Jak potkan možná zachránil Evropu. Je to jen teorie, ale má to drápky

Černou smrt neboli mor Evropané znali. Ale pandemie z let 1347 a 1353 překonala veškerou představivost tehdejších lidí. Popravdě pochybuji, že si ji my dokážeme živě představit.

Nemoc se zpočátku šířila skrze blechy, které přenášely bakterii Yersinia pestis. Scénář byl následující: blecha se nakazila při sání krve nakaženého hlodavce, následně kousla člověka – a protože bakterie jí zablokovala trávení, hladová blecha při marném pokusu o další sání zvracela infikovanou krev zpět do rány.

To stačilo. Člověk onemocněl dýmějovým morem – charakteristickým bolestivými otoky lymfatických uzlin (tzv. dýmějemi) v tříslech, podpaží nebo na krku. Pro nás je z historického hlediska velmi důležité, že se černý mor kromě univerzálních příznaků, jako je horečka a nevolnost, projevoval právě dýmějemi. Dovedeme totiž ve zprávách kronikářů jasně odlišit nemoc způsobenou Yersinií pestis od jiných nemocí.

Ačkoli primárním nositelem byla často blecha, kterou nosili v kožichu hlodavci (Xenopsylla cheopis), do hry mohly vstupovat i blechy lidské (Pulex irritans), dodnes se role různých bleších druhů neosvětlila a asi nikdy neosvětlí, protože lidská blecha má v 21. století ustláno spíš na DDT než na růžích.

Lidé ve 14. století byli zvyklí na soužití s krysami, ale samotné soužití s hlodavci automaticky nemohlo zapříčinit pandemii. Aby došlo k rozšíření moru na lidi, musely se blechy přesunout z mrtvých či nemocných hlodavců na člověka, dokud mohly žít v kožichu krys, neměly důvod přesouvat se do lidských oděvů a postelí. Tak to probíhalo před vypuknutím pandemie a v oblastech s výskytem černého moru v hlodavčí populaci to tak probíhá i dnes. Přenos z krysí blechy na člověka není samozřejmý. V roce 1347 se někde muselo stát něco jiného.

Ve chvíli, kdy se už blecha nakažená morem, možná blecha lidská, možná blecha zvířecí, dostala na lidskou kůži a nakazila prvního člověka, rozjel se domino efekt. Dál se totiž už šířila nákaza z nakažených lidí na další nakažené lidi. Jakmile se dýmějový mor dostal do plic, způsoboval plicní mor. Jeho inkubační doba je něco mezi několika hodinami a jedním dnem a smrtnost přibližně 100 %. Ten už se šíří kapénkami a krysy nepotřebuje.

Kolem epidemie moru se vznáší mnoho otazníků. Historici se dnes domnívají, že přenos plicního moru z člověka na člověka hrál větší roli, než se dřív předpokládalo. Ale výzkumy stojí na vážkách, protože máme k dispozici pouze vzorky DNA z kosterních pozůstatků, pozůstatky hlodavců nemáme a plicní i dýmějový mor mají stejnou DNA. Než se podíváme šiřitelům moru na vousky, podívejme se na následky děsivé morové epidemie.

První vlna černé smrti v letech 1347–1353 zasáhla Evropu s devastující silou. Podle přibližných odhadů zemřelo 30–60 % obyvatel Evropy, v některých oblastech dokonce více. Celé vesnice zanikly. Ti, kdo přežili, často zemřeli hladem – nebyl nikdo, kdo by zasel, sklidil, pekl chléb. Oslabená populace pak čelila dalším morovým vlnám a hladomorům. Z tohoto bludného kruhu se Evropa vymotávala téměř celé století.

Mor navíc po roce 1353 zcela nevymizel. Pravidelně se vracel – znovu a znovu – a držel populační růst na uzdě až do 15. století. Historici už dnes z velké části odhalili, kde se v Evropě tato nebezpečná linie moru vzala. Víme, že nemoc se rozšířila ze stepí střední Asie přes Krym a dál po obchodních cestách do evropských přístavů. Dokonce tušíme, že její prvotní impulz mohl přijít, když Mongolové (Tataři) obléhali benátské pozice v Černém moři, protože v mongolském táboře tehdy propukla do té doby nevídaná vlna morové epidemie. Ale stále to jsou jen teorie. Mnohem opatrněji ale tápeme v případě ukončení morové pandemie v roce 1353.

Velká pandemie už se po roce 1453 neopakovala, přestože se mor v Evropě objevoval až do 18. století (např. Londýn 1666). První domněnky vědců zněly, že bakterie musela zmutovat, oslabit, méně snadno se přenášela, měla slabší projevy. Jenže tuto teorii přesvědčivě vyvrací velký londýnský mor z roku 1666. Tato bakterie podle paleomikrobiologických výzkumů měla stejnou DNA jako ta, která se šířila ve 14. století. A z písemných pramenů a masových hrobů víme, že měla úplně stejně smrtonosnou sílu.

Má oblíbená teorie začíná krysou a končí potkanem. Má drápky a ukazuje, co všechno může psát dějiny.

Ve 14. století byla dominantním hlodavcem, který likvidoval lidskou úrodu a obýval osady, krysa (Rattus rattus). Krysa má ráda lidi, nebojí se jich. V lidském obydlí se také snáze schová, je asi o polovinu menší a také je štíhlejší, takže se snáze protáhne škvírami.

Ale později, pravděpodobně někdy na začátku 18. století, krysu z evropských měst a vesnic začal vytlačovat její větší a agresivnější příbuzný – potkan obecný (Rattus norvegicus), známý také jako potkan hnědý. Ten je méně družný, drží se více ve sklepech, stokách a mimo domy. A co je zásadní: jeho blechy nejsou tak náchylné k přenosu moru.

Zatímco krysa se držela v okolí lidských obydlí a její blechy prokazatelně přenášely mor, potkan se držel daleko od lidí a jako silnější a větší druh mohl být vůči moru odolnější. Čím více hlodavců přežilo nákazu morem, tím méně nakažených blech mohlo vyhledávat jiné hostitele. Z potkaního doupěte to navíc blechy měly k lidem daleko. Jakmile do Evropy dorazil potkan, krysa neměla šanci, potkan je silnější a rychleji se rozmnožuje. Dnes už krysy v Evropě tak často nenajdete.

Bohužel, chronologie této teorii úplně nenahrává. Vytlačení krysy potkanem sice časově souhlasí s dobou, kdy mor definitivně mizí, ale nikoliv s dobou, kdy se z pandemie stalo lokální nebezpečí. Také zde epidemiologové navrhli teorii s vousky, možná si samy krysy vytvořily imunitu a lépe moru odolávaly. Blechy jsou navíc náchylné na teplotu, nedokážou žít ve vlhkém a chladném prostředí. Blechy žijící v lidských peřinách sice tento problém řešit nemusely, ale blechy v krysím kožichu v 16. století zažily plíživý nástup malé doby ledové. Evropu tedy možná pomohlo ochránit před morem ochlazení a malá odolnost blech vůči nízkým teplotám. Na druhé straně, když se ochladí, krysy spíš polezou blíže do tepla lidského obydlí, zatímco v příjemných venkovních teplotách se klidně budou držet dál, tedy i tato teorie má své blechy.

Epidemie se řídí podivnou logikou – někdy stačí, aby se blecha chovala trochu jinak, aby pršelo o týden déle nebo aby nový druh hlodavce vystrnadil svého předchůdce. A důsledky mohou být vpravdě historické. Historikové navíc pro náhlé vymizení moru nachází i jiná vysvětlení. V 17. století se změnily urbanizační zvyklosti, mírně se zlepšila hygiena a města i vesnice zaváděly přísná karanténní opatření. To všechno spolu se zvýšenou krysí imunitou, sníženým množstvím blech v chladném prostředí, případně lehkou mutací bakterie Yersinia pestis mohlo z celoevropské pandemie udělat lokální, ale stále smrtící hrozbu. A nakonec v 18. století potkan vytlačil krysu a udělal za morem téměř definitivní tečku.

Potkan jako hrdina? Zní to přitažené za vlasy. Ale historie už zažila podivnější zvraty. Doufám, že z článku jasně vyplývá, že se pohybujeme na poli teorií, které epidemiologové, paleomikrobiologové a historici stále zkoumají. Na rozdíl od mnoha jiných historických záhad zde nemohou přestat, na jejich poznatcích jednou může záviset budoucnost lidstva. Víte, ony ty infekční nemoci v dějinách hrály větší roli než králové a vojevůdci, a buďme rádi, že se jimi historici zabývají. Protože nikdo z nás nechce, aby hrály roli zase, před pěti lety nám to docela stačilo.

Klaus Bergdolt, Černá smrt v Evropě: Velký mor a konec středověku, Vyšehrad, 2002.

Karel Černý, Mor 1480–1730: epidemie v lékařských traktátech raného novověku, Karolinum, 2014.

Jo N. Hays, The Burdens of Disease: Epidemics and Human Response in Western History, Rutgers University Press, 1998.

Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.