Proč se učit dějepis? Má to vůbec smysl?

Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat.

George Santayana

Každý rok se na prvním semináři studentů ptám, proč se učit dějepis. Jaký smysl má poznávat dějiny? V drtivé většině případů se objeví stejná odpověď, jakou jsem vyučující na svém prvním semináři úvodu do studia dějepisu dala já.

Aby se neopakovala.

Také mimo historickou obec panuje přesvědčení, že znalost dějin nám zabrání opakovat chyby našich předků. Nerada tuto iluzi vyvracím. Přeci jen nechci brát zastáncům vyšší hodinové dotace dějepisu ve školních osnovách argument (už tak jich mají málo). Leč toto přesvědčení nesdílím. Mě tehdy má vyučující na prvním semináři položila tuto otázku:

„Barboro, máte pocit, že lidstvo se ze svých chyb někdy poučilo?“

Právě znalost těch několika tisíc let mě poučuje o tom, že v podstatě nic nemůže zabránit lidem dělat ty stejné chyby pořád dokola. Asi proto, že aktéry minulých dějů jsou lidé a ti chybují. Lidé v historii jsou totiž také schopni dělat jednu a tu samou věc pořád dokola se stejným výsledkem. Protože tentokrát to přeci určitě dopadne úplně jinak!

Znalost dějin totiž není to, co nám zabrání chyby našich předků opakovat. My je musíme vidět, pochopit a předvídat.

Ani znalost rodinné historie nezabrání dítěti opakovat chyby svých rodičů. To ví každý, kdo už něco zažil. Ale kdo pochopí, kým a proč jeho rodiče skutečně byli, pochopí sám sebe. Uvidí jasně, jak ho tento vliv utvářel. Přijme, že se mu nemůže nikdy ubránit, ale sebepoznání je základní klíč seberozvoje. A klíč k budoucnosti.

Vidět, pochopit a předvídat.

Své vlastní chyby i chyby, které dělá lidstvo po staletí.

Tak nějak vnímejme poznání dějin. Historicky gramotný člověk chápe příčiny a následky dějepisných jevů. Hlavně nezaměňuje jedno z druhé.

„Studium historie nás naučilo minimálně jednu věc. A to, že vždycky může být hůř.“

Neil Gaiman

Historik už také může s trochou nadsázky říct, že všechno už tu někdy bylo. Nenechá se tak zmást, když v televizi slyší o bezprecedentní krizi nebo o výzvě, jakou lidstvo ještě nezažilo. Lépe se orientuje ve své kultuře i v kulturách jiných, protože ví, jak se vyvíjely. A na základě toho, co ví o vývoji válek, krizí a procesů dávno minulých, může usuzovat, co nás čeká s větší přesností. Není nakonec ale tolik překvapen jako mnozí žurnalisté, když přiletí černá labuť a jeho předpověď mine realitu o několik mil. Pokrčí rameny se slovy, že dějiny nejsou předvídatelné. To on už dávno ví.

Jak ukázalo přirovnání s rodinou anamnézou, která zaměstnává každého dobrého psychoterapeuta, dějinné vlivy jsou jako rodinné vlivy. Utvářejí naši společnost tak, jak rodina a dětství utváří naše dospělé já. Národní, kulturní, společenská, genderová a jiná identita, ty všechny jsou formovány dějinným vývojem. Kdo ho nezná, nemůže si být ve svém já jistý. Kdy jindy to bylo důležitější než teď? Kdo si není jistý tím, kdo je, nemůže tolerovat někoho, kdo je očividně jiný. Dobrý učitel dějepisu tak pro toleranci v dnešní společnosti dělá víc než nejlepší lektor multikulturní výchovy.

Před volbami do poslanecké sněmovny roku 2021 jsem sledovala televizní debaty na České televizi. Zde prezentovali redaktoři průzkum (který se mi jinde, než v samotných pořadech nepodařilo dohledat), který uváděl, že lidé se dnes ze všeho nejvíc bojí dezinformací. A já měla hlavu plnou otázek. Jak je tedy možné, že dějepis má tak malou oblibu a podporu ve společnosti (která přímo koresponduje s hodinovou dotací)? Jak je možné, že vůbec musím vysvětlovat studentům proč se učit dějepis? Jak to že nejsou historické obory narvané nadšenými uchazeči o studium? Proč veřejnost hlasitě neprotestuje, když se z té už tak malé hodinové dotace ubírá?

Možná proto, že veřejnost v podstatě neví, k čemu jí ten dějepis je. Tento web se tak bude snažit právě toto vysvětlit. Odpovědět na otázku proč se učit dějepis. Je to totiž informovanost a gramotnost, která je v boji proti dezinformacím a proti manipulaci tou nejlepší zbraní. Kritické myšlení můžete rozvíjet, jak chcete, ale pokud nemáte základ, na kterém ho založíte, budete se točit v kruhu. Znalost dějin vám dá ten nejlepší materiál, se kterým můžete současnou situaci poměřovat a tvrzení případného manipulátora porovnávat.

Z dějin všichni rádi čerpáme své argumenty. Bylo tomu tak vždycky. Nacionalisté v 19. století dávnověkostí svého národa dodávali údernosti snahám o vlastní stát. Německo v první světové válce odčiňovalo porážky od „odvěkého“ nepřítele. Francie se ve Versailles snažila přinést pokořením „odvěkého“ nepřítele světu mír. Kam směřovalo oboje, dnes už víme. A můžeme například historií, který se prohnala kolem vagónu v Compiégne argumentovat při tvorbě nové budoucnosti zase my. Anebo se můžeme poučit a historické argumenty nechat v učebnicích.

Tento nešťastný vagón se stal svědkem podpisu příměří 11. listopadu 1918, čímž se fakticky skončila první světová válka. Jelikož druhou světovou válku vedlo Německo se záměrem tuto potupu odčinit, porážka Francie musela být roku 1940 podepsána právě zde. Z čestného místa v Paříži putoval nejprve do lesa v Compiégne, aby se zde uskutečnil podpis kapitulační listiny, a posléze na nové čestné místo do Berlína. Nebohý vagón se podpisu třetí kapitulační listiny nedočkal. Má se za to, že před postupujícími vojsky ho v roce 1945 vojáci SS zničili. Mohl ale padnout za oběť náletu. První verze se mi líbí víc. Ukazuje, že historická paměť učí lidi milovat, nenávidět, zbožňovat a mstít se. A to i železničním vagónům.

Pochybuji, že si ale jsme schopni pomoct. Je to přirozené. Proto je asi lepší toto chápat. Poznejme dějiny v jejich různorodosti. Smiřme se s mnohostí různých výkladů. A se vší pokorou vyvracejme povrchní argumenty

Diskutujme, respektujme, vysvětlujme. A při těch diskuzích, ať se povedou v přednáškové hale nebo nad pivem v hospodě, si budeme dobře uvědomovat proč se učit dějepis.