Jak se dnes učí dějepis? Už dávno to není o suchém výkladu dat a jmen

„Data jsou nezbytnými kolíčky, na něž se zavěšuje tapiserie dějin.“

Ernest Gombrich

Ernst Gombrich měl pravdu v tom, že bez dat jako kolíčků by nám tapiserie dějin ze stěny hezky rychle spadla. Mohla bych tedy svůj lehce provokativní titulek vzít zpět. Ale neudělám to. Já jako historik z povolání mám totiž s letopočty sama ohromný problém a v dosažení hlubokého pochopení dějin mi to nikdy nijak nebránilo. A výuka dějepisu by toto měla reflektovat.

Letopočty a jména už dávno nepředstavují cíl moderní výuky dějepisu, ačkoliv do praxe se nové postupy prosazují pomalu. Dnes už by si žáci ze škol v ideálním případě měli odnést schopnost historicky myslet. Historické myšlení je pojem, který přesně definovali didaktici dějepisu, jmenovitě Peter Seixas. Ve svých projektech ho dále rozvíjejí mimo jiné kolegové z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jedná se o koncept poměrně složitě definovaný, pokusím se ale srozumitelně shrnout jeho základní body.

Historicky gramotní lidé by se měli správně tázat po příčinách a následcích minulých událostí. Nezaměňovat jedno za druhé. A být si vědomi, že málokdy je správná pouze jedna jediná odpověď. Představoval atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu příčinou první světové války? Nepleteme si v tomto případě příčinu se záminkou? Historicky myslící člověk by měl být schopen na obě otázky odpovědět.

Výuka dějepisu by dál měla žáky naučit vžít se do myšlení lidí v dějinách. Vykládat fakta v kontextu a nepromítat současné hodnoty současnosti do dějin. Můžeme označit Jana Husa za nepřítele žen? Dnešním pohledem jistě ano. Husova kázání přesně v dobovém duchu ženy vykládají jako hříšné a slabé bytosti. Když se ale začteme do poměrně známého spisku Dcerka, objevíme nadčasovou vstřícnost k něžnému pohlaví. Ještě jiný úhel pohledu se nám nabídne, když nahlédneme do praxe kazatelovi činnosti. Současné představy o rovnosti pohlaví by historicky gramotnému myslícímu člověku neměly bránit vynášet soudy v souladu s hodnotami doby.

Historicky myslící člověk také vybírá ty události, které se stanou dějinami. Je historií přistání janovské obchodní lodi v sicilském přístavu? V drtivé většině případů nikoliv. Je to jen jedna událost z mnoha. Historicky významným se stává přistání té lodi, na jejíž palubě se nacházely krysy (a blechy) přenášející bakterii Yersinia Pestis – původce moru.

Ale možná žádná taková loď nikdy nepřistála. Je to jen teorie. Protože přesně už cestu, jakou se do Evropy dostala epidemie moru, nikdy nevybádáme. Budeme-li se však bavit o každodenním životě námořníků, bude pro nás i příjezd obyčejné, černou smrtí nedotčené lodi, předmětem rozboru.

Proto také to, co se nestalo, ale stát mohlo, musí historicky myslící člověk vědět. Také to tvoří kontext, do kterého události zasazuje.

„To, co se stalo, nabývá významu jen ve srovnání s tím, co se nestalo. A toho, co se nestalo, je vždy nesrovnatelně víc.“

Jan Galandauer

„Dějinami se stává jen taková minulost, která zřetelně souvisí s přítomností a budoucností.“

Dušan Třeštík

Z výše popsaného výběru aspektů historického myšlení by mělo být jasné, že cílem výuky dějepisu dnes by mělo být to, čemu já říkám „chápání dějin.“ Znalost souvislostí, znalost doby a schopnost dedukce a interpretace.

Co občas nevyniká dostatečně, je ale vědomí, že dějepisné poznatky nejsou neměnné.

Že na rozdíl od přírodních věd, v historii nemusí být platný pouze jeden výklad. Je správný slovenský nebo český výklad smrti Milana Rastislava Štefánika? Ani jeden z těchto textů nemůžeme označit zcela jasně za chybný. Nicméně značně se liší tím, co:

Oba jsou přesto součástí důležitého národního příběhu dvou sousedních zemí. Kdo chápe dějiny, musí chápat, že výklad dějin není neměnný soubor fakt. A že se už vůbec nejedná o nevinný soubor fakt.

Historií se totiž stávají ty dějiny, které souvisí s naší současností. Cílem historického myšlení by nemělo být pouhé chápání minulosti, protože vskutku, k čemu by nám to bylo? Takové poznání přináší zábavu a potěšení, ale nemnoho užitku. Smysluplnější je chápání přítomnosti v kontextu minulosti.

Buďme fér a přiznejme si, že zcela objektivní při výkladu dějin nebudeme nikdy. Každý společnost si vybírá to, co je pro ni důležité. Zatímco před zhruba sto lety, když se tvořily národní státy, leželo těžiště dějepisné látky např. v objevování dávné slovanské minulosti, dnes nás třeba víc zajímají otázky vztahu žen a mužů nebo člověka k přírodě.

Například právě po vývoji vztahu člověka a přírody, po dějinách sexuality nebo po původu národů.

Nebo můžeme jít ještě dál a sledovat historii v celé její šíři – včetně dějin velkých fenoménů. Tzv. Big history sleduje dějiny od velkého třesku do současnosti. V takto pojaté výuce se přirozeně rozmazávají hranice mezi jednotlivými obory – a to dokonce mezi společenskými a přírodními vědami.

V dějepise se také už prosazují paměťové dějiny, které ještě těsněji propojují minulost se současností.

V neposlední řadě si žáci mohou zkoušet roli historika – sami dostat do ruky pramen a bádat. Tzv. badatelský výuka je pro učitele na přípravu i vedení nesmírně náročná, právě proto oceňují materiály, které produkují např. historici z History Labu nebo projektu Dějepis+.

Jako učitelka dějepisu si ovšem myslím, že žádná z uvedených metod není samospasná. V ideálním případě by měl učitel tyto přístupy kombinovat.