Článek
Legendy mají jasno, kdo je padouch a kdo hrdina. A ano, v legendách jsou velmi často jedna rodina. Od otců princezen, které se odmítly vdát za pohany, až po bratry, strýce a syny svatých mučedníků. Když je v legendě někdo padouch, tak pořádný, seká hlavy za křivý pohled a ničeho nelituje. Když je v legendě někdo světec, tak lituje i zašlápnutého mravence. (Pokud to zrovna nebyl Ďáblův posel.) Naše znalost přemyslovských počátků se bohužel čerpá ponejvíc právě z legend a z nějakého důvodu jim od Palackého český národ věří.
Jak to bylo s tou boleslavskou vraždou
Tradiční historický výklad říká, že Václava zavraždil jeho bratr Boleslav, protože nesouhlasil s příliš mírnou politikou vůči Německu. Legendisté také Boleslavovi připisují vrozenou krutost a touhu po moci. Dnešní historikové pochybují dokonce o tom, že strůjcem vraždy byl sám Boleslav. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by spolu měli předtím nějaký spor. Ovšem Václav přijel osudného dne do Staré Boleslavi na bratrovo pozvání. Někteří historici se domnívají, že se jednalo o obyčejnou rodovou mstu nebo důsledek nějaké urážky z předchozího večera.
Po Václavově smrti převzal Boleslav vládu nad knížectvím. Legendisté tvrdí, že povraždil všechny Václavovy příznivce. Ti proti němu prý povstali a odmítli ho přijmout za knížete. Jak dramatické předání moci bylo, s jistotou dnes nevíme, ale určitě to nebylo zcela mírumilovné. Prostě typická změna na knížecím stolci v raném středověku. Boleslavovi ovšem hrálo do noty, že Václav nezanechal syna, kterého by mohli jeho družiníci podporovat. Raný český stát se tak uklidnil.
Ovšem zahraničně-politicky Boleslav skutečně obrátil o 180 stupňů, a nahrává tak do karet těm legendistům, kteří mu přisuzují krvelačnost a válkychtivost. Nejenže odmítl platit tribut Sasku, ale dokonce se pustil do otevřeného konfliktu s římským císařem Otou I. Saská rodina Otonů vládla střední Evropě a brzy udělá z Východofrancké říše silnou Svatou říši římskou. Boleslav si musel tedy být svou pozicí v Čechách velmi jistý, pokud se pustil do takového boje.
V roce 950 se ale český kníže a římský císař smířili. Boleslav uznal vazalský vztah k císaři, ale jako respektovaný partner. Ano, formálně podřízený, ale nikoliv jako leník, ve skutečnosti tím zajistil českému státu mezinárodní uznání – klíčový krok, který jeho předchůdcům chyběl.
Proč přenášel bratrovy ostatky?
Víme, že Boleslav přenesl Václavovo tělo, a ač mu kronikáři a legendisté předhazují úplně jiné záměry, dobře věděl, co to znamená. Podle výkladu legend se světcova těla bál a krutě zacházel se služebníky, kteří měli budoucí svaté ostatky do hlavního města doručit. Ovšem pravděpodobně moc dobře věděl, co dělá. Přenos těla mučedníka byl první krok na cestě k jeho svatořečení. A také potom budoval Boleslav kult svého bratra. Jednalo se o zcela stejný akt, jakým Václav začal budovat kult své báby Ludmily. Světec z vládnoucí dynastie se totiž moc hodil.
Václavovy ostatky (asi) při bohoslužbě
Už tři roky po bratrově smrti, tedy 4. března, nechal Boleslav jako vládnoucí kníže přenést jeho ostatky do Prahy a začal podporovat jeho kult. Proč? Protože pochopil, že stát potřebuje nejen vojsko a hradiště, ale i ideu, která sjednotí lidi. Kult sv. Václava se stal základem české identity a legitimizoval vládu Přemyslovců na staletí.
Právě Boleslav z Václava udělal národního světce, kterému se dodnes klaníme, když se pod jeho sochou shromáždíme v nejistých chvílích českého národa. V podstatě nezáleží na tom, zda ho odstranil, nebo nikoliv.
Stojí tedy naše národní identita na bratrovraždě? Možná. Ale Italové se svým Romulem a Rémem to mohou říct také, a vlastně je to vůbec netrápí.
Zdroje:
CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011.
CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.
TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.
