Protireformace, díl první – o co komu šlo a proč?

Jedním z tajemných pojmů, na které každý školák narazí při studiu, je protireformace.

Také divák večerních zpráv toto slovo možná zaznamená v průběhu debat o církevních restitucích a mariánském sloupu na Staroměstském náměstí.

Většina obyvatel neví, co to je, protože neví, co to je ta reformace.

Ale už od tatíčka Masaryka víme, že protireformace je něco špatného.

Nakonec, proč ne, reforma je přeci vždycky k lepšímu ne? Reformovat znamená napravit chyby, předělat něco, aby to fungovalo líp. Jako učitelka si po několika školských reformách o tomto myslím své. Přesto u nás vládne přesvědčení, že reformace je cesta vpřed, tedy protireformace musí být cesta vzad.

Kdo o protireformaci něco tuší, tak na ni nenahlíží o nic příznivěji. Přeci jen, nutit nebo snad i přemlouvat někoho ke změně vyznání, to se naší nábožensky tolerantní (nebo možná indiferentní) západní dušičce příčí.

Možná se ale podivíte nad tím, že hned v sousedním Rakousku nebo Bavorsku se na protireformaci dívají veskrze pozitivně. Návrat ke katolictví přinesl barokní rozkvět metropole a pomohl monarchii přežít až do roku 1918.

A ještě víc vás překvapí, když se dozvíte, že ona ani ta reformace neprobíhala vždy poklidně, že třeba ve Skandinávských zemích to bylo obracení na tu reformovanou (luteránskou) víru, které provázelo nucení, represe a asistence vojska.

Takže si povzdechněme nad skutečností, že to zase není černobílé, a pojďme si objasnit pojem, který ať v dobrém či zlém, ovlivnil evropské dějiny ohromnou měrou.

V první části této dvoudílné série objasním, jak to probíhalo a proč. V druhé se podíváme domů na to, jak konkrétně probíhala protireformace, nebo chcete-li rekatolizace po bitvě na Bílé hoře roku 1620 v Čechách.

Když Martin Luther roku 1517 v saském Wittenbergu napsal a údajně na dveře kostela přibyl svých 95 tezí, neměl tušení, co svým počinem odstartoval. A to je dobře, protože by se toho možná sám zalekl. Chtěl upozornit na nešvary, které ho na chování církve příliš bily do očí. Rozhodně nezakládal novou církev a už vůbec nečekal, že jeho suchý odborný text určený pro absolventy teologických studií se stane bestsellerem doby. Ale lidé 16. století už byli jinde, nejen že četli, oni rádi četli o tom, čemu věřili. Zajímali se o svět, vzdělávali se a stará (katolická) církev to zatím nechápala.

Nicméně Lutherovo působení rozdělilo dříve univerzální křesťanskou západní Evropu na dvě části, později ve francouzsky mluvícím říšském městě ji rozkrojí Jan Kalvín na ještě menší kousky. Evropu čekají náboženské války. Budou částečně o náboženství, víře a spáse duše, ale mnohem víc o politice, moci, penězích a půdě.

Katolická církev ale roku 1517 jen bezmocně přihlížela, co se v Německu dělo. Nebo spíš přehlížela, dělala, že nevidí, a doufala, že se to přežene.

V roce 1517 považovala papežská diplomacie Luthera jen za jednoho z řady kacířů. Už se za 1500 let své historie vypořádala s tolika kacíři, že přece zvládne jednoho augustiniánského mnicha kdesi v Sasku. Jenže časy se změnily, lidé se změnili a katolická církev si to uvědomila bolestně pozdě.

Proč lidé tak nadšeně vyslyšeli Lutherovo volání po reformě? Proč luteránská reformace neskončila stejně jako všechna náboženská hnutí předtím?

Protože rostla vzdělanost, a hlavně se změnila struktura společnosti. Bohatá městská vrstva se chtěla angažovat ve věcech náboženství, sedět v lavici a poslouchat pana faráře už nikomu nestačilo. Měli otázky, chtěli se ptát a dostat odpověď a pan farář je ze své výšky přehlížel. Dost často navíc jeho oko spočinulo ve výstřihu sličné paní v první řadě a u výměny pohledů neskončilo. Pan farář navíc občas ani sám odpovědi neměl, protože sečtělí běžní věřící prožívali a studovali Bibli hlouběji než on. Navzdory tomu dogma pravilo, že ho mají uznávat jako neomylnou autoritu.

Změnil se také vztah státu a církve, čehož si opět církev opomněla všimnout. Opojeni politickými a vojenskými úspěchy vydávali renesanční papeži z nádherných sídel obklopeni skvostnými uměleckými díly nařízení a prohlášení, která na sever od Alp málokoho zajímala. Němečtí (říšští) biskupové a arcibiskupové vedli samostatnou politiku. Nejmocnější králové, španělský a francouzský, z podstaty svých mocenských ambicí ani nemohli papežskou autoritu bezezbytku respektovat, protože na Apeninském poloostrově sledovali vlastní zájmy a vedli své války často proti papežům.

V srdci Evropy si také žilo malé české království, kde vedle sebe v míru existovala tři náboženství. Jedno zcela nelegální (Jednota bratrská) a druhé legální zajištěné basilejskými kompaktáty po skončení husitských válek. Že papež kompaktáta zrušil a husitskou církev tak postavil mimo zákon, tady nikoho zjevně nevzrušovalo. Nejméně ze všech příslušníky katolické menšiny, kteří spolu s „kacířskými“ kolegy spravovali věci veřejné a sem tam uzavírali sňatky mezi rodinami. Z východu a jihu do Evropy mířili Turci a ti, kdo s nimi měli co do činění osobně, především Uhři, si po právu kladli otázku, k čemu jim ten papež a celá univerzální církev je, když jim nikdo proti nevěřícím nepřijde na pomoc.

Tak katolická církev dřímala příliš dlouho na to, aby reformaci zadupala v zárodku. Když se konečně probrala, s hrůzou zjistila, že nemá ani sílu, ani prostředky, ani autoritu. Lidé raději poslouchali sečtělé luteránské kněží mluvící jejich jazykem, nadšeně zpívali nové písně, s radostí diskutovali o víře a s ještě větší radostí si rozebírali církevní jmění. Německá a rakouská knížata se nadchla pro myšlenku rozebrat si všechny ty církevní statky, a přitom zůstat křesťany a netrápit se myšlenkou na pekelné plameny.

Leckterým původně katolickým kněžím se zalíbilo vyměnit ono nedotknutelné postavení za rodinný život a možnost odkázat dětem svůj majetek a dílo, protože protestantská církev zrušila celibát. Katolická církev těm, komu se reformace zalíbila, neměla co nabídnout. V kostelech se tolik nezpívalo, lidé liturgii nerozuměli, kněží žili světským životem a mocenská základna se pomalu rozpadala. Hlavně se už při prvních diskuzích s reformě naladěnými teology ukázalo, že po dvou stech letech vnitřních konfliktů sama církev nemá jasno ve svých stanoviscích. Vždyť už v roce 1417 zavázali kardinálové nově zvoleného papeže k reformě, kterou zatím nikdo neuskutečnil.

Tak čas ubíhal, vznikla církev německá (luteránská), později francouzská (kalvinistická) a obě získávaly nové a nové duše, zatímco věrní katolíci nečinně přihlíželi nevěda, jestli se taky přidat nebo vytrvat.

Jediné, co mohla katolická církev nabídnout navíc byla, stabilita a kontinuita. To nebylo málo. Mohla se odvolávat až ke svatému Petrovi, kterého do funkce dosadil podle evangelia sám Ježíš. Mohla argumentovat 1500 lety historie, ustanovením koncilů, celou křesťanskou filozofií, která se za ta léta vystříbřila a kterou teď reformované církve šmahem odmítly.

Sázka na novou církev byla přeci jen skokem do neznáma a ve hře byla duše každého jednotlivého věřícího. Jenomže, pokud nařízení vydává papež, který žije s několika milenkami, tlumočí ho biskup, který hromadí majetek a vede vojenské kampaně, a lidem přednáší kněz, kterému se sem tam plete jazyk, tak stabilita a kontinuita nestačí. Protože lidé si tu Bibli díky knihtisku už můžou sami přečíst a zjistit, že hospodaření současné církve se s jejím obsahem neshoduje. Na hříšnost církve se upozorňovalo už několik stovek let, ale lidé neměli alternativu, nedovedli si představit, že by se něco mohlo změnit. Teď si to představit dokázali a co víc, představit si to dokázali i ti nejmocnější z nich, ti, kteří měli majetek a zakládali univerzity, jako třeba ochránce Martina Luthera, saský kurfiřt nebo o mnoho později, třeba jeden francouzský král.

Martin Luther od začátku požadoval svolání univerzálního koncilu, na kterém se probere náboženská reforma. Nechtěl církev štěpit, chtěl, aby se sešli všichni, kteří něco znamenali a měli co říct. Jako v roce 1414, když se sešli v Kostnici a řešili papežské schizma. Aby celé křesťanstvo pomohlo opravit to, co se za léta v církvi pokazilo. Rozhodně nebyl se svým požadavkem první. John Wycliff, Jan Hus, Kateřina Sienská, ti všichni už v 14. století žádali po kardinálech a papežích trochu sebereflexe a návrat ke způsobům, jaké učil Ježíš Kristus.

Na tomto místě připomeňme, že ani Jan Hus nechtěl církev štěpit, a také jeho následovníci, husité se považovali za věrné a pravé katolíky. Jenže dvě stě let se nic nedělo, papežství muselo vyřešit několik krizí. Z východu a jihu útočili Turci a nezřídka papežská diplomacie právě organizaci obrany Evropy proti Turkům věnovala veškerý svůj čas a prostředky. Renesanční papeži se nicméně zakopali ve skvostné Itálii, uprostřed nádherných uměleckých děl, v podpoře umělců a snili o sjednocení Itálie pod vlastní nadvládou. Co se dělo za Alpami, pro ně nehrálo roli. Tak byl koncil o reformě křesťanstva odsouván tak dlouho, až všem došla trpělivost. Příslovečný (asi i vymyšlený) úder Lutherova kladívka značil, že čas vypršel.

Když se papežská diplomacie probudila a pochopila, s kým a s čím má tu čest, musela se ještě smířit s představou, že čas velkých papežů diktujících evropskou politiku skončil. Teď vládnou světští králové a žádná reforma se neobejde bez spolupráce s nimi. S luterány ve Šmalkaldské válce bojoval a osudu mladé církve rozhodoval císař a španělský král Karel V., ani kardinál, ani papež, nýbrž císař. Nicméně Karlův záměr luterány porazit a přinutit je k účasti na univerzálním koncilu, kde se budou všichni bavit o tom, jak církev napravit, nevyšel. Německá protestantská knížata zašla příliš daleko, zabavila příliš mnoho církevních statků, stala se příliš mocnými, než aby se mohla vrátit do lůna církve, která o sobě tvrdila, že je jediná pravá. Šmalkaldská válka skončila kompromisem, Svatá říše římská bude odteď rozdělena na katolíky a protestanty, každý zeměpán bude mít právo rozhodnout, k jakému vyznání se jeho země (a všichni jeho poddaní) přikloní. A na žádný koncil nikdo nepojede, proč taky, mají jasno. Ještě by nakonec museli vracet to, co zabavili.

Karel V. jako věrný katolík, který navíc narozdíl od svého bratra Ferdinanda („našeho”) I. střední Evropě vůbec nerozuměl, to neunesl a roku 1558 abdikoval. Stáhl se do kláštera a nechal bratra, aby si to v Evropě s kacíři a v Uhrách s Turky řešil sám. Španělsko ovšem přenechal svému synu, věrnému a přesvědčenému synu katolické církve, který mohl ždímat nově nalezené zlato z nového světa. Kde je zlato, tam je i vůle třeba pro náboženskou reformu. Španělský král Filip II. nalezl společnou řeč s papežem a společně ten vytoužený koncil dotáhli do konce.

V dnes severoitalském městě Tridentu (v 16. století říšském městě) se odehrál koncil, který umožnil protireformaci. Protože teprve zde si církev ujasnila, čemu má věřit, co má učit, a hlavně, jak to provede. Katoličtí teologové si udělali jasný názor na všechny výčitky, které se na jejich hlavy snášely dvě stě let, na všechno, co požadovali reformátoři. Pro ty, kdo doufali, že katolická církev uzná své chyby, vrátí se ke způsobům prvních křesťanů a umožní tak smíření s protestanty a sjednocení křesťanstva, byl koncil zklamáním. Protože na Tridentském koncilu se dohodl přesný opak. Katolická církev obecně své chyby neuznává, není bez zajímavosti, že omluva za  upálení Jana Husa z roku 1990 z úst Jana Pavla II. patří k vzácným výjimkám.

Teologové na koncilu se shodli na tom, že není třeba zahodit 1500 let historie a křesťanské filozofie kvůli přehmatům z poslední doby. Postačí, když se ve vší tichosti opraví, co nefunguje teď. Dogma zůstalo stejné, knězi zůstalo výsostné postavení v rámci komunity, ale odteď měl být morálně dokonalý, vzdělaný a sečtělý a toto postavení si zasloužit. Vytvořil se rozsáhlý systém, který měl mravy a schopnosti kněží kontrolovat. Přímo zodpovědný za svěřené území byl biskup, který se měl místo mocenské politiky věnovat přímému dohledu nad spravovanou oblastí, kázat, vzdělávat a hlídat. A sám jít příkladem, zůstat morálně nedotknutelný a dokonalý.

Zatímco reformace rušila kláštery a pak řešila problém, co se všemi těmi dívkami, které se najednou octli bez obživy a věna, katolická reformace zakládala nové kláštery. V některých, třeba mezi Voršilkami, se položil důraz i na vzdělávání žen. Tam kde reformace hromadně rušila mužské kláštery, se po tridentské reformě zakládaly nové – takové, které odpovídaly na potřeby doby, především na touhu po vzdělání, bezplatném vzdělání pro širší vrstvy. Na Tridentském koncilu se také dohodlo, že není třeba ničit a odmítat všechnu tu uměleckou nádheru, jak to dělali kalvinisté, ale naopak ji využít a vystavit na odiv. Barokní sloh nevznikl jako nástroj protireformace, máme i mnoho protestantských barokních malířů, ale posloužil k odlišení. Ti věřící, kteří milovali umění, nádherné stavby a působivé obrazy, ti se do katolické církve rádi vrátili, protože to jim u protestantů chybělo.

Tak se po Tridentském koncilu zrodila nová katolická církev a začala vychovávat nové generace katolíků. Ideální katolický šlechtic byl sečtělý, vzdělaný, zcestovalý, vyznal se v umění, v tanci a hudbě, protože to vše se učilo mimo jiné na jezuitských školách. Kromě toho ale takový šlechtic věděl, že katolická církev je jediná pravá a rozdělení univerzální církve bylo špatné. Zatímco předchozí generace zažily zkorumpovanou církev a dramata, když se tvořily ty nové, nová generace přicházela na politickou scénu s vědomím, že nejsou sami. Že spolu soupeří dvě vyznání o vládu nad světem.

Taková církev už měla věřícím co nabídnout. Nádherné kostely, barokní divadlo, kvalitní vzdělání zdarma a morálně bezúhonné kněze. Mnoho věřících, kteří předtím schvalovali kněžská manželství, si zase vzpomněli, že správný kněz přeci žije v celibátu (protože tento kněz už ho dodržoval). Rodiny ocenily, že mohou odložit dívky do bezpečí kláštera, kde se jim dostane vzdělání odpovídající jejich postavení a v neposlední řadě samy dívky v klášterech si často oddychly, že se reformace nedostala až k nim. Nepředstavujme si to tak, že všechny jeptišky v protestantských zemích opouštěly kláštery radostně a s nadšením se vrhaly do náruče mužů, kterým měli v bolestech rodit děti. Ale to odbočujeme.

Protestantské církve navíc od poloviny 16. století nezůstávaly v tomto procesu pozadu. Pryč byly časy, kdy spolu luteráni a kalvinisté diskutovali. Věroučný systém byl uzavřen, už nebylo o čem diskutovat. Nová víra se měla šířit. Také mladí protestanští šlechtici měli být vzdělaní a zcestovalí, studovali na německých univerzitách a byli odhodláni mezi svými poddanými vymýtit zbytky „papeženců.“

Protireformaci musíme vnímat v kontextu boje o moc, i když tomu obě strany říkaly boj o duše poddaných.

Exkurz do protestantské i katolické reformace byl nutný, protože samotná protireformace by se nikdy neuskutečnila, kdyby se předtím katolická církev nezreformovala.

Když se katolická církev takto obrodila, mohla si vzít zpět to, o co přišla. Energičtí mladí katoličtí šlechtici začali vymáhat svou víru na svých poddaných. Nová generace knížat podporovala katolickou církev a zakazovala protestantské novoty. Na pořad dne přišlo vyhánění protestantů, zákaz podnikání, konfiskace majetku nebo třeba i věznění o chlebu a vodě. Na druhé straně ovšem stály velké výhody pro katolíky, kvalitní jezuitské školství a působivá barokní kultura. Nová generace šlechticů se pustila do intrik a prosazování politiky ve spolupráci s papežskou a španělskou diplomacií, kde mohla. Vzdělané katolické dámy ve svých salónech okouzlovaly šlechtice bez rozdílu vyznání a přesvědčovaly je o výhodách a pravdivosti katolické víry. Řeky španělského zlata z nového světa proudily po celé Evropě a nejednoho protestanta přesvědčily, že se mýlil. Náboženské války ve Francii a později třicetiletá válka tento konflikt dovrší.

Jak konkrétně protireformace probíhala v Čechách, si povíme příští týden. K tomu je totiž třeba představit také hlavní postavy, hlavně našeho neoblíbeného Ferdinanda II. nebo ty vzdělané katolické dámy, abychom to genderově trochu vyrovnaly. Rozlučme se tedy s protireformací zde.

Nám v české kultuře 21. století přijde proti srsti jakákoliv forma náboženské indoktrinace, ačkoliv přijímáme bez problému indoktrinaci různými světskými politickými ideologiemi (pokud souhlasíme s účelem). Nemusíme se ale vzdalovat od hranic tak daleko, abychom si uvědomili, že když se náboženství propojí s politikou, svoboda svědomí trpí.

V 16. století lidé ani bohatí, ani chudí, ani mocní, ani nemocní, ani protestanti, ani katolíci nechápali pojem náboženská tolerance. Náboženství představovalo zásadní politikum a od mocenských her ho nikdo neodděloval. Nemluvíme zde pouze o nejvyšší úrovni. Když se v katolické vesnici objevil jeden protestant, dceru mu za manželku nikdo nedal, a když prodával mouku, dobrý katolík si ji od něj nekoupil. Západní civilizace bude muset ujít ještě dlouhou cestu, než začne uznávat svobodu, věřit si čemu chci. To je kontext, bez jehož pochopení, nemá žádný výklad o reformaci nebo protireformaci smysl.

Pochopit ovšem neznamená, uznávat ani omlouvat.

Komu se nátlak na cizí svědomí příčí, ať je o to vděčnější za dobu, ve které můžeme žít. Koneckonců, buďme také rádi za pohodlnou střední Evropu. Náboženská tolerance není samozřejmostí ani v dnešním světě. Když pochopíme svou vlastní historii, možná se nám i s jinými kulturami bude jednat lépe.

Za předpokladu, že chápeme jejich hodnoty a normy, si budeme snáze stát za tím, co my uznáváme za správné.

Catalano Alessandr - Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu a protireformace v Čechách

Hsia R. Po-Chia - The World of Catholic Renewal (1540 - 1770)

Mullet A. Michael - The Catholic Reformation

O´Malley John - Trent and All That. Renaming Catholicism in the Early Modern Era