Článek
Krásné ráno, ptáci sice nezpívají, ale aspoň se nedusí v mlze jako během posledních pár dní. Pes kmitá nohama a dítě se směje. Dnes výjimečně budeme ve školce včas.
Spokojeně si kráčím a myslím si na práci, těším se na svou druhou ranní kávu, když dítko se slzami v očích prohlásí: „Dneska je plavání!“
Má pravdu. Dneska je plavání, a my nemáme nic, co máme mít.
S děsem sleduji, jak natahuje, představuji si, jak sedí ve třídě a pláče, protože všechny ostatní děti skotačí v bazénu, a ona ne. Ale autobus na plavání odjíždí za 15 minut.
„Zůstaň v šatně a řekni, že hned přijdu,“ povídám jí a běžím.
V hlavě provádím složité kalkulace.
Dvakrát 800 m; moje tréninkové tempo u pětikilometrového běhu je 6 minut na kilometr, pod 6 minut jsem se ještě nikdy nedostala. Dneska musím.
Na nohách holínky, přes rameno mi plandá nepohodlná kabelka, za pasem zaháknutý pytlík s psími pamlsky a v ruce zcela zbytečná péřová bunda.
Musím to stihnout.
„Ty počkej tady, s tebou to nestihnu,“ oznámím psovi přivázanému před školkou, když probíhám kolem. Smutně sklopí hlavu, zamručí a ocasem zamete štěrk na chodníku.
Já běžím dál.
Míjím rodiče, kteří míří ze školky nebo do školky a povzbudivě se na mě usmívají. Minimálně jednou za školkovou docházku takový sprint absolvujeme každý, chápeme se navzájem.
Doma popadnu věci na plavání, naštěstí včera večer připravené do igelitky z Billy, pohotově zahodím nepohodlnou kabelku, místo holínek obuju běžecké boty. Teď to teprve bude ten správný výkon.
Doběhnu do školky v rekordním čase, chytré hodinky samy už dávno spustily běžecký mód a ukazují mi tempo 4 minuty 30 sekund na kilometr. Mám osobní rekord, ale moje plíce si vzpomněly, že jsem bývala astmatik, a podle toho dýchám.
Odevzdávám věci na plavání a pomalu, s klidem odcházím domů a pokorně věším hlavu.
Vzpomínám si na rozhovor s kolegyní na základní škole, když jsem ještě neměla děti.
Vyprávěla mi, jak jela do školy, protože její prvňačka zapomněla doma pití a svačinu.
„Tak bude mít trochu hlad a příště si to bude aspoň pamatovat, ne?“ oponovala jsem tehdy knížecí radou.
„Ale bude mít hlad a žízeň,“ bránila se kolegyně.
„Tak si na to má sama pamatovat, ne?“ nedala jsem se.
„Je jí šest…“ debatu naštěstí ukončilo zvonění, ještě že tak, dnes bych se styděla víc.
Nepatřím k rodičům, kteří by dětem obětovali každou volnou minutku. Když osmiletý syn přijde s tím, že má hlad a chce svačinu, tak ho v klidu pošlu do kuchyně, aby si svačinu připravil. Když se pětileté dcerce těžko oblékají ponožky, nechám ji snažit se tak dlouho, dokud se jí to nepodaří. Protože vím, že na to má.
Ale jsou věci, které rodič prostě udělá.
Vrátit se pro zapomenuté plavky, svačinu nebo třeba i plyšáčka na spinkání ve školce.
Dnes to chápu.
Zatímco píšu tyto řádky, ještě pracně uklidňuji srdeční tep po ranním sprintu a říkám si, kolikrát ještě pochopím, že ono: „Počkej, až budeš mít děti,“ je krutá pravda, i když jsem to tak nesnášela.
