Mantichora, jednorožec nebo salamandr: Ve středověku skuteční

Místo učebnic dějepisu si středověcí zájemci o přírodopis listovali bestiářem. A v něm nacházeli i tato mytická, magií vládnoucí zvířata. Kromě toho také reální živočichové podle středověkých učenců vládli nadpřirozenými schopnostmi a měli lidské (dobré či špatné) vlastnosti. Zvířata ve středověku se dělila na dobrá či ctnostná a zlá čili neřestná. Svět magie a reality se ve středověku prolínal, stejně jako astronomie s astrologií nebo chemie s alchymií. Středověká morálka vycházela z relativně černobílých kategorií. Bibli četla doslovně a ve filozofii vycházela z něčeho, čemu říkáme „příčina účelová“. Účelová příčina je koncept, se kterým přišel řecký filozof Aristoteles. Zjednodušeně to znamená, že vše, co je, musí mít nějaký účel.

Ukažme si to na příkladu deště. Když se zeptáte, proč prší, odpověď bude dnešní člověk hledat v kondenzaci vlhkosti v mracích a změnách tlaku v atmosféře. To je příčina deště. Když se zeptáte člověka, který fandí příčině účelové, řekne, že prší, protože rostliny potřebují vláhu. Příčina účelová vysvětluje všechno tak, že hledá smysl, jaký daná skutečnost má. Což je jistě dobré řešit, když se ptáme po motivaci činů politiků nebo zlobivých dětí, chceme vědět, co svým chováním sledují nebo co je k tomu vede. Ovšem u přírodních jevů nehledáme motivaci, nýbrž příčinu. Ve středověkém pojetí byla ovšem příroda stvořena pro člověka, všechno, co je, má význam jen s ohledem na člověka.

A teď co to má společného se zvířaty. Zvíře je ošklivé, protože se ho máme štítit. Člověk je stižen malomocenstvím, protože mu tím chce Bůh něco naznačit. Proto středověký člověk zvířatům přisuzoval vlastnosti, které nějak souvisely s jejich vzhledem či místem, kde se s nimi člověk setkával. Noční zvířata musela být zlá, protože se přece schovávala před Božím zrakem. Zloděj a vrah chodí v noci, dobrý člověk a dobré zvíře v noci spí. Je-li žába na pohled odporná a na dotek slizká, je zlá a hnusná i uvnitř. Dnes se ale podíváme na mytická zvířata a na lidské vlastnosti těch skutečných někdy jindy.

Než se začneme smát středověkým lidem, že věřili na jednorožce, zamysleme se ještě jednou. Viděli jste na vlastní oči plejtváka obrovského? Ne? A stejně v jeho existenci věříte, že? Řekli vám to učenci, nebudete pochybovat. Také přírodovědci, jejichž povolání nespočívá ve sledování velryb na širém moři, věří svým kolegům odborníkům na kytovce, že plejtvák existuje a živí se planktonem. Také my dnes věříme tvrzením vědců, protože vědci vědí. Ještě donedávna jste mohli namítnout, že máme videozáznamy, které jasně dokazují existenci plejtváka. Dnes, v době umělé inteligence vytvářející dokonalé realistické reely mořských panen v náručí námořníků, už ani to tvrdit nemůžete. Možná se brzy přestaneme středověkým lidem smát.

Mytická zvířata zapadala do jejich představy o světě, který byl mnohem menší než ten náš. Drtivá většina lidí nikdy neviděla nic jiného než to, co se nacházelo v jejich vesnici, a neměla se možnost ani doslechnout nebo si přečíst cokoliv jiného. Magie, nebo fyzika? Není to jedno? Skutečná zvířata mají také moc, kterou bychom mohli nazvat magickou. Mušky, které kladou vajíčka do těl jiných živých zvířat? Jedovatí pavouci? Žáby schopné měnit pohlaví? Chameleoni měnící barvu nebo netopýři dorozumívající se sonarem? Co teprve bakterie, které přežijí bez kyslíku. Středověký člověk by nás patrně označil za blázna, kdybychom mu vysvětlili to, co se dnes děti učí na základní škole o vesmíru. Vedle toho takový jednorožec nebo mantichora nejsou nic zvláštního, vždyť se zase tolik neliší od lva nebo koně, že?

Mantichora má lidskou tvář a tělo lva. Na rozdíl od člověka má ovšem v tlamě tři řady zubů a na ocase žihadlo, kterým vpouští do těla obětí smrtící jed. Některé zprávy se zmiňují o tom, že mantichora vystřeluje smrtící ostny do různých stran jako šípy. Mantichora je rychlý běžec a neomylný lovec. Nejraději se živí lidským masem, ale někdy sní i jiná zvířata. Když ale může, pochutná si na člověku. Údajně vydává zvuk, který zní jako něco mezi dudami a trumpetou.

Siréna ztělesňuje mužský strach ze ženské sexuality, který ovšem ztělesňovalo kdeco včetně žen samotných. Sirény byly od pasu nahoru krásné ženy zobrazované s plnými prsy a od pasu dolů s tělem a pařáty odporného ptáka. Sídlí na skalách a útesech v mořských úžinách, kterými proplouvají lodě. To proto, že jejich oblíbenou kratochvílí je trhání námořníků na kusy. Vynikají magickou hudbou a zpěvem, který námořníky nejprve okouzlí a poté uspí. Poté se na ně sirény vrhnou a roztrhají je na kusy. Nesní je, lidské maso nejedí, dělají to pro zábavu.

Jednorožec žije v ústraní. Což se hodí pro zvíře, které neexistuje. Ačkoliv se zobrazoval různě, všechny slovní popisy se shodly na tom, že šlo o neskutečně půvabné stvoření. Pokud ho jednou spatříte, tak nic vznešenějšího už za život neuvidíte. Ovšem očití svědci se shodli na tom, že se nejedná o vysokého a štíhlého koně, nýbrž o drobné, rozkošné a chlupaté stvoření – měl čtyři nohy a kopyta a jeden dlouhý špičatý roh na čele. Tento roh byl extrémně vzácný, protože léčil různé neduhy a hlavně se z něj vyráběl protijed na všechny možné otravy. Kromě toho se jednalo o velmi silné afrodiziakum.

Ačkoliv dodnes není historikům úplně jasné, jak tyto rohy obchodníci získávali, byly ke koupi. Nejčastěji si je v malém množství nadrcené kupovali lékárníci. Jednalo se většinou o rohy narvalů, mořských kytovců podobných delfínům. Některé předměty označené jako rohy jednorožce vědci identifikovali jako fosilie – pozůstatky jiných zvířat – dinosaurů nebo mamutů, ať už rohy, nebo kosti. Drť vydávaná za jednorožčí roh s magickými vlastnostmi mohla být samozřejmě jakákoliv rohovina třeba z vašeho nehtu. Chemický rozbor na identifikaci jednorožčí magie opravdu neexistoval.

Salamandr byl v podstatě mlok. A mlok jakožto vodní obojživelník byl středověkým učencům neznámý. Kdoví proč mloka umísťovali bestiáře do ohně. Ano, toto zvířátko, které nenávidí horko a sucho, mělo údajně trávit čas nejraději v krbu nebo kovářské výhni. Salamandři sami byli na dotek jedovatí, jejich maso bylo také otrávené, a tak se z nich mohl vyrábět jed. Byli dokonce tak jedovatí, že otrávili cokoliv, čeho se dotkli. Jelikož se rádi procházeli po větvích ovocných stromů, leckterý sadař se musel mít na pozoru.

Množili se v ohni, a především dokázali oheň do sebe pozřít. Čerpali z něj životní sílu, a tak údajně leckterý kovář rozdmýchával svou výheň opakovaně a marně, až při pohledu dovnitř spatřil, že mu oheň sežral malý salamandr. Někteří příznivci salamandrů jim připisovali pozitivní vlastnosti, protože představovali čistou duši, která přestojí zkoušku ohněm. Ovšem jen někteří. Salamandr, ač se často zobrazoval se savcům podobnými rysy, patří do skupiny plazů nebo ještěrů. Středověké bestiáře dělily všechny živočichy do třech kategorií v jasně dané hierarchii. A jelikož to byl plaz, kdo v ráji svedl Evu, která svedla k hříchu Adama, plazům patřilo v lidské představivosti to nejpodřadnější místo.

Stránky středověkých bestiářů nám dnes připomínají pohádku, ale také jsou svědectvím barevnosti středověkého světa. Toho světa, který kdoví proč dnešní filmaři tak rádi zobrazují jako šedý, ponurý a tmavý. Opak je pravdou a dnešní autoři inovativních fantasy by bez imaginace středověkých učenců museli zapojit mnohem víc mozkových závitů, jestli by vůbec tento žánr existoval.

Jacques Le Goff, Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, 2003.

Olivia M. Swarthout, Weird Medieval Gyus. How to live, laugh, love (and die) in dark times, Square Peg, 2023.