Roku 1240 Mongolové vyplenili Kyjev: Poslední rána Kyjevské Rusi

Mongolská armáda byla efektivně organizovaná, jejich dovednosti s luky byly smrtonosnější, a dokonce vynikali v administrativě. Proslulým se stal jejich komunikační systém, který připomínal státní poštu.

Zřizovali stanoviště informační služby, jejich jezdci cestovali po jejich rozlehlé říši, takže chán v centru vždy věděl, co se děje.

Východní Evropa měla dlouho klid, Mongolové se vypořádali s Čínou a založili své impérium v Asii. Ovšem už od konce 12. století pod jejich nájezdy a časem i nadvládou trpěly východní části Kyjevské Rusi.

Vrchol dějin Kyjevské Rusi tkví v době knížete Jaroslava Moudrého (978–1054). Jeho synové a vnuci nebyli dost silní a hlavně svorní na to, aby udrželi stát pohromadě. Velmožové se bouřili, synové bojovali proti sobě a běžným lidem se nelíbilo, že je rozhádaná knížata nedokážou ochránit. Pak přišli děsiví Kumáni, omezili obchod na Dněpru a k tomu přišla ekonomická krize ovlivněná tehdejším úpadkem největšího obchodního partnera Byzantské říše.

Posledním knížetem, který alespoň na nějakou dobu ovládl celé území Kyjevské Rusi, byl Mstislav Veliký (1076–1132). Jenže Mstislav neměl čas bránit hranice před Kumány, protože se musel vypořádat s rostoucím mocenským centrem kolem Novgorodu. Tady roste napětí mezi západem (Kyjev) a východem Rusi (Novgorod).

Novgorod byl staré město; v rámci Rusi se těšil autonomii, ale od roku 1113 platil za tuto autonomii Kyjevu tribut. Novgorodská knížata ovládala celou Rostolsko-suzdalskou oblast a kontrolovala obchod na Volze. A právě zde tkvěl klíč k jejich úspěchu. Když totiž Kumáni přiškrtili obchod na Dněpru, Novgorod ovládající Volhu bohatl. A rozhodl se zkusit se vymanit ze závislosti na Kyjevu.

V roce 1169 vyslal novgorodský kníže vojsko na Kyjev. V důsledku nástupnické krize, hospodářských potíží a nájezdů Kumánů Kyjevská Rus rychle upadala.

Kyjev spory s Novgorodem i s Kumány přežil. Kyjevská Rus zůstala roztříštěná a nesourodá, ale v hlavním městě stále rostla vzdělanost a kulturní vyspělost na danou dobu v této oblasti nevídaná. Jenže říši čekalo něco mnohem horšího než Kumáni, příšernějšího než Novgorod.

Kolem roku 1240 vtrhla armáda pod nominálním vedením Batu chána (1212–1255) do Evropy. Nebyl to však Batu, kdo děsil Evropany ve snech. V čele hordy stál vojenský génius. Generála Subutaje (1175–1248) vychoval sám Čingischán (asi 1162–1227). Jeho armádě se nikdo nedokázal postavit. Kyjevská knížata padala jedno po druhém. Rozděleni neměli proti postupujícím vojskům žádnou šanci.

V roce 1240 Mongolové dorazili ke Kyjevu a Kyjevskou Rus téměř úplně zničili. Mongolové projevili ochotu jednat, ale kyjevský kníže Michael dal vyslance popravit. Pak se vyděsil a raději uprchl do Uher, vládu nad Kyjevem si uzurpoval haličský kníže Danylo. Asi tak stabilní tam byla tehdy situace. Danylo nebyl žádný hlupák, chápal, že sám Kyjev neudrží, proto se snažil získat podporu Maďarů. Zanechal Kyjev ve správě vojvody Dimitriho a vydal se vyjednat alianci s kdysi děsivými nájezdníky z Uher.

Jako první se ke Kyjevu dostal příbuzný vládnoucího chána (a budoucí nelítostný chán) Möngke. Legenda praví, že byl ohromen nádherou města a nechtěl připustit jeho zničení, proto navrhl vyjednávání. Vzhledem k tomu, co víme o Möngkem a o jeho odporu ke všemu nemongolskému a o jeho obdivu k tradičnímu kočovnému stylu života, je to nepravděpodobné. Možná ho ale spíš logicky vyděsily silné hradby, mongolští koníci pří vší své agilnosti šplhat neumí, a obléhací stroje byly teprve na cestě.

Ovšem mongolští vyslanci byli opět zabiti, k Möngkeho armádě se připojil hlavní voj, který mezitím do posledního muže zničil armádu, která měla Kyjev zachránit. Devět dní trvalo obléhání, přičemž Mongolové vyděšeným šlechticům na očích pečlivě chystali své katapulty a rozmýšleli strategii. Všichni uvnitř museli vědět, co je čeká, když zaslechli první děsivé rány. Několik dní a nocí poslouchali, jak Mongolové bombardují bránu a okolní zdivo, a čekali na smrt. Mongolská důslednost v plenění byla pověstná. Zkusme si představit tu hrůzu, to čekání rodičů a dětí v malých městských pokojích, jak si starší děti tisknou polštář na hlavu a mladší nechápou. Podívejme se do pokojů šlechticů, kteří obrací zlaťáky a přemýšlejí, jakým zázrakem by si mohli vykoupit život. Dívky, které se radši vrhnou z okna, než aby čelily tomu, co je čeká, až armáda bránu prolomí.

Ano, i takové věci se skrývají pod pojmem „obléhání Kyjeva trvalo několik dní“ a to, co bude následovat, se vejde do pojmu „1240, Mongolové dobývají Kyjev, zánik Kyjevské Rusi“. A my to pro citlivější čtenáře nebudeme popisovat, a raději se spokojíme s vyprávěním papežova vyslance u chánova dvoru, Giovanniho de Plano Carpini, který roku 1246 projížděl Kyjevem a okolím.

Po mongolském plenění zbylo zhruba 2000 obyvatel z původních 50 000. Mongolové z nějakého důvodu ocenili vojvodu Dimitra za jeho statečnost a ušetřili ho. Co se stalo s jeho rodinou a majetkem, to ovšem nevíme.

Barbora Jiřincová, Ancient Slavic Origins, Flame Trees Publishing, 2024.

Pavel Poucha (ed.), Tajná kronika Mongolů, SNKLHU – Státní nakladatelství, 1955.

Serhii Plokhy, Brány Evropy: Dějiny Ukrajiny, Jota, 2023.