Konstantin a Metoděj: Kdo byli, kam přišli a proč?

Žili byli dva bratři, oba výjimeční muži. Jejich otec byl vlivný byzantský občan. Jejich strýcem byl Theoktitos (?–850), ministr, rádce a dvořan císařovny Theodory (asi 815–867), která vládla jako regentka za svého syna Michala III. (840–867).

Než bratři přišli na Moravu, už měli za sebou skvělou kariéru.

Starší z obou bratrů, Metoděj, vedl vojenská tažení proti Slovanům na Balkáně a do kláštera odešel jen proto, aby se vyhnul politické nepřízni na dvoře císaře Michala III.

Konstantin byl lingvistický génius schopný naučit se jakýkoli jazyk během několika měsíců a k tomu byl učitel filozofie na univerzitě. Říkali mu Filozof a jeho vzdělanost a obratnost v diskuzi ho proslavila po celé Byzanci. Říkalo se, že Konstantin dokáže svou argumentací vyhrát jakýkoli spor. Proto byl vyslán na mnoho misí, aby bránil a šířil křesťanskou víru. Jedním z jeho největších úspěchů byla mise k Chazarům, kde se přel s nejlepšími muslimskými a židovskými učenci a zvítězil.

Na rozdíl od Metoděje, zkušeného vůdce a autoritativní osobnosti, který vzbuzoval obdiv žen i respekt mužů, byl Konstantin od počátku trochu jiný. Žíznil především po vědění, ale patřil k neduživým a křehkým dětem, o jejichž přežití se bála celá rodina.

V roce 862 vyslal velkomoravský kníže Rostislav posly k byzantskému císaři. Žádal o učitele, kteří by Moravanům kázali v jejich jazyce. Ve skutečnosti chtěl církevní nezávislost. Mít vlastní patriarchát, nebo alespoň diecézi, aby byl plně nezávislý na biskupovi v německém Pasově. Byzantský císař to však zatím odmítal.

Nejdřív udělej ze všech svých obyvatel řádné křesťany. Vykořeň pohanství, postav kostely, dokaž, že jsi skutečný křesťanský vládce. Pak se uvidí, jak to bude s tím biskupem.

Konstantin, jehož strýc Theoktitos se stále těšil přízni mladého císaře Michala III. (který se měl brzy jmenovat Michael Opilec), byl jasná volba. Jednak oba bratři pocházeli ze Soluně, kde se stále mluvilo slovanským jazykem, a Konstantin tento jazyk dobře znal. V devátém století si všichni Slované rozuměli, jejich jazyky se nelišily. Navíc tento úkol vyžadoval jazykového génia; pro slovanské jazyky neexistovalo vhodné písmo a liturgické i biblické texty bylo třeba přeložit.

Přesto se říká, že Konstantin otálel, než tento úkol přijal. Zaprvé byl nemocný. Z toho, co víme, usuzujeme, že po matce zdědil tuberkulózu (respektive se od ní nakazil v raném dětství, protože tuberkulóza není dědičná, ale lidé si to tehdy mysleli – viz tento článek) a nemoc si na něm už vybrala svou daň. Morava byla daleko, byla to chladná země, a Konstantin věděl, že tento úkol by nemusel ve svém stavu zvládnout. Zadruhé se obával obvinění z kacířství a nechal se císařem i patriarchou mnohokrát ujistit, že to nehrozí. Nakonec ale oba bratři na Moravu odjeli.

Konstantin a Metoděj tedy přišli na Moravu, aby Moravany učili křesťanství. Bratři žili na Rostislavově dvoře pět let a plnili svůj velkolepý úkol. Nejprve vychovali z moravského lidu nové kněze. Moravané měli poprvé své vlastní učitele, ne Bavory věrné Němcům, ale někoho, kdo jim rozuměl. To udělalo pro šíření křesťanství mnoho. Moravané v dané době nejsou všichni křesťany a ještě dlouho nebudou. Přesto by nebylo správné mluvit o tom, že Konstantin a Metoděj přinesli na Velkou Moravu křesťanství.

Společenské elity už byly křesťany dávno, pohanského knížete by jeho družina nerespektovala. Lidé byli zvyklí na přítomnost kněží a mnoho z nich se nechalo pokřtít. Ale německy ani latinsky nerozuměli, takže nevěděli moc o tom, čemu vlastně věří. Šíření křesťanství v 9. století vždy probíhalo tímto způsobem shora. Elity přijaly křest z politických důvodů, kvůli výhodným sňatkům a spojenectvím. S nimi přijal novou víru jejich dvůr a družiníci. Ti potom společně zakládali kostely, bourali pohanské svatyně a platili mnichy, kteří kázali na vesnicích.

Protože se nacházíme v otrokářské době, tak ti chytří mniši běžným obyvatelům vysvětlovali, že pokud se nechají pokřtít, nebudou je moci sousední vojska (jsou-li také křesťanská) odvléct do otroctví, zatímco pohany může zotročit každý. Na Moravě ovšem působili kněží z Bavorska, mluvili německy, a svým ovečkám tuto zásadní pohnutku k přijetí křtu vysvětlit nemohli.

Víme, že ve společnosti převládaly mnohé pohanské rituály, a Konstantin s Metodějem se snažili vychovávat lidi s empatií a mírností, kterou bavorský klérus neznal. Měli úspěch nejen proto, že mluvili slovanským jazykem. Oni skutečně byli výjimeční muži, vychovali nové kněze tak, aby se snažili svým ovečkám porozumět. Jejich mistrovské dílo ovšem tkvělo v díle lingvistickém.

Konstantin vymyslel nový jazyk, staroslověnštinu, a písmo, hlaholici. Slované tak měli poprvé vlastní liturgický jazyk a hlavně písmo. Bratři přeložili do nového jazyka evangelia a liturgické texty a začali na Moravě vyučovat. V novém jazyce dokonce sepsali první občanský zákoník Velké Moravy. Jejich mise však od počátku nebyla pouze kulturní, ale i politická. A její úspěch zcela závisel na Rostislavovi a jeho postoji vůči říši. Bavorští kněží se nechtěli vzdát svých misionářských práv, byla to jejich půda, jejich právoplatná diecéze, a měli podporu říše. Bratři tak byli obviněni z kacířství a pozváni do Říma, aby se z obvinění očistili.

Cestou do Říma pokračovali ve své misii, a tak se na ně rozzlobil nejen pasovský biskup, ale i salcburský arcibiskup, protože procházeli přes jeho území, kde žilo mnoho Slovanů. Na misii se vydali jako vyslanci Byzantské říše. Přesto, když se politická situace v Konstantinopoli změnila a na trůn pevně usedl mladý císař, ztratili podporu svých starých pánů. A Rostislav je již nemohl chránit. Viděl, že římský král Ludvík brzy znovu udeří, připravoval se na válku a nebyl v nejlepší situaci.

Jediná šance pro staroslověnskou a moravskou církevní samostatnost tak spočívala v úspěchu bratří v Římě. Kdyby jim papež povolil vyučovat ve staroslověnštině, kdyby papež uznal novou liturgii, ještě nemuselo být vše ztraceno.

Zpočátku vše vypadalo dobře, protože bratři během svých cest objevili mocnou relikvii, tělo svatého Klimenta, a tento poklad darovali papeži. To papeže nadchlo. Jenže pak se situace změnila, čekali dlouho a Konstantinovo zdraví se zhoršovalo. Brzy pochopil, že on už své dílo nedokončí. Vstoupil v Římě do kláštera, přijal řeholní jméno Cyril a roku 869 zemřel. Před smrtí zdokonalil své písmo hlaholici, aby lépe vyhovovalo slovanským jazykům.

Metoděje ovšem papež jmenoval arcibiskupem v Sirmiu s jurisdikcí celé Panonie a Moravy, vysvětil jeho žáky a poslal ho zpět na Moravu. Zdaleka ale neměl vyhráno.

Metoděj putoval přes Panonii na Moravu, kde se mezitím situace změnila. Rostislava potkal stejný osud jako jeho strýce před ním a byl sesazen svým synovcem Svatoplukem (asi 840–894), který spolupracoval s římskou říší. Nevěděl, jaké ho čeká přijetí.

Navíc papežská autorita v raném středověku nebyla tak silná jako v pozdějších letech. Jmenování arcibiskupem, které Metoděj dostal od samotného papeže, mu nepomohlo proti salcburskému arcibiskupovi, který ho dal cestou uvěznit. Metoděj čekal ve vězení dva roky, než mu papež vymohl propuštění pod jednou podmínkou. Že se zřekne staroslověnštiny jako církevního jazyka.

Metoděj musel přihlížet, jak nový moravský panovník Svatopluk Veliký vyhání jeho žáky a znovu zve do země bavorské kněze. Jeho životní dílo bylo rozvráceno, znovu byl obviněn z kacířství a musel se znovu obhajovat v Římě. Přesto z popela povstalo něco jiného.

Metoděj zemřel v Římě roku 885, svým nástupcem jmenoval Gorazda.

Papež Gorazda nepřijal a arcibiskupem jmenoval někoho jiného. Gorazd se však se svými stoupenci nehodlal vzdát. Utekli z Moravy a dostali se do Bulharska, kde je s nadšením přijal bulharský car. Ten se obával vlivu byzantských kněží, vyučujících řecky, a nový jazyk mu přišel vhod.

A tak žáci moravských kněží založili dvě akademie, na nichž se vyučovala teologie ve staroslověnštině. Na rozdíl od Moravy tady staroslověnštinu nečekal trpký konec, a z Bulharska se rozšířila po celé východní Evropě, kde dlouho fungovala jako liturgický jazyk slovanské (pravoslavné) církve. Dnes zní stále při řeckokatolických bohoslužbách.

Pro východní Slovany znamenalo založení slovanské církve šanci na nezávislost na Byzantské říši a možnost šířit křesťanství, aniž by se museli učit nesrozumitelnou řečtinu. Církev a stát také přijaly cyrilici, a bulharština se dodnes píše cyrilicí. Dědictví Konstantinova písma dnes stále využívají mnohé východoevropské národy – Rusové, Ukrajinci, Srbové nebo Makedonci.

Mise, o kterou se přihlásil kníže Rostislav, aby získal nezávislost na německém císaři, tak přinesla svobodu dalším národům. A pomohla rozšířit křesťanství v zemích Dálného východu. Nic z toho by se nestalo bez Rostislavovy odvahy. A bez Konstantinova jazykového génia a Metodějovy diplomatické dovednosti.

Dějiny nejsou dány, je to řetězec rozhodnutí, která mohou mít nepředvídatelné výsledky.

Jarmila Bednaříková: Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové, Vyšehrad 2006.

Luděk Galuška: Velká Morava, Moravské zemské muzeum, 1991.

Lubomír Emil Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Jota 1994.

Barbora Jiřincová: Slavic Ancient Origins, Flame Trees Publishing, 2024.