V říjnu před 493 lety: Bitva u Kappelu. Jak si Švýcaři zase šli svou cestou

Nacházíme se v druhé polovině 16. století. V Českém království vládnou Habsburkové a postupně si zvykají na to, že čeští páni si nechtějí katolickými králi nechat vzít své husitské dědictví. V Německu (ve Svaté říši římské) vzniká samostatná luteránská církev a ve francouzsky mluvících městech na pohraničí s Francií se pomalu o slovo hlásí Jan Kalvín.

Nacházíme se v době, kdy jen málo zemí dokáže náboženské spory řešit smírem. A také v době, kdy náboženská otázka určuje všechno ostatní. Komu a v jaké výši budeme odvádět daně, kdo má jurisdikci nad kým, kdo jsou naši spojenci a kdo nepřátelé. Čí majetek můžeme zabavit a čí majetek máme naopak chránit se zbraní v ruce. Člověk 21. století to vidí tak, že náboženství je o tom, čemu daná osoba věří, a tak to také může zůstat. Co nám je po tom, ke komu se soused modlí? Ale v 16. století náboženství prostupovalo běžným životem, ekonomikou i politikou.

Když tedy v Zürichu vystoupil Ulrich Zwingli s nápadem vidět věci jinak, než je viděla oficiální katolická církev a dát se na podobnou cestu jako luteránské německé státy, otevřel tím mnohem žhavěji vroucí kotel, než se na první pohled zdá.

Stručně si řekněme, o co šlo. Začalo to v Německu.

Když Martin Luther roku 1517 v saském Wittenbergu napsal a údajně na dveře kostela přibil svých 95 tezí, neměl tušení, co svým počinem odstartoval. Chtěl upozornit na nešvary, které ho na chování církve příliš bily do očí. Rozhodně nezakládal novou církev a už vůbec nečekal, že jeho suchý odborný text určený pro absolventy teologických studií se stane bestsellerem doby. Ale lidé 16. století už byli jinde, nejen že četli, oni rádi četli o tom, čemu věřili. Zajímali se o svět, vzdělávali se a stará (katolická) církev to zatím nechápala.

Rostla vzdělanost a hlavně se změnila struktura společnosti. Bohatá městská vrstva se chtěla angažovat ve věcech náboženství, sedět v lavici a poslouchat pana faráře už jí nestačilo. Měla otázky, chtěla se ptát a dostat odpověď, a pan farář ji ze své výšky přehlížel. Dost často navíc jeho oko spočinulo ve výstřihu sličné paní v první řadě a u výměny pohledů neskončilo. Pan farář navíc občas ani sám odpovědi neměl, protože sečtělí běžní věřící prožívali a studovali Bibli hlouběji než on. Navzdory tomu dogma pravilo, že ho mají uznávat jako neomylnou autoritu.

Dogma německé reformace říkalo, že víra v Boha je důležitější než dobré skutky. Toto dogma ovšem neřešilo ani tak morální dilema věřících, jako autoritu církve. Ty nejbohulibější skutky totiž křesťané prováděli skrze církev: přijímali svátosti z rukou faráře, zpovídali se, dávali zbožné donace klášterům, zakládali kostely. V Lutherově (ale také v Husově) době lidé více četli a více přemýšleli a nevyhnuli se otázce, jestli ten systém není nastavený nějak špatně, když nejvíce zásluh si u Boha mohou vysloužit ti, kdo na to mají peníze. A právě Luther a po něm Zwingli odpověděli, že ano, je to celé postavené na hlavu, papež je nevěstka babylonská a pravý křesťanův poklad je v jeho srdci, ne v jeho peněžence. Toto zdánlivě teologické a abstraktní dogma řešící filozofickou otázku spásy duše mělo naprosto reálné důsledky, které zcela změnily dynamiku vztahu mezi křesťanem a knězem, farářem a biskupem, ale také králem a církví v jeho státě.

Ulrich Zwingli pocházel ze švýcarského Zürichu. Toto bohaté město patřilo od roku 1351 do konfederace svobodných kantonů, které o svou nezávislost dlouho bojovaly s Habsburky. Ano, už od roku 1351 si Švýcarsko šlo svou cestou. Ulrich Zwingli kázal v kostele Grossmünster, ale ještě před tím sloužil jako polní kazatel u švýcarských žoldnéřských vojsk. Švýcarští žoldnéři byli totiž nejvýnosnější vývozní artikl, prim mezi nejlepšími vojáky Evropy převzali v 16. století od českých husitů. V roce 1515 povzbuzoval plamenným kázáním vojáky najaté v papežských službách. Neodpustil si zmínku o tom, že bojují za papeže, za náměstka Krista na zemi. Jenže jeho žoldnéři v bitvě padli, všichni, do jednoho.

Tato skutečnost Zwinglim hluboce otřásla, kladl si jejich smrt za vinu, a skutečnost, že papež, za kterého bojovali, byl známý renesanční velmož z rodu Medicejů, k jeho klidu v duši nepřispívala. Tento Kristův náměstek proslul tak okázalými slavnostmi, hony a zábavami, že se zajídal i vlastním kardinálům do té míry, že se ho pokusili zavraždit. Ulrich Zwingli se stáhl do Zürichu, nejprve začal studovat, přečetl mimo jiné Husovy a Lutherovy spisy, a pak začal kázat.

Kázal, že víra je víc než skutky. Kázal, že křesťan papeže nepotřebuje. Kázal, že svátosti nejsou nutné ke spasení. Kázal v němčině a kázal, že celibát pro kněží není nutností, ale zbytečnou překážkou ve ctnostném životě. Když roku 1522 jako zázrakem unikne černé smrti, která zachvátí Zürich, nabude jistoty, že reformace je jeho posláním. Je vzdělaný a na rozdíl od Luthera umí mluvit, používá krásné obraty, např.:

„Proč má kardinál klobouk s širokou krempou? Aby se mu nevysypaly zlaťáky, když ho obrátíte vzhůru nohama.“

A svým kázáním otevřel Pandořinu skříňku.

Jak je u reformátorů obvyklé, jeho reformní myšlenky se nezastaví u dveří kostela. Vydává 67 tezí, což je návod, jak se má spravovat vzorná křesťanská obec. Veškeré pravomoci, které do té doby patřily církvi, v jeho podání přebírá městská rada. Včetně církevního majetku, kterého ovšem po důkladné očistě chrámů od všech obrazů zbyde o poznání méně. Pro Zwingliho, stejně jako pro Kalvína, byly obrazy modly a modly musí z kostela pryč.

Švýcarsko roku 1519, kdy Zwingli poprvé vystoupil se svými myšlenkami, bylo samostatnou konfederací jednotlivých kantonů. Tak jako dnes i tehdy tkvěly hluboké kulturní a hospodářské rozdíly mezi kantony. Především se lišila ekonomika nížinných a horských kantonů. Ty nížinné měly ekonomiku postavenou na řemesle a zemědělství, tam se reformace šířila dobře. Jenže v horských kantonech ve Švýcarsku toho moc nevypěstujete, horské kantony se musely živit jinak. Byly přímo závislé na příjmech, které přinesli žoldnéři. A většina z nich byla smluvně nebo politicky provázaná s katolickými vojsky a sloužila v habsburských službách. Ty si nemohly dovolit reformaci přijmout.

Doba třicetileté války, kdy na straně katolické ligy nebo protestantské unie slouží mix různých náboženství, který poražen přejde do služeb vítěze bez uzardění, je ještě v nedohlednu. A tak na Švýcarsko padl stín občanské války.

Na obou stranách stáli profesionální vojáci a hejtmani obou stran se osobně znali. Proto když po několika potyčkách stanuli proti sobě roku 1529 u Kappelu, vesnice v curyšském kantonu, k bitvě nedošlo. Hejtmani odhadli navzájem své síly a usoudili, že to vypadá na remízu. Potřásli si rukou a dali si spolu pověstnou oranžovou polévku. Jenže smír už nebyl možný. Katolické kantony podporované rakouskými Habsburky a reformované kantony spojené s německou reformací se nedohodly. Především proto, že Zwingliho plamenná kázání dál narušovala status quo, že reformátoři pronikali potají do katolických měst a chtěli reformaci šířit. Navíc Zwingli a jeho spojenci požadovali, aby ostudné spojenectví s nenáviděnými Habsburky katolické kantony rozpustily. Po dvou letech ozbrojeného míru se občanská válka rozhořela znovu. A tentokrát k bitvě došlo.

11. října 1531 se u Kappelu setkaly armády znovu a tentokrát svedly rozhodující bitvu. Reformované kantony se nestihly spojit se svými spojenci a drtivě prohrály. Po méně než hodině bylo dobojováno. Na bojišti zůstal mezi stovkami mrtvých také polní kaplan bojující v první linii Ulrich Zwingli.

Reformace ve Švýcarsku nezanikla, protože Švýcaři si vždy uměli najít jinou cestu. Konfederace přijala do své ústavy, že reformované kantony mohou zůstat reformovanými, jen nesmí těm katolickým do věcí náboženství mluvit a protestantští kazatelé nesmí v katolických kantonech kázat. Zatímco ve zbytku Evropy budou na pořadu dne náboženské války, Švýcaři už mají dobojováno.

Líbí se vám historické mé historické články? Přihlaste se k odběru newsletteru a dostávejte je do schránky.