Článek
Ponořte se do příběhů, kde čtyřnozí hrdinové prokazovali odvahu, loajalitu a někdy i měnili dějiny.
Psi provázejí člověka na válečných taženích od nepaměti, jejich role se měnila s vývojem vojenských strategií a technologií. Od starověkých civilizací až po novodobé armády, psi jsou nepostradatelnými společníky vojáků. V dějinách plnili významné úkoly od bojových akcí po strážní službu.
Starověk: První váleční psi
První důkazy o nasazení psů na válečných taženích pochází z období kolem roku 600 př. n. l., kdy lýdský král Alyattes použil psy proti Kimmerijcům. Lýdští psi úspěšně napadli a rozprášili nepřátelské jednotky. V roce 525 př. n. l. během bitvy u Pelusia perský král Kambýsés II. nasadil psy a další zvířata na frontovou linii, aby využil egyptské úcty k těmto tvorům, a demoralizoval tak nepřítele.
Římská říše: Psi jako strážci a bojovníci
Římané často využívali psy jako hlídače. V bitvách byli psi vybaveni kovovými obojky s hroty a pancíři, takovéto lehké brnění je chránilo. Tito psi prošli výcvikem, ničeho se nezalekli a přímo napadali soupeře. Přitom se ovšem vždy drželi svého pána. Jeden takový docela věrohodný obrázek (což je u tohoto filmu úspěch) zahlédnete v Gladiátorovi na začátku filmu. Římané kromě psů znali i kočky, které přinesli do Evropy. Zatímco psy už evropské národy znaly, jelikož domestikace psa proběhla tak dávno, že ji ani nedokážeme v archeologických nálezech dohledat, kočka byla v Evropě novinkou. A vzhledem ke své bezkonkurenční schopnosti boje proti škůdcům novinkou převratnou.
Psi v evropských armádách
Ve středověku se psi používali k různým účelům. Sloužili jako strážci táborů, hlídači zajatců a někdy byli nasazováni přímo do boje. Například hunský náčelník Attila využíval velké válečné psy. Ve vrcholném středověku ale psi získávali na panovnických dvorech nové role – od společenských mazlíčků vznešených dam po lov. Právě lovečtí psi byli ceněni nejvíc, šlechtili se a představovali vzácný dar při zahraničních návštěvách.
Mastif, který děsil domorodé Američany
Mezi slavné válečné psy minulosti patří i Alano Español, španělské plemeno s mimořádnou silou. Tito psi se vyznačovali nezlomnou loajalitou, fyzickou odolností a schopností pracovat v náročných podmínkách. Jejich obliba vrcholila i během období španělských zámořských objevů, kdy byli nasazováni při dobývání Ameriky.
Alano Español se stal nepostradatelným pomocníkem conquistadorů. Používali ho k lovu a stíhání nepřátel, ale také jako psychologickou zbraň proti domorodým kmenům, které často neznaly psy takové velikosti a síly. Na Yucatanu chovali malé psy, například naháče, ale mastif byl nad jejich chápání.
Španělské mastify také Evropané cvičili k chytání uprchlých otroků. Trénovali k tomu, aby člověka chytili a drželi, aniž by ho zranili natolik, že by nebyl schopen práce.
Alano Español se stal symbolem španělské dominance v Novém světě a zanechal stopu v historii jako pes, který dokázal ovlivnit průběh kolonizace.
Podívejme se teď na dva příběhy konkrétních psů ze starověku:
Příběh Arga: Věrnost až za hrob
V Homérově eposu Odyssea je Argos věrným psem hrdiny Odyssea. Po dvaceti letech odloučení, kdy byl Odysseus na válečném tažení a následně bloudil světem, se vrací domů převlečen za žebráka. Zde se mýtus odchyluje od mentality doby, protože skutečný Odysseus (pokud vůbec existoval) by si svého psa určitě vzal na tažení s sebou. Argos, starý, zanedbaný, leží na smetišti plný blech, svého pána okamžitě poznává a zavrtí ocasem. Poté umírá, protože spatřil svého pána a již může zemřít. Nicméně epos výslovně říká, že Odysseus Arga nepohladil, aby neprozradil své přestrojení. Tento detail dokonalou idylku vztahu psa s člověkem docela kazí.
Jean-Auguste Barre: Odysseus a jeho Argos
Peritas: Ochránce Alexandra Velikého
Peritas patřil Alexandru Velikému. Jednalo se o válečné plemeno zvané molossus, mastifovi podobný ohromný řecký válečný pes. Podle legendy Peritas zachránil Alexandra během bitvy u Gaugamél tím, že zaútočil na válečného slona, který Alexandra ohrožoval. Skočil prý po slonovi, zakousl se mu do rtu a nechtěl se pustit. Slon ztratil tolik krve, že ochabl, a Alexandr i s pánem měli čas uprchnout. Na počest svého věrného společníka založil Alexandr město a pojmenoval ho Peritas.
Psi provází člověka po desítky tisíc let. Člověk si je bere s sebou všude, nutí je dělat věci, které by samotné psy nikdy nenapadly. Od nošení třpytivých oblečků po honění zaběhlých otroků.
Vzpomeňme si tedy na psy mytické i skutečné a vzdejme jim hold za to, že jsou s námi.
Zdroje:
Homér, Odysseia, SNKLHU – Státní nakladatelství, 1956.
Mackenzi Lee, Dějiny světa v 50 psech, Jota, 2020.
Plutarchos, Životopisy slavných Řeků a Římanů, Odeon, 1962.
