Článek
Lépe řečeno, pohled na tyto momenty, jejich interpretace, určuje dnešní politiku. A právě to, že se o nich dostatečně nebavíme, staré interpretace nezpochybňujeme, dodává autoritu současnému politickému mainstreamu.
Naše společnost tak stagnuje. Když není společenská poptávka, historici si vyberou jiná témata, o kterých budou bádat. Protože k nim snáze dostanou granty. A když historici nebudou bádat, bude se dál na základních školách vykládat všechno stejně. Teď k věci.
Peklo první světové války způsobil nacionalismus. Nacionalismus je tedy zlo
Možná vás to překvapí, ale představa, že vyhraněný nacionalismus zapříčinil zákopové peklo v Evropě, tu nebyla od začátku. Hned po válce převládalo přesvědčení, že válku způsobilo militaristické Německo. Tato teze zůstala živá na východě až do roku 1989, ale na západě ji hned po roce 1945 začali historici zpochybňovat. Ale měli k tomu jasné zadání.
Nebylo možné na Německo hodit veškerou vinu, protože Německo se mělo stát součástí nových evropských institucí. Mnohem víc se hodil výklad, který poukazoval na společnou vinu všech evropských národů, které své národní zájmy upřednostnily před společným blahem. A tuto vinu měla myšlenka evropské integrace odčinit.
Nacionalismus přestal být v kurzu. Co na tom, že bez nacionalismu v 19. století by tady ty samostatné státy ani nebyly. Hlavně že víme, kdo za to mohl. Všichni, ale všichni se můžou vykoupit tím, že se zřeknou zlého nacionalismu.
Ale ona to není jediná interpretace. Máme zde i interpretaci, která říká, že první světová válka byla válkou rozpadajících se říší, habsburské a ruské, které tím odváděly pozornost od svých vnitřních problémů. A potom má oblíbená, které já fandím, že první světová válka byla o přerozdělení koloniálního bohatství.
Není totiž náhodou, že centrální mocnosti (původně Trojspolek), tedy Německo a Rakousko-Uhersko, kolonie neměly. Centrální mocnosti byly těmi, které přišly pozdě k dělení světa, a teď ho chtěly přerozdělit.
Jenže tato interpretace se nehodí do krámu těm, kteří by na kolonialismus nejraději zapomněli. Navíc právě první světová válka předznamenala rozpad koloniálního systému, protože kolonie musely přijít na pomoc svým všemocným pánům, evropské mocnosti se ponořily do morální krize, a ztratily tak svou „přirozenou“ nadřazenost. K tomu se zapomíná, že první světová válka přinesla myšlenku na „sebeurčení národů“ nejen Evropanům. Právě koloniální státy na ni slyšely a začaly ze sebe strhávat okovy. A to byl taky nacionalismus. Jenže vytýkat nacionalismus Němcům lze snáz než Ghaňanům, právo na sebeurčení třeba Syřanům by si asi nikdo v západní Evropě netroufl brát.
Proto je tento výklad opět jen interpretací. Ale je interpretací, která stála za vznikem evropské myšlenky. Je interpretací, která určuje postoj k nacionalismu, považovanému dnes za cosi destruktivního a extrémistického. Protože podle této ideje vede nacionalismus do pekla zákopové války. Neříkám, že nacionalismus je dobrý nebo špatný, ale měli bychom vědět, že postoje současných politiků vůči více národoveckým politickým směrům jsou určovány lekcí dějepisu, kterou neváhají vytáhnout, když jim teče do bot. Proto poznávejme dějepis a diskutujme o něm.
Velká hospodářská krize ukázala, že kapitalismus nemůžeme nechat řádit bez omezení
Zatímco otázku příčin první světové války a roli nacionalismu historici zpochybňují a v tomto ohledu se nebojí bádat, troufnu si tvrdit, že otázka velké hospodářské krize a jejích důsledků je na tom hůř. Ze základní školy si pamatuji tento výklad:
„Velká hospodářská krize způsobila nástup totalitních systémů a druhou světovou válku. Navíc ukázala, že kapitalismus se musí regulovat, protože čistý kapitalismus povede k takovéto katastrofě.“
Problematická je už první teze. Opravdu by velká hospodářská krize vedla k druhé světové válce, kdyby neproběhla válka první? Opravdu ty totalitní systémy nastupovaly ve státech jinak demokratických? Nejostřeji se totalitní systémy prosazovaly ve státech, které se cítily po skončení první světové války pokořeně či ukřivděně, ale třeba Československo zůstalo ostrůvkem demokracie. Tendence k vládě pevné ruky, které se ve 30. letech pod dojmem obecného ohrožení (když v Německu, Maďarsku a SSSR se chrastí zbraněmi, není se co divit) prosazovaly v Polsku, Francii nebo třeba Rumunsku, nemusely být důsledkem velké hospodářské krize. Tedy, mohly být, ale historici na to téma bádají málo.
Stejně tak není vůbec jasné, že by se totalitní tendence a systémy jako nacismus neprosadily i bez krize. Ukrajinci umírali za rudého hladomoru a ani k tomu nepotřebovali krach na burze, Stalin měl své plány bez ohledu na dění v Americe.
Prostě přímá linka jednoznačných příčin a důsledků od Černého pátku k Hirošimě není dostatečně podložená, ale stále se to tak učí.
Ekonomickou krizí se tak straší, kdykoliv by se měla dát trhu volná ruka, připomínají se hrůzy druhé světové války a volá se po regulacích.
Také přišli ekonomové, kteří obvinili neřízený kapitalismus ze všech hrůz velké hospodářské krize. J. M. Keynes tvrdil, že hospodářské krize mohou být zmírněny nebo se jim dá předejít státními zásahy: mimo jiné inflačními opatřeními a vytvářením umělých pracovních míst. Od té doby se západní ekonomiky řídí tímto pravidlem – trh je třeba regulovat, aby se předešlo další ekonomické krizi a další katastrofě.
Najdou se i ekonomové, kteří toto tvrzení kritizují, samozřejmě se jedná o klasické liberály (v tom původním slova smyslu), Henry Hazlitt, Ludwig von Mises nebo Friedrich August von Hayek. Posledně jmenovaný ve své knize Cesta do otroctví (1944) upozorňoval na ničivou sílu státních zásahů do ekonomiky a přímo opatření spojená s velkou hospodářskou krizí jmenuje jako katalizátor těchto změn.
Nejsem ekonom, ale vím, že právě historie a přezkoumání dopadů a příčin velké hospodářské krize a především přezkoumání metod řešení krize by mohlo přinést odpověď na otázku, jak moc se má stát vměšovat do tržní ekonomiky. Protože při prosazování současného modelu, kdy i pravicoví politici propagují státní zásahy, se právě historií argumentuje.
Možná by další výzkum současné pojetí ekonomiky jen podpořil, to já nevím a nevylučuji to. Ale vím, že bez veřejné diskuze není veřejný zájem a bez veřejného zájmu nedostanou historici granty. Bez grantů nemají co jíst a nebudou to psát.
Za první republiky se o historii diskutovalo na stránkách nejčtenějších novin. Pekař proti Masarykovi, Nejedlý proti Vančurovi, všichni se do krve hádali o baroku a Bílé hoře a veřejnost jejich diskuze hltala. Protože to pro ni bylo aktuální.
Dnes jsou historické problémy ještě aktuálnější, ale historici o nich nediskutují a veřejnost to nezajímá. Je to škoda. Znalost historie by totiž povznesla i politickou kulturu.
Zdroje:
Martin Gilbert, První světová válka, BB art, 2005.
Tony Judt, Velká iluze? Esej o Evropě, Prostor, 2020.
Jakub Rákosník, Jiří Noha, Kapitalismus na kolenou – Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929–1934, Auditorium, 2013.
