Proč už nejsem na Twitteru. A jde bez sítí podnikat?

Říká se, že kdo chce být vidět, tak se bez sociálních sítí neobejde. Jako aspirující bloggerka, online podnikatelka a copywriterka bych tam tedy být měla. Sociální sítě vypadají na první pohled jako ideální prostředek. Ale zkusila jsem to a řekla si, že ne. Protože jeden člověk nemůže dělat všechno. Mám pro vás první základní poučení, pokud vás sociální sítě nebaví, nedělejte to. Jde to i bez nich. Cena, kterou za jejich využití zaplatíte, je příliš vysoká. Platíte totiž hlavně svým časem.

Abych to shrnula.

Dlouho jsem sítě používala úplně špatně. Nepochopila jsem, že sociální sítě svůj název správně odvozují od slova sociální. Nejsou tu od toho, aby jedna strana propagovala nějakou svou značku a myšlenku. Máme se socializovat v online prostoru. Kdo chce být na sítích vidět, musí zde navazovat vztahy se svými fanoušky. Komunikovat, odpovídat, klást dotazy, radit, podporovat. Postnout příspěvek a pak se stáhnout na týden, to je k ničemu. Algoritmy totiž váš příspěvek fanouškům stránky ani nezobrazí. Ony totiž odměňují aktivní uživatele.

META (Facebook, Instagram), X (Twitter), TikTok a další žijí z placené reklamy firem. Ale malého podnikatele nebo blogera využití placené reklamy jenom zruinuje.

Zaprvé, placená reklama funguje na sítích jen za předpokladu, že si nastavíte vysoký rozpočet. Čím menší rozpočet, tím menší návratnost. Není to lineární. Takže pokud nejste ochotni do placené reklamy investovat hodně, tak ji ani nepoužívejte.

Zadruhé, Facebook opravdu není intuitivní. Správné nastavení reklamy, parametrů, publika, rozpočtu a dalšího, se profesionálové dlouho učí. Pokud si budete placenou reklamu nastavovat sami, prodraží se vám. Takový profík taky něco stojí. Kdo chce dělat marketing na sociálních sítích tak, aby se mu vyplatil, najme si profesionála. Jinými slovy, bude platit někomu, aby místo něj ztrácel čas tím, že přiměje uživatele ztrácet čas. Tedy, že zaujme jejich pozornost správnou reklamou.

Zatřetí, algoritmy na sociálních sítích fungují tak, že se snaží vyvolávat negativní emoce. To není žádná konspirace, tvůrci Facebooku sami přiznali, že takto jejich systém funguje. Negativní emoce vás připoutají k obrazovce a donutí reagovat. Pozitivní emoce vás nakopne k tomu pohladit psa, políbit ženu a jít se projít. Proto ta negativita. Ve výsledku pak vaši reklamu ukazuje Facebook rád lidem, které naštve. Pokud propagujete čokoládu nebo pěnu na holení, asi to nebude takový problém. Já ale třeba s historickými tématy dostávala na frak.

Zaplatila jsem si reklamu na výukové video a online kurz k dějinám Ukrajiny. Věděla jsem, že algoritmy Facebookové reklamy se musí několik dní učit a až čtvrtý den najdou pro mě ideálního uživatele. Zpočátku bylo vše tak nějak napůl. Občas mi někdo vynadal, někdo pochválil. Ale začali se množit vyhraněné komentáře. Lidé se v komentářích navzájem nazývali pohlavními orgány a trhali si hlavy. Nechápala jsem, proč jsou kvůli jedněm dějinám tak agresivní.

Až potom mi došlo, že Facebook přesně toto chtěl. Zobrazoval reklamu těm, u kterých byla velká pravděpodobnost extrémně negativní reakce, protože ta vyvolá další negativní reakci. Ty nejvíc konfrontační a nejhnusnější komentáře vybral mezi ty „vybrané,“ které umístil nahoru pod příspěvek. Když jsem si komentující čtenáře rozklikla, bylo mi vše jasné. Jednalo se o osoby s vyhraněně proruským nebo extrémně proukrajinským názorem. Jednoduše lidé, kteří měli v diskuzi o dějinách Ukrajiny úplně krystalicky jasno. Za svůj názor se hodlali bít minimálně na sítích. Což vyhovovalo algoritmům Facebooku. Ale nevyhovovalo to mému záměru. Copak si takový člověk koupí kurz na dějiny Ukrajiny? Vždyť ten má jasno. Reklamu jsem stopla a od té doby jsem si už žádnou nezaplatila.

Kdo chce získat na sítích dosah, musí je aktivně využívat. Čím více času na třeba Instagramu strávíte, tím více uživatelům platforma ukáže vaše příspěvky. A já se jednoho dne rozhodla, že tuhle hru hrát nebudu. Že radši budu investovat čas do vzdělávání v oboru, najdu si lepší platformu (jako třeba Seznam Médium nebo Substack, díky za ně), vložím čas do kvalitního webu a volného času si budu víc vážit.

Protože to, co jsem psala o negativních emocích, účinkuje také na nás jako běžné uživatele. Lidé, kteří tráví hodně času na sociálních sítích mají větší sklon k depresím a negativnímu myšlení. Jestliže algoritmy fungují tak, že vás chtějí cíleně naštvat, tak se není čemu divit. Pokud jako první na své zdi uvidíte příspěvky, které mají vyvolat negativní emoci, tak se k těm pozitivním často ani nedostanete, protože zabřednete do vyhrocených diskuzí.

S lidmi, se kterými nejčastěji diskutujete, budujete v království jedniček a nul vazby. Facebookoví roboti usoudí, že odvádí dobrou práci, a od těch lidí vám toho budou zobrazovat víc a víc. Kruh a s ním i vaše sociální bublina se uzavírá. K příspěvkům lidí, které by vám vrátily víru v lidstvo se ani nedostanete. Ty budou na vaší zdi hluboko dole, pokud vůbec. Vypínáte tedy mobil znechucen a přesvědčen, že žijete mezi blázny a idioty, protože se tam nenašel nikdo, kdo by myslel normálně.

Exodus ze sítí není pro každého, ale myslím, že stojí za to to aspoň zkusit. Bez ohledu na to, co se nám totiž jejich majitelé snaží namluvit, skutečný život se odehrává mimo ně.

(Článek jsem v roce 2022 umístila na jiný blog. Při inventuře jsem usoudila, že se hodí sem. Jsem ráda, že za dva roky od mého exodu z Twitteru / X a experimenty se sítěmi všeho druhu jsem dospěla sem. K názoru, že:

😡 Ceterum autem censeo reticulum sociale esse delendum.

Jaron Lanier, Ten Arguments for Deleting Your Social Media Accounts Right Now, The Bodley Head Ltd, 2018.

Anna Lembke, Dopamine Nation: Finding Balance in the Age of Indulgence, Dutton Books, 2001.

Roger McNamee: Zucked: Waking Up to the Facebook Catastrophe, Penguin Press, 2019.

Sociální dilema, dokument USA, 2020.