Neosudová láska: Příběh, který mohl změnit 20. století. Anebo taky ne

V roce 1905 se mladý Adolf Hitler zamiloval. V Linci, městě, které ho v té době tolik fascinovalo. Dívka, kterou tehdy spatřil a jeho srdce pro ni zahořelo, se jmenovala Stefanie Janstenová a podle něj byla dokonalá: krásná, vznešená, čistá.

Ačkoliv ji nikdy neoslovil, ve své hlavě s ní prožíval vztah, který měl jediný problém – ona o něm nevěděla. Každý den ji pozoroval z dálky, trávil hodiny na mostě, kde ji prvně spatřil. Když musel z města, pověřil svého jediného přítele Augusta Kubizka, aby na ni dohlížel. Co dělá, s kým se stýká, jestli se usmívá na důstojníky. A pokud ano, proč.

Hitler si představoval, že Stefanie je stejně duchovně založená jako on. A že s ním komunikuje beze slov – intuicí. Jakýkoli pokus ji skutečně oslovit odmítal. Přesto věřil, že ho osud spojí právě s ní.

Když se ale ukázalo, že Stefanie flirtuje s důstojníky, jeho vnitřní svět se začal bortit. Hitler jimi pohrdal: byli podle něj zženštilí, voněli se, nosili korzety. A přesto získávali pozornost jeho vyvolené. Přemítal, zda Stefanie není jen zdvořilá, protože v hloubi duše přece čeká právě na něj. A když ztratil naději, vymyslel plán: únos a společná smrt.

Sebevraždu měl promyšlenou. Věděl, kam skočí – do ledového Dunaje. Jen mu pořád chyběla ta drobná technikálie: Stefanie s tím nesouhlasila, protože se s ním nikdy ani nebavila.

Zlom přišel, když Kubizek zjistil, že Stefanie ráda tančí. Pro Hitlera to byla rána. Tanec považoval za nesmyslný, dekadentní a nedůstojný. „Podívej se na ty pohyby, které nikam nevedou! Nezešíleli snad ti lidé?“ prohlásil. Vyslovil naději, že jakmile ji dostane, chuť k tanci ji přejde.

Podle některých pramenů bylo Stefaniino příjmení Isak (nebo Rabatch) a existuje možnost, že měla židovský původ. Mladý Hitler – muž, který o pár desítek let později postaví svou politickou kariéru na antisemitismu – však v té době nic nenamítal.

Byla to jeho vyvolená. A na vyvolené se původ nevztahuje. Ještě nevěděl, co bude za desetiletí hlásat z tribuny. Zatím se jen zamiloval. Nešťastně, mlčky a s velkou dávkou vnitřní dramatizace.

Nakonec se Stefanie vdala za jednoho z těch důstojníků, s nimiž se bavila, a odstěhovala se do Vídně. Hitler se ji nikdy neodvážil oslovit, takže netušila, že mu zlomila srdce. Neosudová láska skončila stejně tiše, jako začala. Jen v jeho hlavě ještě nějakou dobu žila.

A možná i v našich hlavách – jako znepokojivá otázka:
Co kdyby ji oslovil? Co kdyby ho neodmítla, ale vzala si ho? Co kdyby si svou posedlost odnesl jinam než do politiky?

Možná by bylo obětí méně. A možná jen jiných. Na alternativní dějiny se historici právem dívají skrz prsty. Ale jako varování – že třeba jedno odmítnutí nebo jen lhostejnost může zaset semínko nenávisti – zůstává tenhle příběh mrazivě silný.