Když snacha nechá škrtit tchyni. Na Tetíně před 1103 lety

Když 15. září roku 921 vstoupili nájemní vrahouni Tunna a Gommon na Tetín, kde sídlila královna vdova, kněžna Ludmila už na ně byla připravená. Hrdlořezové, ač bezbožní Vikingové, jí dovolili svěřit duši Bohu skrze svatou zpověď, byli rádi, že to dnes bude bez práce. Když ovšem Ludmila poklekla a požádala o stětí své staré hlavy, aby mohla zemřít mučednickou smrtí, aby byla prolita mučednická krev, vrazi odmítli.

Možná si jen nechtěli tupit meče, možná měli jasné pokyny od objednavatelky zločinu, možná je to celé výmysl. Každopádně jeden z nich stařenu podržel a druhý ji uškrtil tím, co bylo zrovna po ruce, závojem či šálou. Záleží na tom, kterému kronikáři věříte. Mrtvou nechali tam, kde padla, zpovědníka nechali žít, žádné další pokyny neměli. A vydali se do Prahy oznámit své paní, že strašný čin byl vykonán.

Jestli ovšem čekali vděk a oslavy, přepočítali se. Drahomíra je možná nepřivítala tak vřele, jak by čekali, mohlo by je to varovat, kdyby byli jen o trošku chytřejší. Po chvíli, kdy jako velmoži vznešeného původu měli jistý podíl na vládě, se Drahomíra rozhodla, že se jich zbaví. Tunna stihl utéct, Gommona čekal popravčí špalek. Možná chtěla Drahomíra zahladit všechny stopy, které by k tetínské vraždě vedly, přece jen Václav jednou doroste, usedne na trůn a babičku měl tak rád. Nebo proti ní Tunna s Gommonem pletichařili nebo to byla opravdu tak krutá vládkyně, jak by ji kronikáři a legendisté chtěli v paměti zachovat. Pravdu se nedozvíme. Můžeme se ale dohadovat, jak k tomuto výše vykreslenému (přiznávám, s trochou básnické licence) strašnému činu došlo a co mu předcházelo.

Ludmila si jako mladá dívka někdy kolem roku 845 vzala přemyslovského knížete Bořivoje. S ním sledovala, jak rozšiřuje moc v zemi (kde rozhodně přemyslovská autorita nebyla jediná a neotřesitelná), spolu podstoupili křest a v šíření nové víry se mladá kněžna začala ihned aktivně angažovat. Doposavad se nijak neodchylujeme od běžného pojetí role kněžny a manželky vládce či velmože, role patronky kostelů či klášterů a vzdělané křesťanky vznešeným dámám příslušela. Zajímavější ovšem bylo, co nastalo po Bořivojově smrti.

Ludmila zřejmě hrála dost výraznou roli v politice a pomohla svým synům Spytihněvovi a Vratislavovi uhájit mocenskou pozici proti velkomoravskému knížeti, který na chvíli Čechy ovládl. Nejenže tak Přemyslovci udrželi samostatnost české enklávy, ale také si nenechali uzmout vůdčí postavení jako přední šlechtický rod. Množná zde hrál roli vznešený Ludmilin původ, někteří historici ho hledají až v prostředí srbské šlechty. Buď jak buď, oba nástupci jejího manžela brzy zemřeli. Vratislav se ovšem stihl oženit.

Ludmilin mladší syn Vratislav se oženil do vyšších společenských pater, vzal si Drahomíru ze Stodor, dceru lutického knížete, vysoce postaveného mezi Polabskými Slovany. Nedivme se, že nám dnes tato mocenská centra nic neříkají, velmožům 10. století by zase nic neříkal Berlín ani Brusel. Tehdy to bylo něco. Drahomíra porodila Vratislavovi dva syny, Václava a Boleslava. Jenže kníže asi roku 921 zemřel.

Obě dámy měly své přívržence, ani jedna se nechtěla vzdát moci. Navzdory tomu, co nám tvrdí legendy o svaté Ludmile, nemohlo to být jinak. Drahomíra v ní viděla hrozbu a Ludmila jí mluvila do správy věcí veřejných. Především ale Ludmilu v centru dění drželi velmožové. Ti po Vratislavově smrti rozhodli, že nebude Drahomíra sama regentkou za nezletilého Václava, ale že se o moc s Ludmilou rozdělí. Zde si všimněme dvou momentů. V první řadě, že přemyslovskou autoritu nikdo nezpochybnil. Historici to dodnes nechápou, ale je to důležité. Nikdo nenamítal, že by místo regentky za Václava měl vládnout někdo úplně jiný, když kníže je ještě dítě. A nikdo jiný než ženy přímo spřízněné s vládnoucím rodem nebyl do funkce zvažován, nebo ne tak vážně, aby o něm zůstal jakýkoliv záznam.

Zadruhé, o moc zde bojují dvě ženy. To sice není situace vyloženě unikátní, ale rozhodně nezvyklá. O necelé půlstoletí později v tehdejším srdci Svaté říše římské propukne podobný souboj mezi královnou vdovou a její snachou. Tam to ale neskončí tak krvavě. Zato otonská dynastie dlouho nepřežije, na rozdíl od té přemyslovské. Buď jak buď, velmoži zde pravděpodobně s ohledem na tu prapodivnou až nadpozemskou loajalitu, kterou středočeští velmoži cítili k přemyslovské dynastii, akceptují jako regentky dvě vznešené dámy.

Drahomíra byla jednoznačně ve výhodě, matky často sloužily ve středověku jako regentky za nezletilé syny, právě účast Ludmily je anomálie, která se Drahomíře právem příčila. Velmoži navíc měli jednoznačnou představu o tom, jak moc mezi obě regentky rozdělit. Drahomíra měla mít moc výkonnou, reálně vládnout, ale Ludmila dostala do péče oba prince, včetně následníka trůnu. Zdánlivě tak měla navrch Drahomíra, byla přece oprávněna k vládě. Ale opak je pravdou, ve středověku měl moc ten, kdo fakticky držel v rukou následníka. Citová stránka věci mohla Drahomíru trápit též, představte si, že vám tchyně sebere děti (navíc děti, které mají jednoho dne převzít moc ve státě, který spravujete) a odjede s nimi na Tetín.

A aby toho nebylo málo, obě dámy se svými přívrženci měly rozdílnou představu o postavení Čech na mezinárodně politické mapě. V doutnajícím německém konfliktu mezi Saskem a Bavorskem se každá chtěla klonit na jinou stranu. Je pravděpodobné, že v tomto ohledu vyvíjely i nezávislou diplomatickou aktivitu. A Drahomíra se rozhodla konflikt vyřešit vraždou.

Jak dopadla Ludmila, víme. Vnuk Václav ji hned začátkem své vlády nechal slavnostně přenést, byly sepsány legendy o omamných vůních provázejících exhumaci a Ludmila se stala první rodovou svatou, patronkou české země. Jejím atributem se stal s typickou středověkou ironií šátek, protože světci většinou na vyobrazeních v rukou drží nástroj svého umučení.

Drahomíra nerušeně vládla, než Václav dosáhl zletilosti. Poté ji synáček odklidil od dvora. Legendisté a po nich starší historici usoudili, že se matka prostě odmítla vzdát vlády. Nebylo by to nic zvláštního, byzantská císařovna Irena svého syna nechala zavraždit, aby nemusela z trůnu sestoupit. Ale Václav brzy matku povolal zpět a už žádnou mocenskou roli nehrála. Jednalo se tak asi o diplomatický akt, raději Drahomíru odeslal od dvora, aby se kolem ní netvořila žádná mocenská opozice, aby bylo naprosto jasné, kdo teď vládne. Nezapomeňme, že „zletilost“ znamenala v tomto případě maximálně 17, spíše 16 let. Mladý kníže tak měl co dělat, aby si držel autoritu, a matka, která špitá synovi do ucha, nemusela působit dobře.

Kromě legendistů ovšem postrádáme doklady o tom, že by Václav Drahomíře nějak výrazně vyčítal vraždu své oblíbené babičky. To vrhá na celou historii první komplikované české knížecí rodiny závoj pochybností. My dnes nevíme, jestli si Drahomíra tu vraždu skutečně objednala a proč. Netušíme, jestli to Václav věděl, ani jestli měl babičku skutečně tak rád, nebo jeho pláč nad mrtvým tělem byl spíš politický akt (domácí světice se mu politicky fakt hodně hodila).

Jako svatá patronka Čech ovšem Ludmila, a mnohem víc její vnuk Václav, plní svou roli bezchybně do dnešních dnů. Přemyslovští světci pomohli v legitimizaci vládnoucí dynastie, jistě přispěli k stabilitě státu pod jejich vládou a minimálně svatováclavská úcta přetrvala do dnešních dní.

A všechno to začalo tak, že snacha škrtila tchyni.

ČECHURA, Jaroslav. Královny a kněžny české, Praha: Knižní klub, 1996.

CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011.

CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.