Článek
Představte si zákopovou válku. Obecná představa je taková, že v zákopech dřepí vojáci přikrčení a míří na nepřítele. Ale teď si zkuste uvědomit tu realitu. Oni v tom zákopu žili, pili a jedli. Zákop se táhl několik kilometrů a armáda, která by se jinak mohla domluvit poměrně snadno, se musela domlouvat složitě, protože jednotlivé její složky byly daleko od sebe. Na dně toho zákopu se válelo kromě bahna i sem tam nějaké jiné svinstvo, od olovem otrávené vody po výkaly, a když zapršelo, voda donesla do zákopu také mrtvolný puch shora. A nic z toho by lidé nemohli přežít a vybojovat, nebýt psů.
Zákopový pes
Psi, věrní a vycvičení k tomu, aby se nebáli nelidských zvuků, hluku a nepodléhali panice, když jim každý jejich instinkt velel utéct co nejdál odtud, běhali po celé délce zákopů. Přenášeli zprávy. Lidé byli snadnější cíl a poštovní holubi ještě snazší. Psi to zvládali dobře.
Kromě toho psi za první světové války přenášeli vybavení, stáli na hlídkách a také povzbuzovali morálku jako maskoti. Na vyděšené vojáky působili terapeuticky, ale uklidňovali je také zcela pragmatickým způsobem. Červený kříž totiž na uklidnění nervů vojákům nabízel cigarety. Pejsci tak toto cenné zboží roznášeli vojákům. Na zádech nosili batůžky s cigaretami a probíhali zákopem. Vojáci si cigarety postupně rozebrali, pejska podrbali a bylo jim lépe. Pro tento úkol se nejlépe hodila malá plemena, bostonští teriéři, francouzští buldočci nebo jack russell teriéři. Všichni váleční psi museli být chytří, snadno vycvičitelní a především nebojácní. K tomu se teriéři hodí skvěle.
Psi v první světové válce plnili různé role
Teriéři totiž v zákopech plnili ještě jednu zásadní roli, lovili všudypřítomné krysy. Jednotky totiž v zákopech trávily dlouhý čas a hlodavci brzy pochopili, že se zčistajasna v krajině objevily rýhy, ze kterých padaly odpadky, kde se daly plenit zásoby, zkrátka kde se krysám a potkanům dobře žilo. A protože lidem se s krysami dobře nežije, vrátili se teriéři v zákopové válce ke svému původnímu poslání, hubení škůdců v lidských obydlích. Ačkoliv toto obydlí si ten název zase tolik nezaslouží.
Psí hrdinové od Červeného kříže
K roli válečných psů patřilo hledání živých mezi hromadami mrtvol. Pro tento úkol se vybírali psi schopní samostatné práce. Na bojiště je totiž ze zákopu vysílali v noci, když palba utichla. V zákopové válce snad kromě jedněch Vánoc neexistovalo příměří, takže voják, který vkročil na bojiště, se vystavoval nebezpečí nepřátelské palby. Na psy se střílelo také, vojáci obou stran věděli, jak nepostradatelní pro druhou stranu hrdinové na čtyřech tlapkách jsou, ale znamení Červeného kříže na oblečku psa ho mohlo zachránit. Hledací psi ovšem uměli raněného a živého vojáka najít a upozornit na něj jeho kamarády bez štěkání. Pes utrhl raněnému kus uniformy a donesl ho svému psovodovi. Ten poté mohl zorganizovat záchranu a pes s pachovou značkou na utržené uniformě dokázal raněného znovu spolehlivě najít.
Tento psí záchranář si ve službě poranil packu.
Psi také nosili raněným vojákům lékárničky. Protože raněného nemohl v tu chvíli nikdo z bojiště odnést, musel se ošetřit sám. Nebo alespoň zastavit krvácení, než přijde pomoc. V neposlední řadě byli psi cvičení jako poslední útěcha. Vyhledali raněného a zůstali s ním, dokud nezemřel. Až poté šli hledat dál. Tisíce životů byly zachráněny díky psům Červeného kříže i těm, kteří sloužili přímo u jednotek.
Psí červený kříž v akci.
Psí červený kříž i s psovodem v akci.
Ale jedna akce vydá za všechny.
Jak psi zachránili Verdun
Bitva u Verdunu patří k nejkrvavějším a nejslavnějším střetnutím první světové války. Verdun měl pro Francouze zásadní strategický význam a v této bitvě padlo celkem 300 000 vojáků. „Bitva“ trvala na deset měsíců, od února do prosince 1916, takže by se dala nazvat vlastně takovou malou válkou ve válce, až na to, že těch deset měsíců se bojovalo na velmi malém prostoru. Vojáci se ocitli doslova v pekle, protože kamkoliv dohlédli, byla země rozrytá kouřícími krátery, cítili se jako ve chřtánu vulkánu a boj o každý metr holé země dodával celému střetnutí punc absurdity.
Skupina zpravodajských psů s psovodem.
V tomto pekle na podzim roku 1916 už morálka francouzským vojskům docházela, zdálo se, že už se nemůžou dlouho udržet. Naštěstí pro ně na tom Němci nebyli o moc lépe, ale to skupinka obránců v danou chvíli nevěděla. Měli slíbené posily i zásoby, ale octli se na pokraji zoufalství, protože, jak víme, naděje, která trvá příliš dlouho, se mění v beznaděj.
To na velitelství věděli, věděli, že osud deset měsíců trvající bitvy visí na vlásku morálky a odhodlání těch uvnitř, ale potřebovali ještě chvíli, než budou moci s posilami dorazit. Telegram a telefonní spojení bylo přerušeno a celkem sedm mužů padlo ve snaze doručit obráncům zprávu a povzbuzení. Nejprve zkusili z velitelství vyslat poštovní holuby, ale němečtí útočníci je všechny sestřelili. Tak přišla řada na psy.
Zázračný pes nesl zvláštní jméno – Satan. A byl to černý kříženec německého ovčáka. Satanovi se dostalo zvláštního výcviku, uměl prokličkovat minami, nebál se výstřelů ani výbuchů. V pohodě překonal první zhruba dva kilometry cesty, kde se mohl schovávat v křoví. Výcvik se mu ale hodil hlavně na posledním úseku, kdy musel přeběhnout bojiště plné kráterů, ostnatých drátů a nevybuchlé munice. Byl zvyklý nosit plynovou masku, kterou měl na čumáku i v této chvíli. Satan měl navíc dodatečnou motivaci. Jeho pán byl ve skupince obležených Francouzů ve Verdunu a jeho pán ho poznal.
Když ho jeho psovod, francouzský voják jménem Duval, poznal, zavolal na psa jménem a Satana už nemohlo nic zastavit. Přeskakoval krátery i ostnatý drát a běžel za hlasem svého pána. Němci v té chvíli pochopili, že pes nese důležitou zprávu, a spustili palbu. Jedna kulka Satana škrábla, druhá mu roztříštila nohu a srazila ho k zemi. Když to jeho pán uviděl, vyskočil z příkopu a vystavil se nepřátelské palbě. Během několika sekund ho Němci sestřelili. Ale když Satan hlas svého pána uslyšel, sebral poslední zbytky sil a rozběhl se směrem k francouzskému zákopu. Na třech nohách dohopkal do bezpečí francouzského zákopu a vojáci si mohli přečíst zprávu, která zněla:
„Proboha, vydržte, posily přijdou už zítra.“
Satan donesl ještě jednu věc, koš s poštovními holuby. Oběma holubům připevnili k nohám vojáci zprávu s přesným umístěním německých praporů. Prvního holuba Němci sestřelili, ale druhý doletěl na velitelství. Už za několik hodin od tohoto hrdinského manévru dorazily k Verdunu posily a dohodové střely zasáhly německá ležení.
Dohoda Verdun udržela. Satan válku přežil a dostalo se mu hrdinských poct. Ale co je psovi do poct a metálů, že?
Zdroje:
Mackenzie Lee, Dějiny světa v 50 psech, Jota, 2020.
