Dějiny nemocí

V první řadě se děj dlouho nikam nehýbe. Někdy v antice kdosi udělá průlom a pak se zhruba patnáct století přešlapuje na místě. Na konci 18. století bleskne čtenáři naděje, že dojde k rozřešení.

Jenže dějová linie se hrne zmateně, zběsilou rychlostí dál, občas se vrátí a zašmodrchá. Navíc v tomto příběhu dlouho není jasné, kdo je padouch a kdo je hrdina.

Za padoucha alespoň v případě infekčních nemocí můžeme označit mikroorganismy. Co to ale je za zloducha, když o něm po celé trvání čtení nikdo neví?

Nu, a lékaři starých časů mají také do hrdinů daleko. Z dnešního pohledu jsou totiž některé jejich omyly tristní a měly na svědomí obětí dost – ne tolik jako mikroskopické breberky, ale dost i tak.

Vezměme si za příklad pouštění žilou. Tato metoda se užívala až do konce 19. století. Vycházela z představy, že pacientovi, který trpí horečnatými stavy, prospěje, když se horké krve zbaví.

Ve shodě s galénskou medicínou chtěli lékaři takto dosáhnout rovnováhy v pacientově těle. Galén byl řecký lékař, na jehož poznatcích (ve středověku navíc převzatých z arabských zdrojů) stála západní medicína dlouhá léta. Zdravý je z galénského pohledu ten člověk, v jehož těle dojde k rovnováze 4 šťáv – krve, černé a žluté žluči a hlenu. Pouštěním žilou se tak mělo této rovnováhy docílit.

WikiSkripta nás poučují, že dnešní medicína nachází pro tuto techniku využití v několika výjimečných případech. Jinak si ale dovedeme představit, jak nemocnému organismu „prospívá“ oslabení způsobené ztrátou krve. Nešlo o nějaký neškodný zákrok srovnatelný s odběrem krve – samotné pouštění žilou odebíralo běžně až 0,5l krve. A to několikrát v průběhu nemoci.

Ani Galén (žijící ve 2. století) ani jeho následovníci na západě po dobu dalších zhruba 1400 let nevěděli moc o tom, jak jejich pacient vypadá zevnitř. Pitvy lidí nebyly součástí vzdělání lékaře. Vtipně v tomto kontextu působí představy o ženských pohlavních orgánech.

Na toto téma vzniklo nespočet traktátů. Psalo se o děloze, která si žije vlastním životem – volně cestuje v ženském těle a nenasytně se snaží naplnit svůj účel – tedy plození dětí. Středověké lékaře velmi strašila představa ženského semene, které ženy produkují, aby vykompenzovaly přebytek vlhkosti v těle. Děsivostí se této tekutině mohla rovnat pouze menstruační krev.

Zde se nejedná o báchorky, které si vyprávěli náctiletí vesničtí chlapci. Takové názory skutečně panovaly v řadách odborné veřejnosti a vyučovaly se na univerzitách. A jsou jen jedním příkladem z mnoha.

Než středověké lékaře šmahem odsoudíme, zkusme se na ně podívat jinýma očima. Pamatujete si můj článek o výuce dějepisu? Psala jsem v něm, že historicky myslící člověk vykládá dějiny v jejich perspektivě. Jak nám tedy dějinná perspektiva pomůže tyto názory pochopit?

Kde nic není…

Zaprvé mějme na paměti, že laická i odborná veřejnost byla proti nemocem zcela bezbranná. Nikdo nevěděl, proč v důsledku (pro nás banálního) zranění člověk přijde o nohu. A ještě je rád, že to přežil. Svých teorií se drželi mimo jiné proto, že jiné neměli.

Tápali ve tmách, jako i my občas tápeme. Nebo snad dnes medicína chápe celého člověka? Ani omylem. A stejně jako dnes, ani tehdy učení lékaři neradi uznávali, že něco neví. To není historická perspektiva, to je psychologie člověka.

Medicína se v dějinách nepovažovala za exaktní vědu. Koneckonců žádná věda se nepovažovala za exaktní vědu. Hranice mezi obory tak, jak je známe dnes, neexistovaly. Výše zmíněný galénismus nepředstavoval pouze soubor anatomických a fyziologických poznatků – jednalo se o ucelenou filozofii.

Představa o ženském těle, kterou jsem nastínila výše, korespondovala s ideou hříšné Evy, jak byla popsána v bibli. Morové rány chápali i sami lékaři jako boží trest pro společnost. Stejně jako nemoc a úmrtí jednotlivce se mohl vykládat jako ukazováček namířený na hřích, který danou rodinu tížil.

Příčina se často hledala v morálce. Jsme si jistí, že jsme takového myšlení jako moderní společnost už zcela vzdáleni, pokud čelíme hrozbě, které nerozumíme? Středověké myšlení navíc nefandilo originalitě. Galén byl autorita. Aristotelés byl autorita. Nové názory se považovaly za nebezpečné a podezřelé. Staré a osvědčené platilo. Idea pokroku a osvěty nevládla světu jako později v osvícenství.

Nechme stranou omyly dávné medicíny. V průběhu výkladu o dějinách infekčních nemocí, které budou následovat v dalších článcích, si jich ještě užijeme. Pojďme se podívat na ty, kteří chtěli být hrdiny našeho příběhu, a tak dlouho se jim to nedařilo.

Laická veřejnost lékařům obecně příliš nedůvěřovala. Kdo dočetl až sem, možná se ani tolik nediví.

Lidová moudrost pracovala s bylinkami a jednoduchou praktickou léčbou. Porodní báby dlouho dokázaly pomoci ženám a jejich dětem lépe než věhlasný lékař. V lidové medicíně se také tradovalo mnoho omylů, ale lidé zde vycházeli z praxe, která omyly ve vší pokoře korigovala. Na rozdíl od univerzitní teorie.

Tento rozpor ale nabyl na vážnosti v 2. polovině 19. století, kdy lékaři a chemici konečně přišli na to, kdo je tady tím největším padouchem. Objevili mikroorganismy. Od té chvíle mohli hrát roli hrdinů a lidstvo vytahovat z jedné infekční šlamastyky za druhou. Ale nedůvěru, kterou zaseli pouštěním žilou a rušením osvědčených lidových postupů jejich předkové, nešlo zneškodnit tak snadno jako bakterii cholery.

Přesvědčit obyvatelstvo o užitečnosti osobní hygieny, přeměny zvyků v nakládání s mrtvými i živými, lidmi i zvířaty nebo o nutnosti očkování, to byl běh na delší trať. Také proto, že i v tomto závodě se dopustili lékaři a vědci mnoha fatálních omylů nebo hlásali pravdy, které se později ukázaly jako chybné.

V první řadě opět připomeňme historickou perspektivu. My dnes určujeme nemoci podle jejich původce. Jelikož o příčinách lidé netušili zhola nic až do 2. poloviny 19. století, ani se o to nepokoušeli. Nemoci se tak dělily a pojmenovávaly podle svých projevů.

A také léčba byla z pohledu dnešní medicíny tzv. symptomatická – tedy léčily se projevy nemoci. Ten rozdíl nejlépe pocítíme třeba při horečnatém onemocnění. Horečka se dnes nesráží, dokud nedosáhne míry, kdy tělo příliš vyčerpává. Jinak ji považujeme za projev imunitní reakce – tedy něco, co tělu pomáhá s infekcí bojovat. Symptomatická léčba by považovala samotnou zvýšenou teplotu za problém a řešila by ji jako takovou.

Máloco nám umožní uvědomit si pokrok, jaký v 2. polovině 19. století znamenalo objevení mikroskopických organismů, jako právě bezradnost laiků i odborníků tváří v tvář epidemiím nakažlivých nemocí.Už samotná nakažlivost – tedy přenos z člověka na člověka, ze zvířete na člověka nebo z kontaminovaného materiálu na člověka – nám dnes přijde samozřejmá. Ale nebylo tomu tak vždy. Bez mikroskopických pozorování se lidé dopouštěli fatálních omylů.

Z praxe se například vědělo, že viditelně špinavá voda může obsahovat choroboplodné zárodky. Jakou práci ale dalo Robertu Kochovi přesvědčit městkou radu o nutnosti sterilizace na první pohled čisté vody.

Když přišel mor, lidé tušili, že se nějak šíří od jednoho k druhému nebo z místa na místo. Ale ono jak bylo hrozivě nejasné.

Lékaři přišli s teorií myasmat. Myasma je pojem z řecké mytologie, který se pojí se znečištěním ovzduší. Tento výklad se snad nejvíce blíží modernímu vysvětlení původu nákazy.

Ale jen zdánlivě. Nemocný člověk mohl být zdrojem myasmatu, protože v něm probíhaly hnilobné procesy. Stejně tak zvíře, kontaminovaná voda, odpad a obzvláště mrtvá těla.

Lidstvo ale nic netušilo o inkubační době a asymptomatickém průběhu nemoci. A zde tedy docházelo k oněm osudným omylům.

Tak například v období morových epidemií se bohatí občané stěhovali na venkov – pryč ze zamořeného prostředí. V praxi lze očekávat pozitivní efekt, když se někdo vymaní z velké koncentrace nakažených osob. Ale odjížděla celá domácnost, bez ohledu na to, zda už do ní někdo nákazu přivlekl nebo nikoliv. Často si tak odváželi původce nemoci s sebou.

Že mor přenáší blechy ukryté v kožichu krys, které s člověkem zcela přirozeně žily, to nikdo netušil. A kousance od blech na kůži nikdo neřešil. Lidé tak utíkali z morem zamořeného města, v truhlách a oblečení si s sebou vezli nakažené blechy a svou smrt. A nákazu šířili dál.