Marie Terezie: Z „královny na papíře“ pravou vládkyní. Zadarmo to nebylo

Marie Terezie usedla na trůn jako česká a uherská královna a rakouská arcikněžna. Nikoliv jako císařovna, protože žádná pragmatická sankce nemohla změnit říšský zákon. Císařem byl vždy někdo jiný, nejprve její manžel František Lotrinský a poté její syn Josef II. Ale faktická moc v Podunajské monarchii patřila Marii Terezii.

Ale na rozdíl od svých mužských předchůdců to neměla zrovna jednoduché. Zatímco dnes je považována za jednu z největších panovnic rakouských dějin, na počátku své vlády musela čelit všem možným výzvám – a to doslova. Proč ale?

Abychom pochopili, proč ten povyk, musíme se vrátit o pár let zpět ke královnině otci císaři Karlu VI. Ten byl přesvědčený, že habsburské rody mají právo vládnout navěky, ale měl jeden malý problém: neměl žádného mužského dědice a s rostoucím věkem jeho manželky se šance na mužského dědice snižovala. Dcer měl Karel dostatek, ale k tomu, aby mohla jedna z nich, ideálně ta nejstarší, nastoupit na trůn, muselo se změnit trůnní právo habsburského rodu a zároveň nástupnické řády všech zemí monarchie, která zdaleka nebyla jednotná. Jednalo se o soustátí spojené pouze hlavou panovníka, a když už bylo u toho sjednocování, nově vzniklý dokument přispěl právě k centralizaci monarchie, která by jinak nebyla možná.

Tak vznikla pragmatická sankce – dokument, který měl zajistit dědičnost trůnu i v ženské linii Habsburků a zároveň měnil vzájemný vztah jednotlivých korunních zemí. Karel VI. byl odhodlaný přimět všechny evropské mocnosti, aby tento dokument uznaly a slíbily, že Marie Terezie bude mít po jeho smrti plné právo vládnout. Bylo mu jasné, že každý bude chtít dokument zpochybnit. Každý si bude chtít z Rakouska něco urvat a leckdo si vzpomene na příbuzenství s Habsburky, které se najednou bude hodit.

To však nebylo vůbec jednoduché. Musel přesvědčit všechny své sousedy, aby uznali něco, co jde proti jejich zájmům. Karel proto strávil dlouhá léta vyjednáváním, uplácením a slibováním různých výhod, aby jeho pragmatická sankce byla uznána. A v roce 1713 se mu to konečně podařilo.

Když však Karel VI. v roce 1740 zemřel, ukázalo se, že jeho diplomacie možná nebyla tak užitečná, jak doufal. Sotva se Marie Terezie ujala vlády, vrhli se na ni jako smečka vlků na kořist. Prusko, Bavorsko, Sasko, Španělsko, a dokonce i Francie – všichni měli pocit, že teď je ten pravý čas na to, aby si urvali kus habsburského impéria.

A tak se z pragmatické sankce, která měla zajistit klidný nástup na trůn, stal pouhý papír. Nejagresivnějším trhačem byl pruský král Fridrich II., známý jako Fridrich Veliký, který okamžitě po smrti Karla VI. vtrhl do Slezska – jednoho z nejbohatších území Habsburské monarchie. A nebyl sám. Bavorsko a Sasko si brousily zuby na české země, zatímco Španělsko mělo zájem o rakouské državy v Itálii. Marie Terezie se ocitla ve válce, která byla později známa jako válka o rakouské dědictví.

Marie Terezie se ocitla v bezprecedentní situaci. Na jedné straně mladá a nezkušená vládkyně, na druhé straně bezohlední sousedé, kteří chtěli habsburskému orlu přistřihnout křídla, než stačí vzlétnout. Ale jestli si někdo myslel, že tahle žena na trůnu je snadná kořist, šeredně se mýlil.

Marie Terezie ukázala, že není jen „královnou na papíře“, ale skutečnou panovnicí. Místo toho, aby se vzdala, mobilizovala své vojsko, postavila se do čela rakouské armády a začala vyjednávat. Byla si vědoma toho, že nemá sílu bojovat na všech frontách, a proto se rozhodla pro diplomatické řešení. Diplomacie jí šla mimo jiné proto, že vždy ovládala schopnost vybrat si kolem sebe ty nejschopnější rádce a naslouchat jejich radám.

Celá situace vypadá ještě jinak, když si uvědomíme, že po celou dobu této války byla Marie Terezie těhotná. Syna Josefa II. porodila v březnu roku 1741, krátce po potupné porážce rakouské armády u Majulowitz. Svou roli v beznadějné situaci sehrálo také to, že její otec se sice intenzivně věnoval diplomatickému boji za pragmatickou sankci, ale opomněl modernizovat armádu, která byla v opravdu žalostném stavu.

Marie Terezie se necelé tři měsíce po porodu, a pamatujme, že jsme v době, kdy urozené ženy po porodu leží a odpočívají a mnohé na následky porodních zranění a infekcí umírají, se s nemluvnětem na rukou vydala královna bez koruny do Uher. Zde dle tradice promluvila k uherským stavům, ukázala jim jejich budoucího krále a získala si je především tím, že jednala jako křehká žena, která prosí o pomoc. Když pomineme tuto pohádkovou interpretaci, notoricky hrdí Uhři se cítili poctěni, když k nim panovnice osobně zavítala, a rádi se postavili na její stranu jako ti poslední z věrných. Na rozdíl od Čechů, kteří holdovali vzdorokráli.

Marie Terezie nakonec zvítězila. Nejen, že udržela své impérium pohromadě, ale postupně zavedla řadu reforem. Nikdy nebyla novátorskou panovnicí jako její syn, reformy dělala vždy spíš z donucení, ale chápala nutnost doby a nechala si dobře poradit. To bylo vždy její největší silou.

Tak české země ztratily Slezsko a získaly jednu z mála silných žen v národní paměti.

Zda je to výhra, nebo ne, ponechám na každém čtenáři.

Eduard Maur, 12. 5. 1743 – Marie Terezie: Korunovace na usmířenou, Havran, 2003.

Valentin Urfus, 19.4.1713 - Pragmatická sankce : rodný list podunajské monarchie, Havran, 2002.

Vít Vlnas , Jiří Rak , Ivana Čornejová, Ve stínu tvých křídel … : Habsburkové v českých dějinách, Brána 2012.