Německo ve středověku a novověku… počkat, jaké Německo?

Podívejme se na případ Německa. A hned si všimneme, že Němci mají opravdový problém.

Stačí pohled o padesát let zpět a hned vyvstane otázka: o kterém Německu mluvíme? O tom západním, demokratickém? Nebo o tom východním, komunistickém? Dnešní spolková republika stojí na základech té západní. Jenže lidé z východu si odžili jinou historickou zkušenost – a mají pocit, že se s nimi tak trochu nepočítá. Dávají to najevo. Ve volbách, v debatách, v odstupu od témat, která centrální vláda řeší. Ne že by toužili po návratu totality. Ale neztotožňují se tak snadno s psaním příběhu, ke kterému nebyli přizváni.

Jenže čím dál do minulosti jdeme, tím víc se německý příběh zamotává a není divu, že se ho nikomu nechce psát.

Zkuste se posunout ještě o čtyřicet let zpátky. Jak se má člověk identifikovat s německou minulostí v první polovině 20. století? S masovým vražděním, vyhlazováním, genocidou? To nejde. Německé školství se s tím snaží vyrovnat. A dlužno říct, že obdivuhodně. Ale i tak – tato historie tady zůstává. Nikam nemizí. Není zapomenutá. Vynořuje se, připomíná, zasahuje.

Kam se tedy má německá identita obracet?

Do 20. století, kdy bylo Pruskem vedené Německé císařství (možná ne zcela po právu) obviňováno z rozpoutání první světové války?

Nebo ještě dál – kamsi do slepence drobných států, knížectví a měst, které spolu před rokem 1871 sdílely spíš pouze jazyk než společný osud?

Jak vůbec učit o dějinách národa, který se jako národ začal formovat až v 19. století? Jak napsat dějepisnou učebnici, kterou by přijali všichni Němci, když žádné jednotné „my“ v těch dějinách dlouho nebylo?

Odpověď nemám. Ale jako historička vím jedno: minulost nikdy nezmizí beze stopy. Rozdíly mezi Bavorskem a Saskem nejsou dílem náhod. A pokud jim chceme rozumět, musíme se ponořit hlouběji. Až do středověku. Do doby, kdy „Německo“ bylo jen velmi volnou konstrukcí – a přesto právě tam začíná celý příběh.

Roku 800 vznikla Svatá říše římská. Její jádro leželo na území dnešního Německa, ale říše zasahovala i do Francie, Polska, Čech a severní Itálie. Hranice i členské státy se měnily – a navzdory názvu (říše) nešlo o stát v moderním slova smyslu.

Svatá říše římská byla volným svazkem menších i větších knížectví, měst, diecézí a jednoho království. Vládci těchto jednotlivých území si volili římského krále za svého lenního pána. A tento římský král se římským císařem stal až tehdy, když ho v Římě korunoval papež. Tento zvyk se časem ustálil a ve 14. století byl právně zakotven.

Císařský titul nebyl nikdy dědičný. Pokud přecházel z otce na syna, nejednalo se o automatický proces – o zvolení svého syna musel panovník tvrdě vyjednávat. Diplomacie, osobní vliv, velikost armády i úplatky hrály svou roli.

V raném středověku se formovaly evropské státy, kreslily se první hranice a vymezovaly společenské vrstvy. Svatá říše římská byla ve 13. století supervelmocí, která sousedila s Francií na západě, Dánskem na severu, Polskem a Uherskem na východě a rozpínala se směrem k Itálii na jihu.

Tento celek držela pohromadě jen autorita císaře a jeho dvora, a to se střídavým úspěchem podle toho, jak schopný císař zrovna na trůně seděl. Sedm kurfiřtů volilo římského krále a zavazovalo se účastnit tzv. římské cesty – symbolického putování za korunovací do Říma.

V raném a vrcholném středověku byla Svatá říše římská jedinou evropskou mocností, jejíž císař si činil nárok na vedení křesťanstva – a soupeřil o něj s papežem. Jenže nic netrvá věčně. Ve 14. století vyvstalo „německému“ císaři mnoho konkurentů – francouzský a anglický král mezi jinými.

V pozdním středověku ještě dynastie Lucemburků obnovila lesk římskému titulu a soupeřila s Francií o postavení nejsilnější monarchie Evropy. A když se kolo moci otočilo a smetlo z jeviště Lucemburky, převzali jejich pozici Habsburkové – malý rod z malého alpského vévodství.

Císaři z rodu Habsburků svázali římský titul se svými dynastickými zájmy. Postupně vytvořili mnohonárodnostní říši – s dědičnými rakouskými zeměmi, českým i uherským královstvím. Co začalo jako personální unie, skončilo v 18. století jako centralizovaná monarchie s jednotnou měnou i mírami. Rozdíl mezi říší a Rakouskem se ztrácel.

Přestože císařský titul nikdy nebyl dědičný, Habsburkové ho udrželi – předávali ho z otce na syna nebo zeťovi (když nebyl syn k dispozici). Ať tak, nebo tak – Habsburkové a říše byli jedno. Až do chvíle, kdy jejich dokonalé souznění naleptal nacionalismus.

Národy se nerodí. Národy se tvoří. Před vznikem moderního nacionalismu neexistoval jeden německý národ – existovala knížectví, diecéze, jazykové oblasti, ale ne národní vědomí. Běžní lidé se tím nezabývali, šlechta vládla napříč jazyky a hranicemi.

Všechno se změnilo s romantismem, liberalismem a ideou, že národ je víc než jazyk a věrnost jednomu panovníkovi. A nemálo s tím má společného francouzská revoluce a její následky.

V roce 1789 v Paříži padla Bastila. Král skončil pod gilotinou, stejně jako jeho žena. Vlády se chopil lid – ten se záhy ozbrojil a vtrhl do Evropy. Nejen kvůli ideálům. Často prostě proto, že doma byl chaos.

Rakousko, Prusko a Británie spojily síly – a nestačilo to. Revoluce vyhrála. A zrodila císaře – Napoleona.

Napoleon se korunoval císařem Francouzů v roce 1804. Ten titul je podstatný, nebyl už králem Francie jako jeho monarchističtí předchůdci. Byl císařem Francouzů, císařem svého lidu. Francouzský národ tak vznikl jako první moderní národ historie. A Napoleon ideu národa šířil dál.

V některých zemích dosadil své příbuzné jako panovníky (například ve Španělsku), jinde vznikaly nové republiky pod francouzskou ochranou – třeba ve Švýcarsku či Itálii. Pro nás je v této chvíli nejdůležitější, že Napoleon rozpustil Svatou říši římskou. Prohlásil ji za nefunkční a prostě ji zrušil, když máte armádu a za vámi zůstává jen prach, popel a pošlapaná úroda, můžete si rušit, co chcete. Habsburk František II. přestal být císařem, protože říše přestala existovat.

František je ten, který má pomník nad pražskou náplavkou a všímaví čtenáři si všimnou, že je zde titulován jako František I. Díky Napoleonově posedlosti rušením států mají dodnes studenti dějepisu v hlavách zmatek. František II. byl císařem Svaté říše římské, když ta zanikla, musel si založit novou říši, jinak by byl vedle francouzského císaře a ruského cara pouhým českým či uherským králem a rakouským vévodou. Založil si tedy rakouské císařství, kdy pod titulem císaře spojil českou a uherskou korunu a rakouské rodové země. Ale k tomu musel přidat novou číslovku, od roku 1806 se tedy Habsburkové číslují zase od jedničky. Děkujeme, Napoleone, ale zpět do Německa.

Na místě zrušené Svaté říše římské vznikl nový svaz států – Německý spolek. A tyto státy si začaly uvědomovat, že je spojuje víc než jen jazyk. Že rakouský císař je nemá co vést, mluví sice německy, ale není Němec. Že chtějí, aby jim vládl někdo z jejich řad.

Po roce 1806 vzniklo vakuum. Svatá říše římská, ač roztříštěná, poskytovala jednotlivým státům a státečkům jednotící rámec. Když evropské mocnosti rozhodovaly o osudu Evropy po porážce Napoleona na Vídeňském kongresu, mnoho věcí vrátily, jako by se nic nestalo. Bourbony do Francie, Bourbony do Španělska, Habsburky do severní Itálie, ale co s tím Německem? Napoleon měl pravdu, Svatá říše římská se stala nefunkční, a některé státy v jejím původním rámci, především Prusko a Sasko, hrály v protinapoleonské alianci silnou roli. A neměly nejmenší zájem stát se opět poddanými Habsburků. Tak pokračoval Německý spolek – 39 nezávislých států pod symbolickým předsednictvím Rakouska. Bez jednotné vlády, bez společné armády, bez společných institucí.

Byl to spíš ochranný svazek – konzervativní pojistka proti revolucím. Jenže 19. století nebylo k takovým statickým strukturám moc přívětivé.

Nacionalismus sílil. Inspirován Francií, nesen romantismem. Mluvil jazykem kultury, dějin a národního vědomí. Rakousko, mnohonárodnostní kolos, do toho konceptu nezapadalo. Co víc, vědomě se vůči němu vymezovalo. Německý národ vzhlížel k pruskému kurfiřtovi a později králi, který s nimi souzněl. Rakouský císař se snažil vytvořit jednotu mnohonárodnostního státu, zemi, kde by vedle sebe žili v míru Maďaři, Chorvati, Češi, Slováci, Němci, Rakušani, Slovinci, Italové, každý by si mluvil, jak chtěl, dokud by ovládal i němčinu. A všichni by se shodli na věrnosti císaři a nutnosti za něj a jeho řád bojovat. Ta myšlenka se tehdy nelíbila nikomu a Němci měli zastání a alternativu.

Průmysl, železnice, obchodní unie jako Zollverein – to vše dál sbližovalo německé státy a jejich pozornost se obracela směrem k Berlínu, k Vídni jen s odporem.

Rivalita mezi Rakouskem a sílícím Pruskem rostla. A v roce 1866 došlo ke střetu. Prusko zvítězilo, Německý spolek byl rozpuštěn. Místo něj vznikl Severoněmecký spolek pod vedením Pruska.

Rakousko bylo ze hry. Národní projekt se přesunul na sever. A moderní německý stát mohl vzniknout, k čemuž došlo v roce 1871.

Moderní Německo nemá mnoho společného s tím, co vzniklo o Vánocích roku 800 v Římě, když se Karel Veliký nechal korunovat císařem. A přesto je tento největší ze všech Karlů dodnes ústřední postavou německého (a paradoxně i francouzského) národního příběhu.

Historie se nedá zcela sjednotit. A němečtí učitelé dějepisu to vědí. Ale věřím, že se raději brouzdají rozmanitou historií Svaté říše římské než krvavými dějinami 20. století.

A přece – právě v té roztříštěnosti je možná síla. Pochopit, odkud pocházíme, znamená porozumět, proč jsme tak rozdílní.

Christopher Dawson, Zrození Evropy, Vyšehrad, 1994.

Helmut Müller, Hanna Vollrath, Karl Friedrich Krieger, Dějiny Německa, NLN, 1995.

Frank Rapp: Svatá říše římská národa německého, Od Oty Velikého po Karla V., Paseka, 2007.

Dějinám Svaté říše římské se také věnuji v jedné kapitole své knihy Restart dějepisu.