlovi pokutu za porušení tzv. protihabsburského zákona za to, že používá pro své webové stránky zakázaný titul „Karl von Habsburg.“ Nicméně někteří někteří zastánci monarchie, například vídeňský arcibiskup, Karla v minulosti titulovali „vaše jasnosti.“
Kdo v císařské kryptě je
Matoucí katafalky
Z Casa Austria u Salcburku, kde dnes „náš“ korunní princ pobývá, se vraťme zpět do krypty. Procházely jsme ji chvílemi v uctivém tichu, chvílemi ve vzrušené debatě nad tím, kdo je ta a ta paní a proč tu není její manžel. Dlouho jsme například diskutovaly nad Eleonorou Gonzagovou, která ve Vídni spočívá.
Jak to, že přemožitel českých stavů z roku 1620, Ferdinand II., zde není, když jeho manželka tu leží. Každý Čech by se přeci od bitvy na Bílé hoře na tohoto Darth Vadera českých dějin rád alespoň zamračil. Tak kde je?
Naštěstí už dnes máme chytré telefony a mohly jsme tak zjistit, že paní Eleonora, kterou jsme měly tu čest pozdravit, není ona Eleonora, kterou pojal za choť Ferdinand II. (spočívající spokojeně v mauzoleu ve Štýrském Hradci), nýbrž manželka jeho syna Ferdinanda III.
Aby si to historici nepletli, uvádí druhou Eleonoru jako, Eleonoru Magdalenu Gonzagovou. Což ovšem opomenuli tvůrci katafalku uvést. Co my, my máme google a chytré telefonu. Ale co si měli počít současníci a hlavně Ferdinand III. Mezi lety 1651 a 1655 totiž nastala situace, kdy vládnoucí císařovna i císařovna vdova (nevlastní matka nebohého Fedinanda III.) nesly stejné jméno. Obě byly Eleanora Gonzagová, mantovská princezna.
Radši jdeme kryptou dál – setkání s Josefem II.
Po ztrátě času nad Eleonorou, která byla úplně jiná Eleanora, než jsme si původně myslely, jsme se rozhodly sledovat spíše hlavy pomazané. Přeci jen manželek a dětí je v císařské kryptě opravdu hodně. A jejich příběhy, ač jistě zajímavé, nenapoví moc o roli Habsburků v historické paměti. Sledujeme tak uměleckou stránku sepulkrálních památek a to, co vypovídá o jednotlivých vládcích.
Co nám například poví prostý katafalk Josefa II. mezi vší tou barokní nádherou? Je jako pěst na oko. Tak jako celý Josef. Čiší z něj skromnost, která je v ostrém kontrastu s okázalostí hraničící s prostopášností všude kolem. Vybízí k obdivu. Tak jak chtěl, aby žili jeho poddaní, tak žil. A tak tu leží. Skromně, okázale skromně. Nevedla ho do této prostinké rakve nakonec spíš pýcha, pýcha ve skromnosti, touha se odlišit od předků. Opovržení k tradici, umění a rituálu. Odpor k tomu, co lidem tvrdě pracujícím v celé jeho říši prosvětlovalo život. Jeho skromnost, ale v této konstelaci, v kapucínské hrobce působí až tvrdohlavě. Tvrdošíjná skromnost – v životě, a nakonec i ve smrti.
O tom všem vypovídá jedna památka. Záleží na tom, jak se na Josefa díváte. Zda v něm chcete vidět moudrého skromného vladaře a obdivovat jeho zásadovost. A hlavně jeho osvícenské reformy. Nebo zda mu zazlíváte všechnu tu barokní nádheru, ke které se otočil zády. A kulturní dědictví, o které svou říši a potomky ochudil.
Nadšené historičky pózují před nádherným katafalkem Marie Terezie. Vepředu na fotce svou maminku (jako obvykle) obírá o pozornost Josef II.
Ta paměť.
Nechme Josefa Josefem, udělejme si raději fotku s Marií Terezií. Jsme přeci ženy a jsme hrdé na svou královnu (ne, císařovnu, prosím, běžný omyl). Královnu, o které si všichni pamatujeme, že měla 16 dětí a že zavedla povinnou školní docházku. A že byla osvícená panovnice. Žádná kontroverze, žádné negativum. Alespoň v povrchových vrstvách české historické paměti ne. Nuda. Jdeme tedy dál.
František Josef I. na závěr
A samozřejmě František Josef I. Symbol Rakouska- Uherska. Tvář, kterou si mnozí vybaví, když se řekne Habsburkové. Jako by on byl poslední. V historické paměti mnoha lidí možná i je. Na Karla (který byl první, i když byl poslední, jak těžko přijatelné) si sotva vzpomeneme. To František Josef přivedl monarchii do války, ze které jsme vyšli my jako samostatný národ se svým vlastním státem.
Sdíleli jsme ho sice se Slováky, Němci a Rusíny, ale byl náš. A Františka Josefa vystřídal na obrázcích nad katedrou Tomáš Garrique Masaryk. A shlížel na školáky se stejně laskavým výrazem.
Františkův katafalk se krčí pod tíhou nezájmu vedle pozornosti, jaké se dostává jeho manželce, Alžbětě. Je to až dojemné, jak Rakušané svou Sissi milují.
Slavná je po celém světě – kolik najdete „reklamních předmětů“ s podobiznou Sissi – schválně se podívejte na Aliexpress. Nabídka pro Franze Josefa je vedle toho opravdu chudá.
Přáníčko od malé školačky na růžovém dopisním papíře. A obrázek princezny k tomu. A těch květin!
No, co, já jsem přišla pozdravit starého Procházku, jak Františkovi v Praze říkali. Poklonit se císaři (nebo se u něj alespoň vyfotit a dát fotku na Instagram, tak se dnes vzdávají pocty, jdu s dobou).
Vedle nás si Alžbětin hrob prohlíží cizinec mluvící anglicky s cizím přízvukem. Ten nás předtím fotil u Marušky Terezky, a tak se nesměle ptá:
„This Franz Josef, it´s Sisi´s husband?“
Nevěřícně na něj civím a kývám hlavou. Je možné, že paměť je takto nakřivo?
František Josef I. provedl monarchii tolika změnami, stál u jejího přerodu v parlamentní demokracii i u jejího konce. Je to on, František Josef, který založil naši úctu k obrazům nad katedrou (které se teď pomalu zbavujeme).
Ten František Josef, kterého jeho národové milovali, i tehdy, když nenáviděli celé Rakousko. Tento císař je v historické paměti znám jen jako manžel své ženy… jejíž odkaz je to, že byla ve své roli tak nešťastná, že ji odmítla plnit.
To je ta historická paměť. S realitou nemusí mít mnoho společného.
Odcházíme z císařské krypty, ale není nám starého císaře líto. On byl taky někdy mladý, ale koho to zajímá – v historické paměti nosí vousy a mládím neoplývá.
Není nám Franze líto, protože svou ženu tak nesmírně miloval, že by ho cizincova otázka zahřála na duši.
Zdroje:
Vít Vlnas, Ivana Čornejová, Jiří Rak, Ve stínu tvých křídel, Brána 2012.
