Článek
Bylo to tak vždycky?
A jaké vůbec jsou evropské dějiny? Co nás spojuje?
Evropské dějiny a jejich kořeny
Moderní Evropa vznikla s rozpadem antického světa. Ne s učebnicovým rokem 476, nýbrž postupným prolínáním germánského a antického živlu. Povstala z unikátní syntézy anticko-židovského křesťanství, které spojovalo, a barbarského kmenového zřízení, které do toho házelo vidle.
Křesťanství v sobě snoubilo řecký a orientální prvek, stálo na židovských základech a Římané mu vtiskli svou promakanou právní kulturu. Právě od Římanů se křesťanství naučilo nasávat cizí kultury do sebe, brát si od nich, co šlo, a přizpůsobovat se, kam jen to šlo. Proto se dokázalo přizpůsobit i barbarům střední a západní Evropy. Jelikož v první církvi se živě diskutovalo a jednotlivé sbory po celém středomoří se spravovaly samostatně bez pevného centrálního vedení, obsahovalo v sobě křesťanství od základu sklon k diskuzi, kritickému myšlení a založilo tak naši dnešní demokratickou kulturu. Spolu s tím antickým smyslem pro jakous takous demokracii.
Ono se to trochu pokazilo, když se z církve stala mocenská instituce a z náboženství boj o moc. Ale nebylo tak zle, jak nám tvrdili komunisti nebo před nimi osvícenci. Naše dnešní vědecké poznání vznikalo na církevních univerzitách, a to neustálé napětí mezi církevní a světskou vládou vytvořilo podhoubí pro dnešní demokratickou společnost, které v dějinách jiných kultur chybí.
Ale strom netvoří jen kořeny
Ale nezapomeňme na ty barbary v 5. století. To oni vtiskli katolicismu jeho dnešní tvar. To oni formovali evropskou společnost, která se nesjednocovala slovem, ale mečem. Karel Veliký to začal. Po něm přišli další, kdo spojovali. Postupem času víc diplomacií, sňatky, úplatky a slovem než mečem. Otoni, Štaufové, Lucemburkové, Habsburkové nebo francouzští králové, abych nezůstala jen ve střední Evropě. A pak Španělé, Portugalci a později Angličané, Francouzi, Nizozemci a další začali spojovat svět. Ale bez meče se to spojování nikdy neobešlo. Tedy časem ano, když přišel střelný prach.
Dnešní evropské dějiny ale netvoří jen ty kořeny. Za na světě unikátní sekularismus vděčíme osvícencům, za své pohodlí průmyslové revoluci a naší národní pamětí stále hýbe nacionalismus, který vznikl v 19. století.
To je to evropské, co nás spojuje na starém kontinentu všechny.
A co Češi, mají na co vzpomínat?
Evropské dějiny vtiskly našemu státu a později národu hodnoty, náboženství, právní i kreativní kulturu a mentalitu jako takovou. Ale každý stát nebo region má své vlastní dějiny a ty ho od ostatních odlišují. Co je zásadní pro pochopení českých dějin?
Územní celistvost
Jako jeden z mála států na světě můžeme říct, že naše dnešní území se v tisícileté historii moc nehýbalo. Přirozené geografické hranice české kotliny nám hrají do noty a Čechy spolu s Moravou tvořily většinou jeden celek. Trochu jinak to bylo s Lužicí a Slezskem, ale pro Čechy a Moravu to platí. Proč je to důležité? Protože jednotlivé regiony se od sebe tak neliší, rozumí si a stát drží pohromadě. Podívejme se na dějiny Polska, Německa, Itálie nebo Ukrajiny a buďme vděční.
Raný příklon k západu.
Pražští Přemyslovci se už v 10. století otáčeli na západ, nikoliv na východ a od 11. století tento příklon k latinskému křesťanství, Římu a rodině západoevropských států stvrdili. Nejsme v tom sami, Polsko a o něco později Maďarsko se rozhodly stejně. Ale neškodí si to občas připomenout.
Český a německý prvek
Němečtí měšťané a šlechtici patřili do české kotliny už od středověku. Dává to smysl, České království se topilo v moři německy mluvících obyvatel Bavorska, Saska, Rakous a dalších německých zemí. Ale ono ve středověku nebylo tak podstatné, kdo jakým jazykem mluví, jako spíš, čí prospěch sleduje. Dělení lidí na příslušníky jednoho nebo druhého národa je záležitostí 19. století. Ale nemysleme si, že by soužití českého a německého prvku ve středoevropském prostoru bylo kdovíjak mírumilovné. František Palacký přinesl myšlenku neustálého střetávání Čechů a Němců a trochu to přehnal. Ale není problém na české dějiny takto nahlížet, budeme-li chtít.
České dějiny se odehrávaly na časové ose o délce víc než 1000 let. Záleží na tom, kde namalujeme startovací bod. Já bych začala sv. Václavem a prvními Přemyslovci. Protože tam začíná česká národní paměť. Český národní příběh naše dnešní myšlení ovlivňuje spolu s evropskou kulturou a tím, jak se utvářela. Ale možná ještě víc nás dnes ovlivňuje to, co se nestalo…
Jaké dějiny si pamatujeme? Takové, jaké potřebujeme
Historická paměť a historická fakta nemusí být, a většinou nejsou, totéž a historik by si to měl také uvědomovat. Můžu mnohokrát psát o bitvě na Bílé Hoře a o tom, jak pro český národ neznamenala žádnou tragédii, a stejně mi vyhlášení evropských voleb na den výročí pražské defenestrace tak nějak ahistoricky vadilo. Vím, že současné Německo je jiné než v roce 1939 a že jsme teď spojenci, ale stejně jsem ráda, že německá armáda vypadá tak, jak vypadá. Národní paměť totiž nemá nic společného s realitou, ale spíš s představou o realitě. A ani historik není imunní.
Český národní příběh napsal František Palacký, aby vyhověl požadavku doby na sepsání takových dějin, které dodají národu sílu a sebevědomí při plnění politických cílů. Tomáš Garrigue Masaryk tuto koncepci přijal a udělal z ní tmel vznikajícího národního státu. Trochu neuměle první republika k protestantské tradici přilepila katolické Slováky, ale jak to dopadlo, víme.
V české národní paměti najdeme hrdinný husitský lid bojující proti německým křižákům, otce vlasti Karla IV. a zlovolné cizáky z Rakous, kteří černými křídly Habsburské orlice přikryly český národ, aby na něj uvrhly Temno. V národní paměti jsou milovaní čeští exulanti, věrní svému svědomí až za hranice a národní mučedníci.
Nehodí se nám tam většina Lucemburků kromě Karla a nehodí se nám tam spoustu osobností, které tvořily dějiny tehdejšího světa, ale věrně sloužily habsburskému trůnu. Už vůbec se nám tam nehodí ta většina obyvatelstva, která po roce 1620 víru změnila a vesele vytvářela barevnou barokní krajinu. Nezapadá nám tam celé baroko, ačkoliv ho jezdí obdivovat turisté z celého světa. Tak se radši procházíme po Karlově mostě a tváříme se, že ty sochy vůbec nejsou barokní.
Proč tomu tak je? Protože národní paměť je něco jako představa, kterou si sami vytváříme o sobě a o své rodině. Pravdu o sobě většinou známe, ale radši ji nevidíme, abychom se vůbec mohli podívat do zrcadla. Protože každý máme nějaké kostlivce ve skříni a lišíme se jen tím, jak hluboko jsou, jak moc nás děsí a kolika vrstvami oblečení jsme se je rozhodli zakrýt.
Tak je to i s národy.
A co s tím teď máme dělat?
Stojí vůbec za to znát své kořeny, české i evropské dějiny? Chcete si vůbec dát tu námahu pochopit celý ten strom našich českých a evropských dějin od kořínků po poslední lístečky? A co ta národní paměť? Co s ní? Máme ji odmítnout, vyvrátit fakty nebo přijmout jako součást sebe sama?
Já myslím, že stojí za to chápat celý ten historický strom minimálně proto, že on sem tam přinese plody, někdy hořké, někdy sladké. A o tom, jaké budou, rozhodujeme my.
Víte, čím víc budeme vědět o dějinách, tím víc budeme rozumět sami sobě a sobě navzájem v Čechách, v Evropě i ve světě.
Je to jedna z cest ke sladší sklizni.
