Článek
V lednu 1966 došlo nad španělským pobřežím k nehodě, která mohla mít hrozivé důsledky. Dodnes se táhnou ekologické dozvuky, jsou tam prý i radioaktivní šneci, ale to může být kachna.
Americký bombardér B-52, vybavený čtyřmi vodíkovými bombami, se ve výšce téměř 10 000 metrů srazil s tankovacím letounem KC-135. Výsledkem byla ničivá exploze a jaderný náklad dopadl na španělskou půdu – do vesnice Palomares, ležící na andaluském pobřeží.
Smrtící náklad a operace Chrome Dome
Bombardér B-52 byl součástí operace Chrome Dome, při které americké letouny s jadernými zbraněmi neustále křižovaly vzdušný prostor nad Evropou. Cílem bylo udržet neustálou bojovou pohotovost v případě sovětského útoku. Letadla musela být pravidelně doplňována palivem ve vzduchu – právě při takovém manévru 17. ledna 1966 došlo k tragédii.
Nad pobřežím Středozemního moře se B-52G při tankování srazil s KC-135. Oba stroje se zřítily – 7 členů posádek zahynulo, čtyři se podařilo zachránit. A spolu s hořícími troskami letadel začaly padat dolů i čtyři jaderné bomby typu B28FI. Každá z nich byla schopna zničit celé město.
Výbuch bez jaderného výbuchu
Tři bomby dopadly do okolí vesnice Palomares. U dvou z nich došlo při nárazu k explozi konvenční nálože – tedy ne k jadernému výbuchu, ale i tak dostatečně silnému na to, aby se do okolí uvolnilo radioaktivní plutonium. Pláž a přilehlá pole byla kontaminována, přibližně 2 km² země byly zasaženy radioaktivním spadem.
Čtvrtá bomba zmizela ve Středozemním moři. Následovala obrovská pátrací operace – přes 30 amerických lodí a ponorek prohledávalo oblast mořského dna. Po dlouhých 80 dnech byla bomba objevena v hloubce 869 metrů a úspěšně vyzvednuta pomocí dálkově řízeného zařízení, které bylo do té doby použito jen v testovacích podmínkách. Incident dal impuls ke zlepšení hlubinné záchranné techniky a vyhledávání předmětů pod mořem.
Takto ztracená bomba vypadala po vytažení z moře
Diplomatické koupání
Zatímco americká armáda horečně čistila půdu a hledala čtvrtou bombu, situace začala prosakovat do médií. Aby zabránili panice a ztrátě důvěry, zorganizovali Američané s podporou španělských úřadů symbolické „bezpečné koupání“ – americký velvyslanec Angier Biddle Duke a španělský ministr informací Manuel Fraga se nechali vyfotit, jak se směle koupou v moři u Palomares.
Našli ji a jakou z toho mají radost!
Voda skutečně kontaminovaná nebyla, ale půda ano.
Co se s tím dělalo dál?
Spojené státy odvezly tisíce tun kontaminované zeminy do speciálního zařízení v Jižní Karolíně. Přesto část radioaktivních částic zůstala v hlubších vrstvách. Dnes, téměř 60 let po incidentu, vědci stále naměří radiaci. V roce 2006 byl nalezen nový hotspot plutonia.
V roce 2015 podepsaly Španělsko a Spojené státy dohodu o dalším čištění oblasti a o možném odstranění zbylých kontaminovaných vrstev půdy. Přesto se práce táhnou a místní obyvatelé žijí s historickým stigmatem „vesnice jaderných bomb“.
Proč to nebylo horší?
Naštěstí ani u jedné z bomb nedošlo k jadernému výbuchu. Je to dáno konstrukcí – k tomu, aby došlo k jaderné explozi, se musí spustit velmi přesný řetězec procesů, který v tomto případě nenastal. To především díky jinému předcházejícímu incidentu, na základě kterého zdokonalila armáda systém pojistek. Ty Palomares zachránily.
Palomares je dnes smutným symbolem rizik spojených s jaderným zbrojením během studené války. A také připomínkou, že i v mírových časech mohlo kvůli lidské chybě dojít k ekologické katastrofě světového měřítka.
Podobných incidentů bylo víc, ale naštěstí vždy bez ničivých následků.
Vzpomeňme si tedy na dobu studené války a šíleného jaderného zbrojení a uvědomme si, v jakém strachu tehdy svět žil. Přece jen nám, alespoň doufejme, letadla s jadernými náložemi nad hlavou nelétají.
Zdroje:
Seriál ATOM, podcast Českého rozhlasu, ve kterém Vlastimil Bříza, odborník na jaderné soupeření, osvětluje ty šílené časy.
Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.
