Relikviář svatého Maura

A druhá je právě relikviář svatého Maura. Počítám, že většina lidí o něm v životě neslyšela. Případně o něm slyšela a zase zapomněla. Proč to tak je? Možná hraje roli to, že málokdo zná význam toho cizího slova relikviář. A když mu ho objasníte, otřese se odporem a jde dál. Takové památce se PR dělá těžko.

Státní zámek Bečov, kde je relikviář uložen, pro něj vytvořil skvělou výstavu. Jdete se podívat na krabičku ze zlata a drahého kamení a odcházíte poučeni o česko-německém soužití, osudech české šlechty, metodách české kriminálky, středověké zbožnosti nebo procesu rekonstrukce středověkých památek.

Relikviář je schránka, ve které jsou uloženy ostatky svatých. Většinou se jedná o fyzické ostatky – tedy kosterní pozůstatky – od úlomků jednotlivých kostí nebo zubů až po celé lebky či kostry.

V relikviářích se často nachází také kusy oděvu či předměty související s ukřižováním Ježíše Krista. Pro středověkého člověka představovaly svaté ostatky most mezi nebem a zemí. Proto se pro ně vytvářely bohatě zdobené schrány a na místě uložení rostly katedrály a celé kláštery.

Relikviář svatého Maura pochází z 11. století. Vytvořili ho zlatníci z benediktínského kláštera na území dnešní Belgie. V 19. století přešel do majetku rodu Beaufort-Spontin, který vlastnil také Bečov nad Teplou. Tak se tato vzácná památka na samém konci 19. století dostala do Čech. Tím ale teprve začínalo její dobrodružství.

Autoři rozdělili expozici do dvou částí. V první si prožijete příběh relikviáře a v té druhé se rozplýváte nad schránou samotnou. První část je vystavěna tak pěkně, že stupňuje očekávání. Když se konečně přesouváte do druhé části, cítíte se, jako byste celý život netoužili po ničem jiném než ten poklad spatřit. Když vstoupíte do chrámového přítmí, prohlížíte si z velké blízkosti samotný relikviář, původní dřevěnou schránu a dozvíte se víc o původu a vlastnostech kosterních pozůstatků uložených uvnitř.

V pavilonu věnovaném cestě relikviáře staletími najdete klasické informační tabule doplněné obrázky. Dvě stručná videa promítaná na velkoplošné obrazovce návštěvníkům přiblíží význam ostatků ve středověkém i současném katolickém myšlení. Druhé video se zabývá poctivou restaurátorskou prací a konečně pochopíte, proč jim to tak dlouho trvalo.

Celé je k dispozici na internetu.

V cestě jedné schrány staletími na ostatky se rozvíjí několik témat, která ještě dnes rozehrají struny národní a společenské paměti.

Když procházíte sálem a posloucháte výpovědi jednotlivých aktérů, dýchne na vás ten zvláštní vztah, jaký vládne v českých zemích ke šlechtě. Nejen na Bečově. Toto téma vás osloví na většině českých hradů a zámků.

Na jedné straně si šlechticů nějak podvědomě vážíme, na druhé straně je vnímáme jako elementy cizí – obzvláště ty s německy znějícími jmény.

Až v posledních letech historické práce přináší do obecného povědomí fakta o národním obrození a pozitivní roli české šlechty (třebaže často německy mluvící) v něm. Že ani to Národní divadlo by se jen penízky nasbíranými do kloboučku nepostavilo.

Pro většinu šlechticů představovala národnostní hnutí v 19. století katastrofu. Majetky vlastnili v různých koutech Evropy – neustále se posouvající státní hranice pro rod mnoho neznamenaly. Šlechtic se cítil svázán se svou doménou. Jí se cítil odpovědný, zde měl své předky a svou identitu. Že jeho doménu rozdělovalo po vzniku národních států hned několik hraničních linií, pro něj nic neznamenalo.

Státy se ale na konci 19. století stavěly jako státy národní. Původní představa šlechticů, že si uchovají svou nadnárodní identitu byla nacionalistickým běsněním 1. světové války dokonale rozbita. Museli si vybrat. Alespoň ti v Československu. A ta volba národnosti většinou znamenala ztrátu majetků (a domova) v jiných státech.

Oblast Bečova nad Teplou byla zabrána Němci už roku 1938 po Mnichovské dohodě. Bečovský pán Jindřich Beaufort – Spontin je některými prameny označován za aktivního nacistu. Otázka spolupráce české šlechty s nacistickým režimem představuje palčivé téma pro historiky i pro veřejnost. Protože po roce 1945 byly zabaveny všechny šlechtické majetky, některé se navracely do rukou bývalých majitelů až po roce 1989 v rámci napravování křivd minulého režimu. Ale pro úspěch restitučního procesu je právě otázka spolupráce s Hitlerovým Německem klíčovým faktorem.

Po více než 50ti letech si tak svědkové vzpomínají, kdy a za jakých okolností viděli vlát nad šlechtickými sídly hákové kříže. Aristokraté se nemohli před okem protektorátních či říšských úřadů schovat. Museli se buď režimu vzepřít se všemi důsledky (a takoví byli) nebo spolupracovat. Rozhodnutí těch prvních je třeba si vážit o to víc, když si uvědomíme, že první republika jejich tituly zrušila a v rámci pozemkových reforem mnohé majetky zabavila.

Jindřich Beaufort – Spontin ovšem prokazatelně členem NSDAP byl. Historická paměť si dnes ale vybírá, jak se k tomuto faktu postaví.

Srovnejme si následující ukázky:

Česká Wikipedie – na stránce o Bečově nad Teplou:

Oficiální stránky obce Bečov nad Teplou se o Jindřichově spolupráci s Němci nezmiňují vůbec a o jeho synu Albrechtovi píší jen, že „padl za války.“ Neuvádí ani na čí straně.

Státní zámek Bečov celé záležitosti věnuje strohou poznámku: „Za druhé světové války kolaborovali s nacisty, a proto museli po vydání tzv. Benešových dekretů opustit republiku.“

Co z tohoto srovnání vyplývá? Že obec Bečov a Státní zámek Bečov mají se svými bývalými majiteli vřelý vztah (jak se ostatně dozvíte na zámku z úst všech kustodů). Na rozdíl od autora textu na Wikipedii, který považuje za nutné kolaboraci tohoto rodu vyzdvihnout.

Především ukazují tyto hrátky s pamětí, že není nutné lhát nebo ohýbat fakta, abychom dostali různou verzi jednoho příběhu. Že stačí něco vynechat. Manipulace přitom nemusí být našim cílem. Do dějinného příběhu vybíráme ta fakta, která jsou pro nás jako vypravěče důležitá. A to, co je skutečně důležité, to se s časem mění. Učitel dějepisu i historik si toho musí být vědom a vyprávět proto příběh s pokorou.

Jindřich Beafort-Spontin nechtěl nechat vzácnou památku padnout do rukou státu, a tak ji zakopal. O existenci relikviáře dlouho nikdo nevěděl. Až v 80. letech se Jindřichův vnuk pokusil o jeho získání. Najal si k tomuto účelu lovce pokladů Dannyho Douglase. Ten navázal kontakt s československými úřady a požádal o vývoz památky ze země. Českoslovenští kriminalisté se pustili do závodu s časem, ve kterém hledali něco nevyčíslitelné hodnoty, aniž by věděli, co a kde.

A zde se můžete podívat na autentický videozáznam z objevení relikviáře.