Článek
Přežít válku byla jedna věc, přežít mír byla věc úplně jiná.
Zítra máme volno. Připomínáme si konec druhé světové války v Evropě. Že pro celý svět tak válka 8. května úplně neskončila a že ji každý vidí trochu jinak než jak se píše v učebnicích, o tom jindy.
Na padlé vzpomínáme. Dává to smysl, jsme strašně rádi, že nesdílíme jejich osud, protože umřít nechce nikdo. A v tom připomínání se ozývá taky trochu iracionálního pocitu viny, mohli jsme to být my, a nejsme. Psychologové pro to mají i jméno: syndrom přeživšího. Těm, kdo se dostali živí z koncentračních táborů, nebo příslušníkům židovského etnika, kteří se holokaustu úplně vyhnuli, tento syndrom často komplikoval život. Doporučuji četbu Sofiiny volby od Wiliama Styrona, protože právě partner krásné Sofie s tímto syndromem bojuje.
Ale padlé pohřbíme, položíme věnec na hrob, každý rok ho přijdeme oprášit, a jinak žijeme dál. Tak si teď jen připomeňme, co to znamená. Protože lidé ve válce a po válce zažívali věci, které dnes plní titulky hlavních zpráv, když se stanou jen jednomu člověku. To, co dnes vidíme jako utrpení několika málo jedinců, byla po světové válce (první i druhé) každodenní realita většiny obyvatel.
Když sever válčí s jihem a zem jde do války,
v polích místo bavlny teď rostou bodláky.
(Michal Tučný)
Místo bavlny nebo pšenice nebo ječmene nebo zeleniny nebo vinné révy rostly bodláky, anebo taky nic. Protože zem byla spálená, čpěla jedem, hrozila nevybuchlou municí, zely v ní krátery po granátech, a místo zelených luk se do dáli táhly bahenní lázně s otisky tankových pásů. Druhý případ sedí víc na východní frontu, kde se odehrálo větší množství velkých tankových bitev.
Když vzpomínáme na válku, myslíme na rozbořené domy, propadlé střechy a díry po kulkách ve zdivu. Právem.
1945 v Evropě, v Německu nezůstal kámen na kameni
Ale vzpomeňme také na přírodu a na krajinu. Příroda se vzpamatuje a kupodivu právě popel zemědělskou půdu docela zúrodní. Ale lidé potřebovali jíst hned, nemohli čekat, až zafungují přirozené opravné mechanismy. A zúrodnit znovu bahniště, které vytvořila válečná mašinérie, znamenalo vystavit se nebezpečné nevybuchlé munici a minám, na které na bývalém bojišti narazíte. Dnes se děsíme představy, že by třeba naše dítě mohlo na návštěvě u souseda se zbrojním průkazem najít špatně zajištěný revolver. Děti po roce 1945 běžně nacházely zbraně, bomby, munici, všechno funkční, nebo ještě hůř, polofunkční.
Příroda si poradí se spálenou půdou, ale co ta chemie? Poslední dobou se v EU řešil zákaz olova v komerčně dostupném střelivu. Kdo o tom něco ví, tak chápe nesmyslnost tohoto zákazu, protože množství olova, které se dostane do přírody rukou myslivců nebo sportovních střelců, je mizivé. Nicméně olovo jedovaté je, panují pravidla pro omezení střelby v blízkosti vodních ploch.
Právě kvůli kontaminaci olovem. Jestli ale říkám, že dnešní strach z olova v tomto množství je čistá paranoia, tak si představte, kolik jedovatého olova ze střeliva, síry ze střelného prachu a těžkých kovů či dalších jedů se muselo octnout v půdě a vodě po roce 1945.
A co velryby a delfíni, můžou vůbec dýchat?
Včera jsme sledovali americký válečný film Greyhound s Tomem Hanksem. Mimochodem, film moc doporučuji, protože ukazuje realitu na jedné válečné lodi v Pacifiku. Například takové detaily jako nohy do krve rozedřené od těžkých bot a všudypřítomnou únavu na nekonečných hlídkách. Mě ale u sledování filmu zaujala jiná myšlenka.
Když se dnes potopí tanker, je z toho ekologická katastrofa. Zvířata dusící se ropou, ptactvo se slepenými křídly, známe ty obrázky. V průběhu války v Pacifiku bylo zničeno přes 450 vojenských plavidel, k tomu připočtěte desítky tisíc letadel, která také skončila v oceánu, a především civilní lodě, které často vezly ropu a jejichž potopení měly na starost právě ponorky. Za čísla ruku do ohně nedám, ale rozhodně jsou to dost velká čísla pro to, abychom si uvědomili, kolik ropy skončilo v moři. A teď si představte ty delfíny. Regenerační síla přírody je nezměrná, dnes už o tom ani nevíme, a v kontextu desítek milionů padlých námořníků na racky a delfíny nikdo nemyslel.
Až tahle válka skončí a my zas budem žít…
(Michal Tučný)
No jo, ale kde budeme žít? Jestli na východní frontě jsme připomínali především zemědělskou půdu zničenou pásy tanků a otrávenou vodu, na západní frontě, především v Německu, připomeňme města. Rozbombardovaná města. Ve válce jsou lidé bez vody, bez proudu, bez tepla, bez střechy nad hlavou.
Naše generace to mohla zažít v 90. letech na dovolené v Jugoslávii. S údivem jsme se cestou zastavovali u domků s dírami po kulkách, ve kterých už nikdo nebydlel, protože jim chyběla střecha.
Místní Chorvati si i přes určitou vstřícnost k turistům žárlivě střežili „svou zemi“, i když šlo třeba jen o pár metrů pláže pro zapíchnutí slunečníku. A všude se potulovali zablešení psi a kočky. V zemi, kde ještě nedávno soused vraždil souseda, osud zvířat nikoho nedojímal. My, jako zjemnělí turisté z poklidné střední Evropy, jsme kupovali toulavé kočičce granule a krmili ji celou dovolenou. Když jsme pak paní domácí granule předali s prosbou, aby ji po našem odjezdu krmila dál, nechápala. Ale válka v Jugoslávii, jakkoliv krutá a šílená, byla přeci jen trochu jiná válka.
V Německu na mnoha místech nezůstal kámen na kameni. Dnes je tragédie, když člověk přijde o dům, když přijdou obyvatelé o celé město, je to realita války. Voda? Jídlo?
Drážďany roku 1945
Jídlo bylo, ale na příděl. Studenti dějepisu často žasnou nad tím, že v Československu se přídělový systém držel až do roku 1953. Přídělový systém ovšem neznamenal, že jídlo bylo pro všechny, to nebyl jeho smysl. Šlo o to, aby si ti, kdo na to měli, nekoupili víc. Ne o to, aby každý něco dostal. Protože s přídělovým lístkem jste ještě museli zaplatit, za samotný lístek jste nic nedostali.
…svý milenky a ženy zas půjdem políbit.
(Michal Tučný)
Světová válka mimo jiné znamená společenský rozvrat. První světová válka byla v tomto větším předělem, protože zcela převrátila role žen ve společnosti a přinesla velkou krizi mužské identity. Pánové celou válku trpěli v zákopech, těšili se, až přijedou domů a všechno bude jako dřív. Jenže jejich ženy zatím doma zastaly všechnu mužskou práci, udržely rodinu při životě, převzaly rodinné hospodářství a své muže vítaly, ale nehodlaly dál hrát roli nevinných paniček. Muži se často cítili zbyteční a nepochopení. My dnešní ženy těžíme právě z odvahy těch dam, které za první světové války vzaly všechno do svých rukou a po válce pokračovaly v tom, co se naučily.
Druhá světová válka v tomto ohledu takovou změnu nepřinesla. Ale stejně. Kolik milenek a žen čekalo 6 let na muže, který se možná vrátí, a možná taky ne? Představte si třeba takovou malou tragédii ve francouzském Vichy, která se klidně mohla stát.
Muž se vrací jako hrdina do osvobozené Francie. A najde svou ženu na seznamu bez milosti popravených lidovým soudem za „horizontální kolaboraci“ (jak se tehdy ve Francii označoval poměr s Němcem). Měla na krku 4 děti, musela je uživit, čelila nepředstavitelně těžké morální volbě a pak za to zaplatila. Kolik mužů se vrátilo s traumatem nebo bez nohy a nedokázalo plnit v rodině svou roli? Propadli alkoholu, závislosti na morfinu, neunesli svou invaliditu. A také kolik se jich nevrátilo a rodina se musela uživit bez nich? Emocionální stránku takového stavu ponechám klasikovi.
„Sám zemřít, to by každý uměl; ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, – to byste viděli –“
Karel Čapek – Matka
Zeptají se: „Hrdino, cos dělal za války?“
(Michal Tučný)
Leckterý hrdina by jistě rád odpověděl, že louskal buráky. Ale vrátit se z války s vědomím, jaké hrůzy mám na svědomí, to je jiná. Z historických výzkumů se ovšem zdá, že tyto otázky se v roce 1945 nekladly. Důležitější bylo přežít, budovat, stavět, opravovat a jít společně dál.
Jste odsouzeni k tomu žít s vědomím, co máte na svědomí vy a co mají na svědomí ti, se kterými opravujete zničený dům. Tušíte, že soused udal nevinného souseda za kolaboraci, ale protože jste sám v davovém šílenství v průběhu lidového soudu žádal smrt bez důkazu, tak radši mlčíte. Jste rádi, že máte kde bydlet, třeba v domě po vyhnaných Němcích, po zavražděných Židech, ale vděčný za střechu nad hlavou se radši neptáte.
V Německu se otázka: „Tatínku, co jsi dělal za války? A mami, tati, koho jste volili, když se nacisti dostali k moci?“ kladla až od 60. let a ve východním Německu až po roce 1989. V roce 1945 na ni nikdo neměl čas ani náladu.
Možná je to dobře. Protože žít se musí. Kdyby se tehdy v tom marasmu naši předci na celém světě nerozhodli, že chtějí raději svět budovat, i když stojí za starou belu, nebyli bychom tu.
Tak si dnes připomeňme nejen ty, kdo ve druhé světové válce padli, ale především ty, kteří přežili. I když jim nikdo věnce na hroby neklade.
Zdroje a další četba:
Max Hastings: Armageddon
Timothy Snyder: Krvavé země
Tony Judt: Poválečná Evropa
Karel Durman: Popely ještě žhavé
