Dějiny tuberkulózy

Zatímco naši předci ohledně původu nemoci často tápali ve tmě a nechávali se svézt na scestí bludičkami, my víme. Původce onemocnění zvaného lidově „souchotiny“ nebo „úbytě“ je bakterie Mycobacterium tuberculosis. Někdy se také nazývá Kochův bacil. Jako mykobakterie patří do stejné skupiny jako bacil způsobující lepru, které jsme se věnovali v minulém článku.

Dne 24. března 1882 ji objevil Robert Koch a za svůj objev získal Nobelovu cenu. Cesta k uznání bakteriálního původu tuberkulózy ovšem nebyla přímočará. Společnost se z různých důvodů držela jistoty, že tuberkulóza prostě nesmí být nakažlivá.

Navíc zůstávalo mnoho otázek nezodpovězeno. Proč některý pacient nemá žádné příznaky, když se u něj přítomnost této bakterie prokáže? Proč někdo zemře hned a jiný žije dlouhá léta s onemocněním v chronické fázi? Proč se zdá být onemocnění dědičné?

Pro mnoho lidí v 19. století byla představa neviditelných vrahů tak fantastická, že jí dlouho nemohli uvěřit. A to nemluvíme pouze o nevzdělané populaci. Také odborná veřejnost teorii o bacilech jako původci nemoci, dlouho vzdorovala. Mimo jiné proto, že většina této veřejnosti své léčebné metody založila na teoriích, které se s bakteriálním původem nemoci neslučovaly.

Nákaza bakterií Mycobacterium tuberculosis neznamená, že člověk za svého života pocítí symptomy. Ve většině případů totiž imunitní systém bakterii při vstupu do organizmu „zakonzervuje“, obalí a ta se už nemůže množit. Proč některý člověk toto dokáže a jiný nikoliv, s tím si lámou hlavu imunologové také dnes. Ví se o rizikových faktorech, nikdo ale nemá jistotu.

V případě, že tuberkulóza přejde do aktivní fáze, je i dnes její úmrtnost bez příslušné antibiotické léčby zhruba 50%. V zemích, kde se dnes úbytě běžně vyskytují, už navíc kolují silně rezistentní kmeny, které terapii antibiotiky znesnadňují. V době Kochova objevu byla ovšem antibiotika ještě hudbou budoucnosti. I tehdy se ovšem souchotiny projevovaly různě u různých jedinců. Někdo sešel rychle, jiný strávil s vyčerpávajícím kašlem a bledou pletí až několik let, než zemřel. Soudobá medicína navíc nedokázala říct, kdo je vyléčen. Pokud odezněly symptomy, pacient byl prohlášen za zdravého. Stále ale mohl šířit nákazu.

Nemoc kolovala v rodinách. Ale její chronický charakter lidi mátl. Kdyby se choroba přenášela v rodině prostřednictvím nákazy, musela by celá rodina onemocnět najednou. Tak jak to lidé znali z morových epidemií. Někteří jedinci s tuberkulózou ale utrpěly první projevy nemoci až dlouho po smrti svých rodičů. Které pochovali s tuberou v úmrtním listě.

Romantické dějiny tuberkulózy

Nacházíme se v období romantismu. A romantismus měl rád příběhy zneuznaných trpících géniů. Romantiky to táhlo k utrpení, smrti a nemoci. Dějiny tuberkulózy tak přešly do kultury. Doba si vysnila bledou krásnou dívku, která tiše trpí na balkóně s panoramatem hor či moře. Elegantně pokašlává do krajkového kapesníku. Svého milence brzy opustí na věčnost. Nebo talentovaného umělce, který pochopí, že mu nezbývá mnoho času. Odjede na venkov, protože změna prostředí mu prodlouží život. A tam tvoří s vědomím blízké smrti svá veledíla.

Z těch nejznámějších romantických duší souchotiny skolily: německého básníka Novalise, anglického básníka Johna Keatse, velikána romantické literatury Percyho B. Shelleyho, Emily a Annu Brontëovy, Frederyka Shopina. Karel Hynek Mácha nebo Alexander Puškin nezemřeli na tuberkulózu, ale zemřeli v mladém věku. S kašlem na rtech. To stačilo. Tuberkulóza zabila mnoho dalších romantických autorů, o kterých se nikdy nebudeme učit, protože nebyly až tak nadaní.

Epidemická realita vypadala úplně jinak, ale to romantické autory nezajímalo. Spojili si souchotiny s citlivými dušemi. A kapesník s tečkami od krve s touhou vytvořit veledílo, než se vydáme na poslední cestu. Tuberkulóza se v určitých kruzích stala módní záležitostí. Bledý make-up, nepřirozená štíhlost, decentní pokašlávání, smutek a zádumčivost, nechutenství a pobyt na mořském nebo horském vzduchu. O tom snily dámy v polovině 19. století.

Skutečné dějiny tuberkulózy měly ale k ideálu daleko. Ve většině západních zemí se ale počet úmrtí způsobených bakterií tuberkulózy pohyboval mezi 300 a 500 úmrtími na 100 tisíc obyvatel. A na jejich konci nebylo pranic romantického.

Na konci 19. století ale čísla začala klesat. Každá země se nejvyšším počtům úmrtí přiblížila v trochu jinou dobu, ale vždy se křivka obrátila. Tento trend vůbec nesouvisel s léčbou. Původce nemoci byl objeven až roku 1882. Antibiotika jako jediná spolehlivá léčba se nezavedla do praxe dřív než s druhou světovou válkou.

Historici dnes věří, že nic, co lidé proti šíření nemoci udělali přímo, příliš k jejímu vymýcení nepřispělo. Největší přínos měla nakonec změna životního stylu společnosti jako takové. A byla to i společenská změna, která zapříčinila náhlý nárůst případů. Lidé se snažili s nemocí bojovat. Vyvíjeli lék, stěhovali nemocné do sanatorií. Od 20. let byla známá vakcína, ale společnost k ní do konce 50. let nenašla cestu.

Epidemii bílého moru v západní Evropě zapříčinila samotná průmyslová revoluce. Lidé se zprvu zběsile stěhovali do měst. Ta na ten příliv mas lidí nebyla připravena. Domy se stavěly těsně vedle sebe. Často bez oken, která by jen zabírala místo. Několik rodin bydlelo pohromadě v jedné bytové jednotce.

Postupné zavádění povinné školní docházky přineslo míchání dětí z různých domácností v jiných a opět těsných nevětraných prostorech. Kromě toho, že často nebylo jak větrat, protože chyběla okna, chyběla i chuť je vůbec otvírat. Industrializace měst přinesla ohromné zamoření ovzduší. Vzduch v průmyslových městech byl vyloženě jedovatý. Lidé se před ním schovávali dovnitř a za žádnou cenu si ho nechtěli pustit do domu.

Ve druhé polovině 19. století se navíc zvyšovalo množství obilí dovážené ze zámoří. Po prvotních protestech se evropští zemědělci museli přizpůsobit a začali pěstovat jiné plodiny, aby se uživili. Lidé tak do jídelníčku častěji zařazovali ovoce a zeleninu. Díky lepším možnostem konzervování a převážení potravin se navíc dostávali k většímu množství obyvatel živočišné produkty. Zkrátka a dobře, chudí stále umírali na podvýživu, ale chudých bylo méně a méně.

Co tyto změny znamenaly pro dějiny tuberkulózy? Lidé byli zdravější a odolnější. Nežili v přelidněných prostorách. Dýchali kvalitnější vzduch a více větrali. Měli méně dětí.

Dějiny nemocí jsou plné záhad a teorií. Možná proto, že imunologie a nakažlivé nemoci také dnes pro vědce skýtají mnoho nezodpovězených otázek. Od roku 2020 si tu jejich bezradnost, zažíváme na vlastní kůži.

Tuberkulóza ještě neřekla poslední slovo. V chudších a přelidněných zemích se vyskytuje stále docela běžně a spolehlivě zabíjí. V těchto zemích se navíc používají antibiotika dost nezodpovědně, což spolu s přirozenými vlastnosti Mycobacterium Tuberculosis vede k tomu, že si na ně vyvíjí rezistenci. Podle dat WHO je dnes až 20 % případů onemocnění způsobeno kmeny odolnými vůči antibiotikům. To ale není případ jen tuberkulózy. A také to není případ pro historika.

Jak nám znalost dějin pomůže v případě dějin nemocí? Můžeme šířit osvětu o tom, co všechno dodnes nevíme a nechápeme. Můžeme se rozepsat o tom, jak bezmocní lidé kdysi proti nemocím byli. A třeba přispět k tomu, aby lidstvo získalo zase trochu té pokory vůči bacilům. Teď máme možná pocit, že to není potřeba. Teď jsme té pokory plní až po zuby. Ale lidstvo má krátkou paměť. Proto potřebuje historiky.

A chcete-li si přečíst něco víc o zoufalém boji lidstva s infekčními nemocemi, jděte na jiný starší článek.

Jo N. Hays: The Burdens of Disease: Epidemics and Human Response in Western History

Kenneth F. Kiple: The Cambridge World History of Human Disease