Petr Vok z Rožmberka: Rebel v černém a zlatém

Představte si tichý podvečer na zámku v Českém Krumlově. Na jedné straně stolu Vilém z Rožmberka s manželkou – Polyxena z Pernštejna, mladá kráska, drží v rukou růženec, její šaty s vysokým límcem odrážejí poslední módu španělského dvora. Naproti ní sedí Kateřina z Ludanic s manželem Petrem Vokem z Rožmberka, přísně oděná v černém, jak si žádá skromnost její víry v Jednotu bratrskou. Dvě ženy, dva světy. Obě oddané svým manželům, obě odhodlané podpořit jejich náboženskou politiku, a přece tak rozdílné. Mezi nimi dva bratři – poslední Rožmberkové.

A právě na Petra Voka, muže, který jednou provždy rozdělil náboženské směřování svého rodu, si dnes vzpomeneme. 30. listopadu 1582 učinil krok, který otřásl nejen rožmberskou rodinou, ale i celým královstvím – přestoupil k Jednotě bratrské, tehdy ilegálnímu náboženskému vyznání.

Petr Vok nebyl typický náboženský intelektuál. V mládí byl známý svou náklonností k radovánkám a životním požitkům. Přesto, a možná právě proto, bylo jeho rozhodnutí o to překvapivější.

Jednota bratrská byla v té době perzekvována císařem Rudolfem II., stejně jako každým králem před ním. Habsburkové a jejich katoličtí spojenci chtěli zatočit s nekatolíky v Českém království, ale s kališníky (dědici husitské revoluce) museli zacházet opatrně. Ti měli totiž povolení provozovat svou víru pod obojí už od roku 1437. Jednota bratrská nikdy povolena nebyla, tak je mohli všichni králové pronásledovat s o to větší razancí, s jakou byli nuceni ke shovívavosti vůči kališníkům. Rok 1582 je rokem nejen katolické ofenzivy, původní tolerantní české prostředí, v Evropě tak unikátní, se pomalu rozpadá a každá strana chce vítězství té své náboženské politiky.

Rožmberkové doposavad patřili k oporám katolické moci – Vilém z Rožmberka, starší bratr Petra, byl nejen jedním z nejmocnějších mužů v zemi, ale také hlavní postavou katolické politiky v Čechách.

A pak přišel Petr. Jeden z posledních mužů slavného rodu přijal víru, kterou jeho bratr považoval za nebezpečnou herezi. Nebylo to jen gesto – byl to manifest.

Nelze nevidět roli Kateřiny z Ludanic, Petrovy manželky, v přijetí tohoto zásadního rozhodnutí. Kateřina, od mládí pevně zakořeněná v bratrské víře, byla oddanou stoupenkyní Jednoty. Přísná, skromná a hluboce věřící, představovala pravý opak své švagrové Polyxeny z Pernštejna.

Polyxena, tehdy ještě mladá, byla zosobněním katolické elegance. Její šaty odrážely nejnovější evropskou módu, její růženec a zbožnost symbolizovaly neochvějnou podporu katolické víry. Mezi těmito dvěma ženami muselo vládnout napětí – nejen ideové, ale i lidské. Jak asi vypadaly jejich konverzace při rodinných setkáních? Kateřina, důsledná a věcná, možná hledala logické argumenty, zatímco Polyxena, s mládím na své straně, mohla naopak působit jako ztělesnění naděje katolické budoucnosti.

Rožmberkové nebyli jen rod. Byli symbolem. Byli těmi, kdo drželi Čechy pohromadě, když se šlechtické rody snažily získat převahu v souboji mezi stavy a panovníkem. S odchodem posledního Rožmberka zmizela epocha, kdy jediná rodina mohla konkurovat králi.

A nyní, uprostřed tohoto boje, jeden z nich otevřeně přijal víru, která byla v rozporu s politikou Habsburků i s cílem rekatolizace země. Petr Vok se tím stal hlasem náboženské tolerance, symbolem toho, že ani moc, ani rodová tradice nemohou umlčet svědomí jednotlivce. Stejně jako jeho bratr Vilém, který ukázal, že blaho rodiny a celého království je pro něj víc než náboženská politika. Bratři se nerozkmotřili, Petr Vok dál patřil k váženým politikům, bez ohledu na vyznání. Rožmberkové tak byli symbolem i té specifické doby náboženské tolerance, vynucené okolnostmi, ale přece jen v Evropě vzácné.

S jejich odchodem přijde jiná doba, ve které konverze k víře často znamenala vyhlášení války celé rodině. Přesto i gesto Petra Voka způsobilo šok.

Ale nesmíme za vším vidět jen politiku a historické procesy. Petr Vok sice o tom všem přemýšlel, ale on a jeho žena také přemýšleli o Bohu a o spáse duše. Tak také takový historický milník můžeme vnímat jako jednoduché rozhodnutí jednoho člověka, který možná má zodpovědnost za království, ale království může zachránit kdokoliv jiný. Svou duši může zachránit jen on.

Lidé i v dávných dobách, i v historii přijímali rozhodnutí za sebe a za svou rodinu. Nepředhazujme jim pouze politiku. Nebylo by to fér.

Josef Janáček, Ženy české renesance, Československý spisovatel, 1976.

Zdeněk Kalista, Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Garamond, 1999.

Jaroslav Pánek, Poslední Rožmberkové (Velmoži české renesance), Panorama, 1989.