První olympiády: rivalita, závod s biblí v ruce i nacionalistické běsnění

Olympijské hry a další velké sportovní svátky (jako třeba mistrovství světa v národních sportech) se prolínají s politikou a velkými událostmi, stejně jako se s nimi prolínaly hry starověké. Velká vítězství, ostudné porážky a sportovní hrdinové patří k zásadním momentům v paměti dané generace. A tak na občas naivně položenou otázku: odkdy se ze sportu stala politická záležitost? Odpovídám jednoznačně: od svého vzniku.

Samotná olympijská myšlenka představovala politický cíl. Zde se formovalo národní vědomí Řeků, zde se vytvořilo „my“, které se mohlo semknout v boji proti „oni“. A zde se oslavovala nadřazenost jednoho národa nad jinými. Novodobé olympijské hry, které se poprvé konaly roku 1896 v Aténách, se tvářily jako apolitické. Ale ani ony nevznikaly ve vzduchoprázdnu. Coubertin si nedokázal prosadit, aby se první hry odehrály v Paříži. Podařilo se mu to až pro ty druhé roku 1900. Proč tak moc toužil po tom, aby k obnovení slávy Olympie došlo v jeho rodné Francii? Protože to byli Němci, kdo vykopal starověkou Olympii. Když Němci obnovili její fyzickou krásu, Francouzi pak opráší to podstatnější – krásu duchovní. Ideu.

Nezapomeňme, že baron vyrůstal v době, kdy Francie těžko trávila svou porážku ve francouzsko-pruské válce. Také Coubertin, pedagog, nezapomínal na cíl svého snažení. Zdatní chlapci, které jeho systém vytvoří, budou lepšími vojáky pro svou vlast, aby k tak ostudné prohře už nemohlo dojít. Ani vznešené myšlence o sportu jako cestě k porozumění mezi národy se nevyhnulo všude doutnající francouzsko-německé nepřátelství.

Nacionalistické běsnění, které hýbalo Evropou v prvním desetiletí 20. století a které vehnalo výkvět jedné generace za zpěvu národních písní do zákopů první světové války, si už dnes stěží dovedeme představit. Dobře to ilustruje dění v Praze před první světovou válkou. Pod okny německého velvyslance v Praze se několikrát denně srocoval dav, který německy provolával slávu císaři. K nelibosti velvyslance, který tak několikrát musel vstoupit na balkon a jásající dav pozdravit.

Každou neděli se rodinky svátečně oblékly a vyrazily na korzo. Tedy procházet se po hlavní ulici, dámy ukázaly nové šaty, pánové probrali politiku. Češi měli své korzo na tehdejší Ferdinandově (dnes Národní) třídě. Německé korzo v Praze neslo název Am Graben. V místě, kde se tyto dvě ulice stýkají, se rodiny otočily a vracely se po svém korzu zpět. Žádné míchání s nimi. Čím víc se blížil rok 1914, tím zarputilejší pohledy byly ty, které se na křižovatce mezi hlavními třídami střetly. Taková byla atmosféra let, ve kterých se konaly olympiády v Londýně a ve Stockholmu.

Několik historek z londýnských her krásně ilustruje, že porozumění mezi národy nemá místo ve chvíli, kdy si konečně mohou národy místo zamračených pohledů vyměnit i vítězství a porážky. Rok 1908 byl totiž rokem soupeření Angličanů s Američany. To se projevilo hned na začátku. Údajně nedopatřením nevyvěsili organizátoři na stadionu americkou (a švédskou) vlajku. Americká výprava odmítla svůj prapor sklonit před králem Edwardem, který zahájení v lóži přihlížel. V závěru maratonského závodu se kousek před cílem zhroutil italský pekař Dorando Pietri vyčerpáním. Než aby fanoušci riskovali, že jej porazí za ním běžící Američan, donesli ho do cíle. Pietri byl následně diskvalifikován, ale Angličané se mohli na stadionu radovat. Ve finále běhu na 400 metrů se utkali tři Američané a jeden anglický běžec – Wyndham Halswell.

Závod vyhrál Američan John Carpenter, který byl ale diskvalifikován a závod se měl opakovat bez něj. Američané ale k novému startu odmítli nastoupit, a tak si Halswell za jásotu anglických tribun doběhl sám pro zlatou medaili. Soutěž v přetahování lanem vyhráli Angličané. Američany zradila kluzká tráva. Na tu byl anglický tým (londýnští policisté) připraven, a hlavně vybaven těžkou pracovní obuví. Američané podali stížnost, ve které se psalo, že se jim nepodařilo sehnat takovou obuv a výsledek by měl být anulován.

Že k těmto sporům a problémům vůbec mohlo dojít, ukazuje na nejasnosti v pravidlech. Na regulérnost her totiž dohlíželi převážně domácí dobrovolníci. Od příště už měla být kontrola pravidel svěřena mezinárodním sportovním federacím.

Finále překážek na 110 metrů vyhrál americký student teologie Forrest Smithson. Ten ovšem původně odmítal nastoupit, protože závod se konal v neděli. Nakonec vyběhl a vyhrál. Ač překážky překonával s biblí v ruce.

A jak celá olympiáda vznikla, kdo přišel s touto myšlenkou a kdy, si přečtěte zde.

ARNAUD, Pierre & RIODAN, James (ed.). Sport and International Politics. Routledge, 2003.

LENSKYJ, Helen. Inside the Olympic Industry. Power, Politics, and Activism. Routledge, 2000.

MARKOVITS, Aandrei S. & RENSMANN, Lars. Gaming the World. How Sports Are Reshaping Global Politics and Culture. University of Princeton, 2010.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Praha: Olympia, 1984.

RIPPON, Anton. Hitlerova olympiáda: historie nacistických her roku 1936. BB art, 2008.

TOMLISON, Alan (ed.). National Identity and Global Sports Events Culture, Politics, and Spectacle in the Olympics and the Football World Cup. State University of New York Press, 2006.

WHANEL, Garry. Blowing the Whistle. Culture, Politics and Sport. Routledge, 2008.