Článek
DM jsem milovala. Byl to obchod, kde jsem nakoupila všechno pro sebe, pro dítě a vlastně i pro rodinu. Měla jsem jejich slevovou kartičku a nadšeně sbírala body.
Jenže jak děti povyrostly, potřeba nakupovat v DM se snižovala a chodila jsem tam čím dál řidčeji. A přišly problémy.
Máte tam slevu. Chcete si ji uplatnit?
Jak říkám, měla jsem v peněžence klubovou kartičku a nadšeně sbírala body. Do schránky mi chodil papírový časopis, který mě obtěžoval, ale našla jsem v něm slevové kupony. Takový dopaminový boost na nákupech, i když jsem tehdy slovo „dopamin“ neznala.
První zádrhel přišel ale záhy.
„Máte tam slevičku, chcete si ji uplatnit?“ ptá se paní u pokladny.
„Jasně,“ co jiného bych jí tak měla odpovědět, kdo by nechtěl slevu.
„Tak si támhle na terminálu zadejte svoje heslo.“
„Jak prosím?“ koukám na terminál.
„No, vaše heslo k DM účtu…“ nedá se paní nechápavě.
„Myslíte to heslo, které jsem tam zadávala před pěti lety nebo kdy?“
Na heslo jsem nepřišla.
„Nic se neděje,“ ujišťuje mě paní. „Heslo si snadno změníte na webu.“
V duchu se vztekám, protože mi je jasné, že můj účet byl určitě napsán na e-mail, který už dávno nepoužívám a možná k němu ani nemám přístup. Možná ani neexistuje.
Ale vztek mi dlouho nevydržel, doma jsem na nějaké heslo zapomněla a scéna se slevičkou se opakovala ještě čtyřikrát.
Paní za pokladnou nechápaly, proč je pro mě takový problém si jen změnit heslo.
Já zase nechápala, že nechápou, že mám doma lepší věci na práci než myslet na DM účet.
Ale nakonec jsem na heslo přišla a slevičky si uplatňovala vesele následující čtyři roky.
Pak mě DM zase podrazilo.
A naší aplikaci máte?
„Máte tam slevičku, chcete si jí uplatnit?“ ptá se paní za kasou poté, co jsem ji tvrdošíjně nacpala do ruky plastovou kartičku namísto aplikace v mobilu.
„Chci, ale asi jsem zapomněla heslo, musím si ho změnit na webu,“ odpovídám sebejistě.
„To už nepůjde. Můžete si ho změnit v naší aplikaci,“ vrtí paní hlavou.
„Ale já nemám aplikaci,“ bráním se.
Paní mi podá letáček: „Snadno si jí nainstalujete.“
Nechci další aplikaci, mám aplikaci Lidl, Billa, Sinsay, Alza… nechci další aplikaci, chci svou plastovou kartičku.
Jenže plastová kartička mi v peněžence začala překážet.
Šalamounsky jsem si všechny kartičky naskenovala do aplikace na slevové karty.
To jsem je všechny převezla!
Mám jednu aplikaci na všechny kartičky, a nemusím si instalovat všechny aplikace!
U pokladny v DM jsem na otravnou otázku: „Mate naší aplikaci?“ odpovídala tvrdohlavě, že ne, ale mám kartičku.
Vždycky následovalo: „Tady máte letáček, nainstalujte si naší aplikaci.“
Platba v DM se protahovala o nesmyslný dialog.
„Máte naší aplikaci?“
„Ne.“
„Chcete si ji nainstalovat?“
„Ne.“
Když mě ještě pokladní nachytala se slevičkou, přišla další výměna.
„Máte tam slevičku, chcete jí uplatnit?“
„Chci, ale asi neznám heslo.“
„Změníte si ho v naší aplikaci.“
Pokladní prostě nedokázala pochopit, že kvůli slevě ve výši většinou pouhých 50 Kč (výše mých nákupů v DM se s růstem dětí radikálně snížila) a nákupu dvakrát do měsíce, nechci trávit čas doma dohadováním se s aplikací. K účtu určitě nebudu znát heslo, e-mail, na který je účet registrován už nepoužívám, takže k němu buď neznám heslo, nebo mi ho poskytovatel dávno zrušil. Nový účet si zakládat nechci. Tam nebude ta sleva, a pořád dokola.
No a pak se to rozpadlo celé.
Neustále se zlepšujeme, aktualizujte, prosím, svou aplikaci
Poslední vychytávku mi nepřipravilo DM, ale jiný poskytovatel služeb. Znáte to: něco funguje, ale to nevadí, stejně je potřeba to celé předělat, aby byly zákazníci „spokojenější.“ Moje aplikace, ve které jsem měla naskenované všechny plastové kartičky jednoho dne zahlásila, že už nefunguje, že si musím nainstalovat novou verzi, od nového poskytovatele. A založit nový účet a do něj kartičky znovu naskenovat. Kartičky už nenajdu, dala jsem je dětem na hraní.
Většina mě vůbec nemrzí, protože do těch obchodů nechodím.
Ale pak občas nakupuji v DM.
„Máte kartičku nebo aplikaci?“
„Ne.“
„A chcete si ji zařídit?“
„Já ji někde mám, ale nechce se mi jí hledat.“
„Tak mi nadiktujte e-mail, já si vás tu najdu.“
„Ne, to není potřeba.“
„Ale, co když tam máte slevu?“
Kouknu na frontu nešťastných lidí, kteří mě proklínají, ale prodavačka dál naléhá.
Zkusím tedy nadiktovat e-mail.
„S tímto účtem tady nikoho nemáme, zkuste jiný e-mail.“
„Nebudu nic zkoušet, já prostě chci zaplatit a jít,“ odpovídám bezradně.
Od té doby už v DM nenakupuji. Je mi prostě nepříjemné absolvovat kvůli jednomu opalovacímu krému zbytečný rozhovor o čtyřech větách, dostat do ruky letáček a někdy i přednášku o tom, o jaké slevy přicházím.
Nechci být nepříjemná na prodavačky, které se snaží zákazníkům pomoc ušetřit, ale ony někdy prostě nechápou, jak může někdo jejich slevovou aplikaci nechtít.
Kdyby to bylo jen DM, asi bych to přežila.
Ale stejný rozhovor absolvuji v Penny, v Tetě, v Tescu, v CCC, v Sinsayi, prostě kamkoliv vlezu. Jistě, někdy se mi slevy vyplatí, když kupuju patery boty, tak si na to heslo vzpomenu, ale když kupuju pět rohlíků fakt to nechci řešit.
Tak skončím u samoobslužných pokladen, které na mě celou dobu křičí: „Načtěte svou Billa Bonus kartu,“ ale neočekávají odpověď a můžu je s klidným svědomím poslat do háje.
Jen doufám, že umělá inteligence neposune i samoobslužné pokladny směrem k nucení slevových kartiček. Trochu se obávám, že ano.
Zdroje a další čtení:
- Kolega na Seznam Médium například napsal článek o slevových akcích v Česku.
- https://www.novinky.cz/clanek/internet-a-pc-software-jak-v-obchodech-usetrit-s-bezplatnymi-aplikacemi-je-to-hracka-40427502
- https://www.akcniceny.cz/magazin/objevte-vyhody-vernostnich-programu-a-aplikaci-potravinovych-retezcu-slevy-body-a-dalsi-benefity-na-dosah/
