Článek
Protože rozhodují muži
Genealogická pravidla nejsou v tomto ohledu jednotná, v některých rodokmenech ovšem ženy nenajdete. Někdy mají zkomolená jména a jindy údaje o dětech urozených mužů s různými manželkami obsahují chyby. Ovšem rodokmeny nejvýše postavených panovnických rodů podobnými neduhy netrpí. Ale o tom, k jakému rodu náleží děti, rozhoduje muž, respektive jeho rodová příslušnost. Protože striktně a právně vzato se žena v okamžiku sňatku stává příslušnicí manželova rodu. Ale jsou výjimky.
Například podle tohoto pravidla by Josef II. a všichni následující habsburští panovníci měli náležet k rodu lotrinskému. Ale mluvíme o nich jako o Habsburcích neboli o rodu habsbursko-lotrinském. Navíc se najdou panovníci, kteří svůj mateřský původ připomněli, když se jim to zrovna hodilo. Jako Karel IV., který rád českým pánům připomínal, že je po matce Přemyslovec. Nebo Ferdinand I., když se roku 1526 hlásil o český trůn s odvoláním na jagellonský původ své manželky Anny. A nakonec, všichni Habsburkové do poslední chvíle připomínali Čechům svůj přemyslovský původ, kdykoliv si je chtěli naklonit. Pravda, odvolávali se na dědictví svatého Václava, patrona české země, kterého ale striktně vzato nikdo v rodokmenu najít nemohl, protože Václav byl zavražděn dřív, než stihl zplodit děti.
Ale měli ti Habsburkové tedy pravdu?
Rodokmeny mocných a ztráta předků
V první řadě je třeba říct, že mocné rodiny byly pokrevně spřízněny za ty stovky let téměř všechny. Někdy se to hodilo papeži a jindy zase samotným panovníkům. Církev totiž zakazovala příbuzenství až do poměrně vysokého stupně pokrevenství. Pokud jste měli špatné vztahy s papežem, mohl váš sňatek někdo napadnout, pokud jste si včas nevyžádal tzv. dispens – tedy církevní povolení, že můžete uzavřít sňatek i přes tuto překážku. Papež si od těch nejmocnějších mohl za tento úkon nárokovat, co chtěl. Na druhé straně, pokud se vám manželka přestala hodit do krámu, ať už proto, že se změnila politická konstelace, nebo manželka zestárla a snížila se šance na narození mužského potomka, leckterý král si vzpomněl, že jsou vlastně příbuzní (a genealogové mu většinou dali za pravdu) a na tomto základě požádal o anulování manželství. Ne o rozvod, pozor. To, čemu ve středověku obvykle říkáme „rozvod“, většinou znamená prohlášení manželství za neplatné od samého začátku, musí se tedy vracet všechny majetkové transakce a děti jsou rázem levobočky. Ale to jsme odbočili.
Když tedy urození pánové a dámy pátrali ve svých rodokmenech, vždy našli nějakého toho společného příbuzného. Genealogové tomu říkají „ztráta předků“. Kdyby totiž nebyli příbuzní vůbec, počet nových jmen v rodokmenu by neustále rostl, v případě příbuzenství začal ubývat, protože jeden předek se objevoval v rodokmenu na různých místech. Například v rodokmenu pruského krále Fridricha Velikého (zemřel roku 1789) se Ludvík Bavor (římský císař a bavorský vévoda, který zemřel roku 1347) objevuje na celkem 166 místech.
Ale v případě českých panovníků nejde jen o tento běžný rodokmenový hlavolam. Linie vedoucí od prvního Přemyslovce k poslednímu Habsburkovi je nebývale přímočará.
Jsou tedy Habsburkové Přemyslovci?
Češi uctívali svatého Václava a vzpomínali na slavnou přemyslovskou minulost, obzvlášť v době národního obrození. A tak, ač Habsburkové byli notoricky známí tím, že neuměli s národním cítěním citlivě pracovat, své příbuzenství s Václavem připomínali. Mimo jiné proto, že se to hodilo ke katolické tradici, jelikož svatý Václav byl oficiálním světcem a věrným synem katolické církve. Měli na to ale nárok.
Přemyslovci vládli v Čechách do roku 1306 a tehdy si mladší přemyslovská princezna vzala za muže Jana Lucemburského. Lucemburkové, hlavně v osobě Karla IV., svůj původ rádi připomínali. Posledním Lucemburkem na českém trůně byl Zikmund. Ten totiž zanechal pouze jednu dceru, tu provdal za Albrechta Habsburského. Spolu měli syna Ladislava, který se narodil po smrti svého otce, a dostal přízvisko Pohrobek. Jeho matka byla Lucemburkovna, a tudíž dědička přemyslovské tradice. Po krátkém intermezzu s Jiřím z Poděbrad se na trůn dostávají polsko-litevští Jagellonci.
Ale jablko v tomto případě nepadlo moc daleko. Vladislav Jagellonský byl synovcem Ladislava Pohrobka, vnukem Alžběty a Albrechta. Tedy po babičce Lucemburk a po dědečkovi Habsburk. Jeho syn Ludvík se dětí na trůně nedožil. A po vymření Jagellonců nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Ten s dávnými českými králi spřízněn nebyl, zato jeho manželka Anna ano. Ta byla, jak víme, pravnučkou Alžběty a Albrechta, prapravnučkou Zikmunda, a tudíž prapraprapravnučkou předposledního Přemyslovce Václava II.
Tak mohou Habsburkové vystopovat svůj původ až k prvním Přemyslovcům a ospravedlnit svůj nárok na svatováclavskou korunu i pokrevně.
A kdy byl první Habsburk na českém trůně?
Ferdinand I. roku 1526 rozhodně nenastupoval na český trůn jako první král tohoto rodu. Před ním na něm seděl Ladislav Pohrobek, Albrecht Habsburský a také Rudolf I. Habsburský, manžel královny vdovy Elišky Rejčky, který využíval zmatku po smrti posledního Přemyslovce, a kdyby tragicky nezahynul u jezu Svaté Pole na břehu řeky Moravy, mohl zde i vládnout.
Ovšem v mateřské linii se nám Habsburkové objevují v rodokmenu mnohem dřív.
Když poprvé roku 1276 král železný a zlatý Přemysl Otakar II. prohrál boj s římským králem Rudolfem Habsburským (toho roku 1276 to kromě slavné bitvy na Moravském poli i přežil), součástí mírových dohod byla veselka. Guta Habsburská, císařova dcera, se měla provdat za Přemyslova syna, budoucího krále Václava II. A tak všechny jejich dětí, v Olomouci zavražděný Václav III., Anna Přemyslovna i Eliška Přemyslovna, ano matka Karla IV., byly po matce z rodu habsburského.
Čert aby se v tom vyznal, že? Útěchou nám budiž, že ani sami králové se v tom tehdy nevyznali, měli na to lidi, kteří v rodokmenech bádali. Nejpilněji v rodokmenech bádali, když se králové toužili rozvést, což se minimálně těm přemyslovským zachtělo hned dvakrát.
Anketa
Zdroje:
Václav Drška, Zikmund Lucemburský, Liška na trůně, Epocha, 1996.
Vít Vlnas, Jiří Rak, Ivana Čornejová, Ve stínu tvých křídel…: Habsburkové v českých dějinách, Vyšehrad, 1999.
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, 1986.