Suroviny, které změnily historii. A přitom jsou pro nás tak běžné

Dnešní kuchyně by bez koření byla chudší a méně pestrá. Ovšem ve středověku koření znamenalo mnohem víc než jen dochucovadlo. Pepř byl ceněn jako konzervant masa, skořice se používala k léčbě nemocí a muškátový oříšek se považoval za ochranu proti moru. Námořní cesty za těmito vonnými poklady změnily svět.

Cesty za kořením formovaly první etapu globalizace. Když Vasco da Gama v roce 1498 dorazil do Indie, otevřel Evropanům přímý přístup k pepři a dalším drahocenným kořením.

Nejkrvavější příběh však napsaly Ostrovy koření, dnešní Moluky. Tyto indonéské ostrovy byly v jedné chvíli jediným místem, kde rostl hřebíček. V 17. století tu Nizozemci vyvraždili téměř celé původní obyvatelstvo, aby si zajistili monopol. Tehdy se jeden kilogram hřebíčku prodával za cenu sedmi gramů zlata, tedy ekvivalent měsíčního platu kovářského tovaryše. Takže se jim to vyplatilo.

Cukr byl ve středověku tak vzácný, že se považoval za lék. Vzhledem k vysokému obsahu kalorií, kterých se chudým a často podvyživeným lidem nedostávalo, nebyla tato víra daleko od pravdy. Med znali už Slované v šestém století, ale včelařství bylo výsadou nemnohých, med byl drahý, a sladkosti, jak je známe, dnes neexistovaly. Bez cukru by moderní potravinářský průmysl vypadal úplně jinak.

Když Arabové přinesli do Evropy cukrovou třtinu, rychle se stala vyhledávaným artiklem, ale jako cokoliv, na co měli monopol obchodníci z orientu, byla drahá a Evropané hledali cesty, jak se dostat ke třtině bez arabských prostředníků. Největší změnu přinesla kolonizace Karibiku. Na cukrových plantážích pracovaly miliony afrických otroků. V 17. století se cukr stal hlavním exportem Karibiku a Evropa na něm postavila svou ekonomiku.

V raném středověku se platilo zlatem, ale brzy se začalo zlata nedostávat a přecházelo se na stříbrnou měnu. V Evropě kolovaly rýnské zlaté nebo zlaté florentské florény, zlaté mince (měny) známé pro svou stálou hodnotu. Tak jako třeba bohatý Kamerunec bude pravděpodobně ukládat peníze v dolarech místo ve své nestabilní měně, tak králové si na mezinárodním poli nechávali platit rýnskými zlatými. Ale lokální měny byly stříbrné, naše české až na výjimky také. Zdokonalení hlubinné těžby stříbra, které vedlo k objevům stříbrných dolů v Kutné Hoře, stálo za obrovským mocenským vzestupem Českého království. Ovšem v 15. století začala Evropa pociťovat opět nedostatek stříbra. A protože ho nebylo čím nahradit, velmi se hodilo, že v nově objevených koloniích drahé kovy jsou.

Když Španělé objevili obrovské zásoby stříbra v Potosí v dnešní Bolívii (1545), změnilo to světovou ekonomiku. Hora Cerro Rico byla tak bohatá na stříbro, že ji místní nazývali „horou, která pojídá lidi“. Miliony jihoamerických indiánů byly nuceny pracovat v dolech v nelidských podmínkách.

Stříbro z Potosí bylo odváženo do Španělska, odkud financovalo války obou větví Habsburků, stavbu paláců, nákladnou církevní politiku a barokní umění. Stříbro a zlato z Nového světa vychýlilo evropské politické váhy ve prospěch této dynastie a zcela změnilo svět.

Uhlí je dnes fuj, je to fosilní palivo, kouří se z toho a vypouští do vzduchu smrtící CO2. Ovšem bez uhlí bychom se nikam nepohnuli. Bez uhlí by nebyla průmyslová revoluce. Svět by zůstal závislý na lidské a zvířecí síle. Neexistovaly by parní stroje, vlaky ani továrny – a možná by se moderní technologie vyvíjely o stovky let pomaleji. Jak říká světově uznávaný vědec Václav Smil:

Ale uhlí nebylo nikdy zadarmo. Británie 18. století stavěla svůj průmysl na uhlí. Hornické komunity žily kolem dolů a stovky lidí, včetně dětí, pracovaly v těžkých podmínkách. Bezpečnostní opatření byla ve srovnání s dneškem téměř nulová a důlní nehody byly běžné, ovšem plat horníků byl o poznání vyšší než plat v jiných profesích. Proto se vždycky našlo dost hrdinů, kteří do toho šli. My už dnes horníky neoslavujeme, jednak protože uhlí využíváme čím dál méně (ano, ono spalované v neefektivních kotlích skutečně smrdí), ale mimo jiné proto, že minulý režim je opravdu oslavoval. Horníci se zejména v padesátých letech prezentovali jako hrdinové revoluce. A tomu se dnes smějeme.

Bez bavlny by bylo oblečení těžké a nepohodlné, zkuste si obléct lněné šaty, i s moderními syntetickými příměsemi jsou neforemné, mačkavé a nepohodlné. Co teprve ty staré lněné košile, lepší než nic, ale škrábalo to až hrůza. Bavlna je naproti tomu měkká a poddajná, nosíme ji i dnes, protože je ve srovnání s mnoha syntetickými materiály (těmi levnějšími) prodyšnější a přijatelnější pro pokožku. V předmoderní společnosti jste si nekupovali oblečení v obchodech, ti chudí si je sami vyráběli. Ženy pak trávily každou volnou chvíli šitím a především spravováním. Bohatí si samozřejmě nechávali šít oblečení z drahých látek, ale to byla menšina.

Jakmile se ovšem dělníci začali v průběhu průmyslové revoluce stěhovat do měst a pracovali nejen muži, ale i ženy a děti, bylo potřeba je do něčeho obléknout. Do něčeho levného, pohodlného a odolného.

Bavlna stála u zrodu britského textilního průmyslu. V 18. století umožnily nové stroje, jako přádelní stroj Spinning Jenny, masovou výrobu látek. Británie získávala levnou bavlnu z amerických plantáží, kde na jejím pěstování pracovali afričtí otroci.

Bavlna také hrála klíčovou roli v americké občanské válce (1861–1865). Jižanské státy, které byly závislé na otrokářském systému, dodávaly bavlnu Evropě, zatímco Sever se snažil otroctví ukončit. Po válce otrokářství sice skončilo, ale bavlna zůstala jednou z nejdůležitějších světových surovin. A Jih se musel vyrovnat s ekonomickými ztrátami, které vznikly, když přišel o levnou pracovní sílu.

Bez gumy by nebyly pneumatiky, elektrické izolace ani voděodolné oblečení. Dnešní doprava a technologie by bez gumy byly téměř nemožné. Ještě dnes se některá odvětví bez přírodní gumy neobejdou.

Na přelomu 19. a 20. století Belgičané v Kongu brutálně vykořisťovali místní obyvatelstvo kvůli kaučuku. Jestli všichni kolonizátoři Afriky byli nelidi, tak v belgickém Kongu docházelo k zacházení s lidmi tak strašnému, že námi jeho zobrazení ve slavném románu Srdce temnoty od Josepha Conrada otřese. Odhadují se až miliony mrtvých v důsledku příšerných pracovních podmínek, podvýživy, krutých trestů a šíření nemocí v táborech lidí natěsnaných hlava na hlavě.

Guma však také poháněla pokrok. S rozvojem automobilového průmyslu, především díky Henrymu Fordovi, se poptávka po gumě enormně zvýšila. Dnes je guma klíčová pro výrobu široké škály produktů od pneumatik po lékařské rukavice, ačkoliv už umíme vytvořit podobné materiály synteticky a nejsme tak závislí na přírodním kaučuku. Ale že bychom se bez něj zcela obešli, to se říct nedá. Nezapomínejme na přírodní suroviny, které jsou nenahraditelné, v našich politických kalkulacích.

Bez čaje by Británie možná nikdy nepřešla na „čaj o páté“ a obchodní vztahy mezi Evropou a Asií by byly jiné. Čaj hrál klíčovou roli ve formování kulturní identity mnoha národů.

Británie zbožňovala čaj, ale nechtěla za něj platit stříbrem, které Čína požadovala. Řešení? Opiové války. Britové začali pašovat opium do Číny, aby získali zpět stříbro na čaj. Když Čína opium zakázala, vedlo to k ozbrojeným konfliktům (1839–1842, 1856–1860). Tyto války přinutily Čínu otevřít své trhy Západu. Čaj potom Britové z Číny dovezli do Indie, kde ovšem mimo jiné našli také domorodou rostlinu té čínské podobnou (dnes víme, že se jedná o stejný rostlinný druh), kterou kultivovali.

Indie je dnes druhým či třetím největším producentem čaje na světě, soupeří s Čínou a Cejlonem, ovšem počátky čajového průmyslu byly příšerné. Pracovníci byli najímáni často lstí na smlouvy, které z nich dělali bezmála otroky. Žili v koloniích v příšerných podmínkách, umírali na choleru a malárii, protože Britové se nestarali o hygienu vodních toků, čelili útlaku, znásilňování dcer a manželek a přísným trestům. A to všechno za mizerný plat. Takže vděční asi dnešní Indové Britům za historii nejsou. Ovšem na svůj indický čajový průmysl jsou velmi hrdí, vláda podporuje místní producenty čaje v exportu a zdůrazňuje místo čaje v indickém kulturním bohatství.

Našlo by se mnoho dalších surovin, které změnily svět, od brambor až po ropu. Dnes jsem vybrala těchto sedm. Dějiny obyčejných věcí jsou pro nás připomínkou, že nic není samozřejmé, vše má své dějiny. A právě věci, bez kterých si nedovedeme představit život, často o historii vypoví víc než dějiny válek a vojevůdců.

Václav Smil: Velké proměny, Kniha Zlín, 2022.

https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_tea

Jacques Le Goff, Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, 2003.