Článek
Představte si následující situaci:
Sedíte v obývacím pokoji a sledujete televizi. Začíná politická debata.
Pořad začíná.
Na obrazovce se objeví váš oblíbený redaktor, pohodlně se opřete.
„Vážení diváci,“ začne nadšeným hlasem, „rozhodli jsme se přistoupit na nový formát debaty, abychom ji udělali zajímavější a modernější.“
Co to je za novinky? Ale tak, když to bude zajímavější…
„Diskutující si vždy vyslechnou námi vybraný výrok svého protivníka nebo jeden z námi vybraných diváckých dotazů a na něj mohou jednou větou zareagovat.
Každý z účastníků diskuze může říct jen jednu větu, poté mu vypneme mikrofon. Úkolem účastníků diskuze je reagovat na některý z předchozích výroků. Může ale také přijít s vlastním zcela náhodně.
Všichni mají zavázané oči, aby je nemátla nonverbální komunikace ostatních. Ani vy je neuvidíte, vždy uvidíte jen fotografii. Účastníci mají navíc v uších sluchátka a slyší jen to, co my chceme.
Věříme, že si dnešní politickou debatu užijete a že tímto moderním způsobem přispíváme k rozproudění demokratické diskuze v naší společnosti.
Příjemnou zábavu.“
Taky bych to vypla
Jistě souhlasíte, že taková politická debata nemá smysl. Nejen že byste ji pravděpodobně nesledovali, ale žádný soudný člověk by se jí neúčastnil. Leda by neměl na vybranou, jako že osobnosti ve veřejném prostoru dnes na vybranou v tomto ohledu nemají…
Právě takové debaty dnes ovlivňují společnost, politiku, kulturu i reálné mezilidské vztahy. Vytváříme prostředí, ve kterém překřikování se bez znalosti kontextu a bez nonverbální komunikace považujeme za společenskou diskuzi.
Zcela jistě ztrácíme schopnost rozpoznat, co je normální. Skutečná diskuze probíhá tehdy, když spolu lidé mluví. Nikoliv když mluví na sebe, ačkoliv i to patří k nešvarům v mezilidských vztazích i v živé komunikaci. Díky sociálním sítím ztrácíme schopnost mluvit spolu, zvykáme si mluvit na sebe.
Tedy, spíš křičet na sebe, protože algoritmy vždy fandí těm nejhlasitějším a nejkontroverznějším hlasům.
Nabízím tři argumenty, proč diskutovat na sociální síti nemá smysl:
- Jeden vtipný tweet nebo několikasekundové zábavné video má větší sílu než propracovaný argument.
- Chybí nám kontext v podobě nonverbální komunikace a informací o diskutujících.
- Nevíme, co vidí ten druhý, protože algoritmus každému z nás vytvoří jiný kontext.
Nemůžeme se pochopit, protože nečteme, ale skenujeme
Není to tak, že by lidé byli líní číst. Ale není nám umožněno psát.
Algoritmy téměř všech sociálních sítí preferují vizuální obsah a video obsah. Dává to smysl. Když uživatel skroluje, jeho oči se nezastaví na shluku písmen, ale na chytlavé grafice nebo na obrázku. Je to přirozené, jsme vizuální bytosti. Proto autoři, chtějí-li získat engagement, vymýšlí úderné obraty, které vměstnají do líbivé grafiky, nebo točí reely, které musí hlavně v několika milisekundách zaujmout.
Důraz na krátkou formu textů znamená, že důležitější je být vtipný, chytlavý, úderný a zajímavý.
To je podstatnější než to, zda je výrok pravdivý, autentický, nebo dokonce smysluplný. Na síti není prostor podpořit své tvrzení argumenty, ale co víc, není ani prostor pro to vyjádřit pochopení svým názorovým oponentům.
To je důležitější, než se zdá, protože jak věděl Dave Carnegie, vždy se hodí začít uznáním druhého, i když s ním nesouhlasíte. Diskuze získá úplně jinou dynamiku. Kritiku si každý člověk v první chvíli vezme osobně. Až poté se třeba zamyslí a přenese se přes to, ale první dojem je negativní, pokud začneme nesouhlasem. Máme-li jednu až dvě věty na svou myšlenku, nemáme prostor vyjádřit pochopení názorovému oponentovi, nemáme prostor začít na přívětivé notě.
Taková forma debaty, která se drží nejen v samotných příspěvcích, ale i v komentářích, nenahrává smysluplné diskuzi, ale spíš překřikování se. Pak tu jsou komentáře. Je-li pod příspěvkem více než 10 komentářů, pravděpodobně je nikdo nechce číst chronologicky, a využije funkce algoritmu „zobraz jen ty nejrelevantnější“.
Algoritmus vybere ty, u kterých usoudí, že nás nejspíš zaujmou, protože to je jeho práce. Zaujmout nás a udržet na síti. Nehledě na to, že komentáře často lidé nečtou. Jestliže tak někdo ve svém příspěvku lže, nezáleží už na tom, že ho deset lidí v komentářích opravilo a uvedlo tvrzení na pravou míru. Bylo-li ono lživé nebo zavádějící tvrzení dostatečně chytlavé, zarylo se čtenářům do hlavy.
Aktivní uživatelé sociálních sítí si navíc podle této debaty vytvářejí obraz o světě a o názorech populace. A ve vyvozených závěrech nepočítají s těmi miliardami lidí, které na sociálních sítích nejsou nebo nepřispívají, nekomentují, pouze obsah konzumují. Když se podíváme na mladé lidi, kteří tráví čas na lavičkách, nikoliv v rozhovoru, ale s nosem zabořeným do mobilu, a jejich interakce spočívá ve sdílení toho nejlepšího, co v mobilu našli, pochopíme rozsah tohoto problému. Nemluvíme spolu.
Je normální přijít na schůzku a než se všichni usadí a šéf začne, všichni koukají do mobilu, místo aby prohodili pár slov. Je normální sedět v hospodě s kamarády, a když mě zrovna jejich debata nezaujme, sjíždět Instagram. Je normální sdílet své názory v délce 280 znaků s lidmi, které neznáme, aniž bychom se bavili z očí do očí s těmi, které známe. Taková moderní diskuze neprospívá ani demokratické společnosti, ani mezilidským vztahům.
A to teprve teď na pracovní trh vstupuje generace, která nepoznala nic jiného. Která o přestávkách nehází houbou a nediskutuje o sportu nebo o Pokémonech, ale kontroluje TikTok. Která je zvyklá, že i u rodinného sledování filmu má každý člen rodiny v ruce ještě jednu obrazovku, na které si píše s kamarády nebo kontroluje pracovní e-maily.
Jaká forma společenské diskuze nás čeká, až vymřou poslední dinosauři, kterým připadá užitečnější s lidmi mluvit, to nevíme.
Ale třeba se ještě do té doby společnost probudí, na Západě už dnes příslušníci generace Z obviňují své rodiče z toho, že jim povolením mobilů ukradli dětství.
Zdroje:
Jonathan Haidt: The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, Penguin Press, 2024.
Roger McNamee: Zucked: Waking Up to the Facebook Catastrophe, Penguin Press, 2019.
