Co že byla zlatá bula? Jak Přemysl přebíral císaře, až si správně vybral

Jsme v roce 1212. O trůn Svaté říše římské bojuje ve svém horkém sicilském království ambiciózní a charismatický mladík, Fridrich II. Štaufský. V Evropě zuří konflikt mezi dvěma nejsilnějšími německými rody tehdejší doby – Štaufy a Welfy. A do této bouře vstupuje náš český král Přemysl Otakar I., který se, jak to jen on umí, snaží vytěžit z chaosu maximum pro svou vlastní zemi, která se sama teprve nedávno z chaosu vynořila.

Začněme u Fridricha II., který bojoval o trůn a o život doslova od kolébky. Po smrti svého otce císaře Jindřicha VI. jeho nárok na císařský trůn zpochybnili Welfové. Ota Brunšvický se roku 1209 nechal korunovat římským králem a Fridrichův nárok ignoroval. Fridrich II., jinak velmi zajímavá osoba, vyrůstal v normanské kultuře sicilského království, nasával řecké (byzantské), arabské i italské vlivy a učil se složité diplomacii. Nejprve získal na svou stranu papeže Innocence III. (později bude ovšem s papežem svádět smrtící zápas), který Otu exkomunikoval a vyzval římská knížata k nové volbě.

K té došlo v září roku 1211 v Norimberku, zde byl Fridrich II. zvolen králem. Zvolení byla jedna věc, faktické prosazení moci druhá. A teď, jakou roli v tom hrál náš Přemysl Otakar I.

Co chtěl Přemysl Otakar I.? Přemysl dobře chápal, jaký chaos přináší hra o trůny. Sám tuto hru léta se svým bratrem hrál, než dosáhli dohody. Teď potřeboval zajistit v oslabené zemi stabilitu ideálně i pro své dědice. Není pravda, že předchozí královské tituly v Čechách pro Vladislava I. (II.) a Vratislava I. (II.) by nebyly dědičné. Ale po smrti obou korunovaných hlav následovala nástupnická krize, oslabení státu a ztráta titulu.

Přemysl Otakar I. chtěl královský titul nejen získat, ale také udržet a vytvořit ideální situaci pro své dědice. Navíc chtěl od nového císaře garanci hranic Českého království a přesné vymezení postavení Moravského markrabství – které vzniklo sjednocením několika moravských údělů. To bylo důležité, protože moravským markrabětem se stal Přemyslův bratr Vladislav Jindřich, nedoceněný hrdina českých dějin, který se vzdal trůnu, usmířil s bratrem, a zajistil tak v zemi mír. K tomu tedy především potřeboval velmi pečlivě vybírat, na čí stranu se připojit.

Proto neváhal nechat si tato práva potvrdit rovnou od všech zúčastněných. Nejprve se nechal za příslib vojenské pomoci korunovat už roku 1198 Filipem Švábským, zástupcem Štaufů. Když štaufská moc upadala hlavně kvůli intervenci papeže, který prohlásil Filipa za sesazeného a vyzval Přemysla, aby se od Filipa odvrátil, nechal si Přemysl přislíbit titul raději i od papeže. Za přeběhnutí se mu Ota Brunšvický, welfský soupeř Filipa, odměnil tím, že ho roku 1203 korunoval královským titulem, samozřejmě dědičným.

Jenže boje pokračovaly, válečná a politická štěstěna se převažovala jednou na welfskou a podruhé na štaufskou stranu a chudák Přemysl nevěděl, na čí stranu se přiklonit. Tedy, on to věděl, mezinárodní politika mu chutnala, to jen my to nestíháme sledovat. A tak se přeneseme do doby, kdy do hry vstoupil papežem Innocencem podporovaný Fridrich II.

Fridrich II. Přemysla potřeboval, ten mu přislíbil mimo jiné podstatnou vojenskou pomoc. Tak získal Přemysl Otakar II. pověstnou zlatou bulu. Zlatou proto, že římští císařové tradičně používali zlaté pečeti. Bula proto, že železné pečeti nazýváme bulou a listiny zpečetěné bulou označujeme… bulou. A sicilská proto, že Fridrich II. tou dobou sice už byl římským králem, ale říšské insignie se nacházely v rukou jeho protivníka, a musel tedy použít pečetidlo sicilského krále. Tak se stalo, že v učebnicích tak známý dokument nese pečeť vzdálené Sicílie, děti se to memorují a málokdo se zamyslí nad tím, co vůbec měla co Sicílie co dělat s českým královským titulem.

Zlatou bulu nevnímali historici vždycky stejně.

Nacionalističtí historikové v 19. století, zejména během českého národního obrození, vnímali zlatou bulu jako důkaz, že Češi byli schopni zajistit si své místo na slunci i v těžkých časech. Tento dokument se stal symbolem nezávislosti, za kterou národ tak dlouho bojoval.

Moderní historikové jsou však o něco skeptičtější. Ano, Zlatá bula sicilská byla důležitá, ale nebyla všemocná. Českým králům sice poskytovala právní rámec, ale bez politické stability, kterou králové po Přemyslu Otakaru I. dokázali udržet, nemusela mít takový význam. Svou roli sehrály schopné osobnosti, kulturní a ekonomický rozkvět vrcholného středověku, později rozvoj hlubinné těžby a nálezy stříbrných dolů na našem území, stabilní evropská situace a v neposlední řadě fakt, že se Přemyslovci v průběhu 12. století celkem úspěšně vyvraždili.

Ono někdy „příliš mnoho knížat“, jak toto období nazýval ve skriptech Dušan Třeštík, stabilitě země škodí, i když máte královský titul.

Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, NLN 1997.

Vratislav Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek II., 1197–1250, Paseka 2000.

Martin Wihoda, Zlatá bula sicilská, Argo 2005.