Sociální sítě dětem do ruky nepatří. Ničíme celou generaci

Sociální sítě způsobují mnoho nekalých fenoménů dnešní společnosti: polarizují společnost a radikalizují lidi, způsobují závislost a umožňují obchodníkům zneužívat lidské emoce, odnaučují nás komunikovat a navazovat mezilidské vztahy, zjednodušují argumenty a podporují černobílé soudy. Těžko se hledá nešvar dnešní doby, na kterém by se sociální sítě nějakou měrou nepodílely, nebo se na něm naopak nepřiživovaly. Dnes se ale zaměřme na nejmladší generaci a škody, které působí socky přímo na ní.

V první řadě si ujasněme, že zde mluvíme pouze o sociálních sítích. Tedy o platformách, kde algoritmus, nikoliv uživatel sám, rozhoduje o tom, co uživatel uvidí, a tento algoritmus se z chování uživatele učí. O platformách, které nestojí na komunikaci uživatele se zvolenou osobou, ale k tzv. křičení do světa, tedy něco zveřejním a oslovím tím stovky až miliony lidí najednou. Jsou i méně škodlivé sítě, jako třeba Pinterest, kam si lidé chodí primárně pro inspiraci.

Jsou i takové, které lze využívat nejen jako sociální síť, ale i jinak, jako třeba YouTube, které mohu využívat čistě jako televizní kanál (zapnu si, co chci a kdy já chci) anebo u toho sedět jako u sociální sítě, sjíždět shorts a čekat, co mi algoritmus přihraje.

Algoritmus je důležitý pojem, je to prostě robot, dnes tolik skloňovaná umělá inteligence, která se učí z našeho chování.

Když ale píšu, že sociální sítě dětem do ruky nepatří, zdaleka si nepřeji, abychom dětem zakazovali mobily, tablety a počítače. Ačkoliv mnoho z níže zmíněných negativních dopadů mohou mít i technologie samotné nebo jiné hry, aplikace a programy, mobilní telefony a počítače mohou být nástrojem pro leccos dobrého. Kdežto, upřímně, k čemu jinému je sociální síť kromě toho, abychom na ní zabíjeli čas a nechali se ládovat reklamou? Jaký jiný smysl má na ní být než ten, že tam jsou všichni a tam se to děje?

Debata o mobilech se často také smrskává do dvou extrémních názorů (jako většina dnešních debat… a díl viny na tom má, hádejte kdo…). Buď všechny ty internety zakážeme, protože za nás to nebylo a taky jsme žili. Nebo to dáme povinně do školy, protože pokrok nezastavíš. Jenže mobilní a online technologie tu jsou a budou a děti se s nimi musí učit pracovat pod vedením zkušeného dospělého, v omezeném čase (aby měly hlavně dost času na aktivity offline) a pod dozorem. Omezený čas strávený na mobilu dětem neuškodí. Stojím si ale za tím, že i omezený čas na sociální síti škodí. Že pro mladý mozek zde není žádná „rozumná míra“, že minimálně do 16 let by měly být zakázány.

V současné chvíli si účet na Facebooku, TikToku, Snapchatu, X nebo Instagramu můžete otevřít od 13 let. Tedy žáci šesté třídy mohou samostatně brouzdat Instagramem bez omezení. Český zákon stanovuje hranici 15 let. Zákonodárce bych pochválila, ale tento zákon nevychází ze snahy o ochranu dětí, ale ze slepé implementace nařízení EK ohledně zpracování osobních údajů. V daném textu nejde o škodlivost sociálních sítí, ale o způsobilost k udělení souhlasu se zpracováním údajů.

Ač tedy formálně v ČR děti mladší 15 let nesmí mít účet na sociálních sítích, informovanost je mizerná a vymahatelnost minimální. Český zákon je tak formalitou, o které většina rodičů ani neví a dětem povolí sociální sítě tehdy, když jim to legálně umožní provozovatel služby, což je po dovršení 13 let. Ono ale ani těch 13 let se nemusí nutně dodržovat, většina těchto služeb nepožaduje žádné ověření věku, je tak na rodičích, aby to hlídali. Třeba u YouTube, jakmile správně uvedete věk, potřebujete k většině aktivit spolupráci rodiče. Ale kdo ohlídá, jestli jste správně uvedli věk?

Psychologové většinou doporučují hranici pro využívání sociálních sítí minimálně na 16 let a lobují především v USA, aby tato hranice byla zavedena a důsledně dodržována. Na tom se shodují i bývalí zaměstnanci společností Meta nebo Google, kteří paradoxně, jak prozradili třeba v dokumentu The Social Dilemma, vlastním dětem sociální sítě nepovolují. To o něčem vypovídá.

V budoucích článcích se jistě u každého z následujících důvodů zastavím podrobněji. Dnes jsem vybrala pět z nich.

Reklama, marketing a propaganda vždy balancují na hranici přesvědčování a manipulace a využívají k tomu psychologické triky. Jenže většina těchto kanálů je jednostranných. Nechme stranou personalizovanou reklamu na internetu (před kterou se lze schovat využíváním anonymního režimu, odmítnutím cookies atd.). Není náhoda, že cestou z nemocnice potkáváme tolik plakátů propagujících pohřební služby, marketéři vědí, kam vyvěsit plakát, aby ho viděli ti, kdo je budou zrovna potřebovat. Ale reklama na sociálních sítích nepracuje se skupinou, s odhady a statistikami. Pracuje s vámi, s vámi konkrétně, a nemáte šanci. Algoritmus o vás ví víc než vy sám. Zastavili jste se nad tímto videem o mikrosekundu déle?

Možná jste si ani sami nevšimli, že vás zaujalo, protože jste si vědomě řekli, že nad ním nechcete ztrácet čas. Ale algoritmus si všiml a nabídne vám podobné znovu. Ale ne hned. Nabídne vám ho večer, v době, kdy podle jeho statistik o vašem chování je větší pravděpodobnost, že neodoláte. Po něm vám nabídne další, o kterém ví, že v kombinaci s tímto videem se pravděpodobnost vašeho zaujetí zvýší. A pak tam švihne reklamu, na kterou vás ta videa hezky naladila. A to přesně ve chvíli, kdy podle jeho statistik vy osobně nakupujete online nejčastěji. Když to je reklama na zubní pastu, tak je to ještě dobré. Horší to je, když to je reklama na online casino nebo nebankovní půjčku.

Jak můžeme takové síle vystavit děti, které nemají vypracovanou vůli a zábrany, neumí odložení uspokojení, nezvládnou bojovat s frustrací. A jak od toho dítěte můžeme chtít, aby se všechno toto naučilo a tu vůli si vypracovalo, když ho necháme ještě jako náctileté trávit čas ve spárech někoho, kdo o něm ví víc než ono samo?

Stovky let psychologického výzkumu a znalost manipulativních technik dohromady s nepřetržitým tokem informací o našem vědomí, chování a emocích v jednom super mozku mají jeden jediný účel. Udržet lidi u obrazovky co nejdéle, aby jim co nejúspěšněji mohly prodat službu nebo produkt někoho, kdo si za to zaplatil. My jako uživatelé nejsme zákazníci, my jsme produkt, skuteční zákazníci jsou ti, kdo zde platí reklamu. Naše děti jsou produkt, který sociální sítě nabízí svým zákazníkům. Řekněme si to takto několikrát za sebou a pěkně nahlas.

Algoritmus tedy udělá všechno pro to, aby nás u obrazovky udržel. Ovlivní naše chování, aby nás udělal na síti závislými. Vyvolá takové emoce, které způsobí, že na síti zůstaneme. To jsou bohužel většinou ty negativní. To všechno působí na děti, které ještě neumí ovládat své emoce, očekávají vedení a autoritu. V rozptýleném zmateném online světě se chytí první autority, jakou najdou.

Děti jsou extrémně zranitelné, především ve fázi dospívání a puberty. Tradiční vzory a autority, jako rodiče a učitelé, bývají zpochybňovány a víc si všímají vrstevníků a jiných vzorů. Jelikož osobní kontakt s vrstevníky vlivem sociálních sítí skomírá, zaměřují se mladí lidé víc a víc na influencery a youtubery, které považují za vzory vhodné k následování. Co na tom, chce se vám asi říct. Vždycky děti četly Bravíčko a chtěly být jako Britney nebo Arnold. Jenže sociální sítě nesvědčí těm influencerům, kteří přináší skutečnou hodnotu a inspiraci. Na sítích je nejúspěšnější ten, kdo je extrémní, kontroverzní, hlasitý a budí emoce, ideálně ty negativní. Děti si pak takové lidi berou za vzory.

Puberťáci se drží v partě, to je běžná věc. Jenže offline parta má tolik členů, kolik dokážeme spočítat. Offline partu drží pohromadě reálné vztahy a fungují zde sociální mechanismy, které vyloučí ty, kdo druhým ubližují, nepřinášejí společenství hodnotu nebo prostě je někdo nemá rád. Ale i v té partě platí, že všichni nosí stejné oblečení, věří stejným hodnotám a stejně se češou. Vrstevníci validují jejich chování, ať už je jakékoliv. Jenže v offline světě vidíme jejich efekty. Když si někdo navlékne igeliťák na hlavu a začne se dusit, druhý to po něm nezopakuje. Když někdo vypije láhev rumu, druhý to zopakuje, ale když oba skončí na záchytce, třetí si dá pozor. Na sociálních sítích důsledky škodlivého chování nevidíme. A málokdo je tu upřímný.

Ve Velké Británii v současné chvíli vyvíjí některé neziskové organizace velký tlak na vládu, aby zavedla zákonný limit na botox. Příliš mnoho náctiletých dívek si nechává vyplnit rty, upravit víčka a jiné plastické operace. No, rozhlédněte se kolem sebe, není jich i u nás už dost? Plastičtí chirurgové pro tento jev mají speciální název „Instagram effect“. Většina sociálních sítí nabízí různé zkrášlovací filtry, které mohou dívky použít, aby si vytunily vizáž. Zvětšení rtů, přimalování řas, vyhlazení vrásek, změna barevného odstínu pleti… Postupem času se jim ale jejich vlastní obraz v zrcadle, bez zkrášlujícího filtru, přestává líbit. Tak jdou na plastiku.

Je toho víc. Sociální sítě mají spoustu dalších negativních efektů. Tím, že podporují nejkřiklavější a nejextrémnější názory, podporují radikalizaci politiky a polarizaci názorů. Tlakem na negativní emoce uvádějí všechny do deprese. Způsobují závislost, čímž dětem přinesou dispozice k závislosti, kterých se po celý život nezbaví, i když jednoho dne mobil odloží. Díky závislosti na sítích se mění dětské chování, roste množství úzkostí a depresí, děti ztrácí schopnost navazovat vztahy, randí tak akorát na Tinderu, nechodí ven, nehýbou se, přibírají na váze. Každý z těchto negativních efektů sociálních sítí si zaslouží samostatný článek a také ho dostane.

Jestliže ale dnes mnoho lidí mé generace kritizuje mladé lidi, tu tzv. generaci Z, jak jsou líní, nesamostatní a křehcí, uvědomme si, v čem vyrůstali. A řekněme si, jestli my bychom nakonec nebyli stejní, kdybychom vyrůstali s Facebookem v ruce. Hlavně si to pamatujme, když jde o dnešní děti, ty, které ještě sociální sítě nemají, ty, které ještě mají šanci.

Končím tedy jako obvykle s Catonem:

Ceterum autem censeo reticulum sociale esse delendam.

Jonathan Haidt: The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, Penguin Press, 2024.

Roger McNamee: Zucked: Waking Up to the Facebook Catastrophe, Penguin Press, 2019.

A Study of Plastic Surgery Trends With the Rise of Instagram, 2023. Dostupné zde.