Děti se potřebují nudit. Proč jim v tom pořád bráníme?

Těmto trendům podléhají většinou matky. Dlouhodobě se věnuji kultu dokonalé matky, který panuje nejen u nás, ale i v západoevropských zemích a USA. Dokonalé matky se svým dětem nonstop věnují, obětují kariéru, koníčky a často i základní životní potřeby, jen aby děti nebyly chvíli bez dohledu a hlavně bez zábavy. Bez edukativní zábavy. Bez zábavy, která je posouvá a rozvíjí.

Když pak po mateřské dovolené nastoupí do zaměstnání, skolí je krize. Psychologové tomu říkají „syndrom vyčerpané matky“ (depleted mother syndrom). Dá se předpokládat, že dlouhodobá snaha pracovat, jako bychom neměly děti, a starat se o rodinu, jako bychom nepracovaly, nám nemůže prospět. Stejně tak se dá předpokládat, že matka, která nemá žádný osobní prostor, ani minutu o samotě a žádnou jinou seberealizaci než rozvoj svého dítěte po celou dobu mateřské dovolené, nebude se svým životem spokojená. I když si na začátku mateřské myslela, jak teď bude nejšťastnější matka nejšťastnějšího miminka na světě.

Dobrá, matkám snaha o dokonalou výchovu neprospívá, ale matky se vždy rády obětují. Zamysleme se tedy nad tím, zda takový výchovný styl prospívá těm, o kterých to celé je: dětem.

Zamysleme se nad touto otázkou, zde totiž tkví základ všech nedorozumění.

Výchova není vzdělávání. Výchova je o budování charakteru, o přípravě na samostatný život. Máme dát dětem základ, na kterém budou moci po zbytek života samostatně stavět. Z domu má odejít sebevědomý jedinec, který chápe realitu, příčiny a následky, je schopen empatie a navazování mezilidských vztahů. Ve srovnání s tímto obřím úkolem jsou jednotlivé kuličky z modelíny a malování hlavonožců detaily, stejně jako drobné chyby ve výchově. Hlavním cílem výchovy je totiž připravit děti na ten moment, kdy tam nebudeme. Máme dost dlouhou dobu k tomu, abychom je na to postupně zvykali. Aby se učily překonávat překážky úměrně věku, aby se to naučily, dokud jim my můžeme pomoct.

Druhý problém naší generace rodičů (nebo možná problém dnešní společnosti) je ten, že nudu vnímáme jako něco příšerného. Zažít nudu, jó to vadí… Ale je to skutečně tak? Lze nudu ze života vymazat a je to vůbec žádoucí?

Nuda není něco, co děti zažívají jen tehdy, když se jim zlý rodič nevěnuje. Nuda je realita každého dne, které budou čelit celý život. S nudou je třeba umět pracovat. Vystačit si s vlastními myšlenkami, přežít nudu a frustraci, jaká s ní přichází. Zvládnout soustředění na monotónní činnosti. Nechat mozek uklidit si v hlavě. Ale především dokázat samostatně nudu zahnat, samostatně se rozhodnout pro nějakou činnost.

To není málo a není to něco, s čím se děti narodí. Je to něco, co se musíme naučit.

Je v pořádku, že si dítě přijde postěžovat rodiči, že se nudí a že chce pomoct s rozhodnutím, co dělat. Je v pořádku, že dítě poprosí rodiče, aby mu pomohl připravit modelínu nebo po hraní s modelínou uklidit. Je v pořádku, že rodič vidí batole, které se nudí, a nabídne mu činnost. Ale všechno toto by mělo směřovat k momentu, kdy si děti čím dál častěji činnost zvolí samy a zvládnou se na ni připravit a dát po vykonávání činnosti byt do pořádku. Samy.

Rodiče a děti netráví čas společně proto, že děti neumí být samy. Rodiče a děti spolu tráví čas, protože chtějí, protože se mají rádi a protože je to baví. Rodič není režisér dětské zábavy, jeho role je mnohem důležitější.

Také proto dětem (i dospělým) působení algoritmů škodí. Protože algoritmus nudu zažene efektivně a rychle. Zbaví nás nutnosti rozhodovat se, na co se chceme koukat, co si chceme poslechnout a co si chceme přečíst. Dítě, které celé dětství strávilo pod vlivem pokročilého algoritmu Netflixu a sociální sítě, by bylo ve videopůjčovně bezradné, kdyby si samo mělo vybrat, na co se bude koukat.

Většina dětí, včetně těch mých, má spoustu hraček. Jak je tedy možné, že se nudí? Je pohodlné nemuset se rozhodovat, nemuset si hračky samostatně připravovat a nemuset řešit samostatně navlékání kalhot panence. Když je maminka po ruce, zakňourám a ona kalhoty navlékne. Když tam maminka není, dítě se může vztekat a doufat, že maminka přijde, nebo za ní běžet. Ale není nakonec jednodušší a rychlejší zkusit to samo, a ejhle, ono to jde?

Už slyším tu námitku: „Když je nechám vybrat si činnost, budou dělat nějaké kraviny.“

My chceme děti rozvíjet. Kupujeme edukativní hračky a vzdělávací časopisy. Ale právě ty kraviny, pokud zahrnují manuální činnost, pohyb, fantazii, nebo dokonce mezilidskou komunikaci, jsou způsob, kterým se lidské bytosti učí. Rolí rodiče je poskytnout dětem prostor, kde si mohou hrát, zajistit bezpečí (ale ne sterilní bezpečí) a stáhnout se. Jak daleko, to záleží na věku dítěte a stupni jeho samostatnosti. Každý rodič sám ví, je-li k sobě upřímný, čeho je jeho dítě schopné.

Co potřebují děti kromě bezpodmínečné lásky? Hranice. Jak se mají naučit zdravé stanovení hranic, když my sami nemáme hranice? Neděláme rozdíl mezi prostorem a časem naším osobním a tím věnovaným jim. Naše hranice je neustále prostupná, protože jsme neustále k dispozici.

Ano, měli. Rodič si s dítětem má hrát, má s ním trávit čas. Ale ne nonstop, musí poskytnout dostatek času dítěti k tomu, aby samo objevovalo svět a učilo se. Učení probíhá právě tehdy, když nepomáháme. Čas trávíme společně, protože se máme rádi a činí nám to radost, nám i dětem, není to něco, co děláme z povinnosti nebo protože děti chtějí. Ale protože to také my chceme.

Pokud nebudeme dětem k dispozici, pokud nepřiskočíme jako přičinlivé činčily kdykoliv je jedna činnost omrzí, budou se nudit. Nevyhnutelně. To platí, pokud tráví hodně času uvnitř v bytě, venku se děti moc nudit neumí.

Ale nebojme se nudy. Navzdory tomu, co nám dnešní dopaminová kultura tvrdí, nuda patří k životu, nemusíme ji hned vyplňovat činností. Jsme lidské bytosti, nejsme lidské činnosti. Naučme děti, jak se nudit. Jak bude elektronika a algoritmy víc a víc prostupovat do lidského světa a plnit naše receptory náložemi dopaminu, schopnost nudit se bude vzácná.

Ony se to ale můžou naučit a v životě vyniknout, když je necháme.